ECLI:CZ:US:2022:4.US.178.22.1
sp. zn. IV. ÚS 178/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 30 Cdo 1868/2021-346, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 č. j. 58 Co 411/2020-300 a výroku IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. července 2020 č. j. 11 C 32/2019-249, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních spisů Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 11 C 32/2019 a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 7 T 9/2016 se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody vzniklé vynaložením nákladů na jeho obhajobu v trestním řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 7 T 9/2016, v němž byl podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby. Vedlejší účastnice dobrovolně uhradila stěžovateli část požadovaných nákladů ve výši 448 932,02 Kč, přičemž stěžovatel po částečném zpětvzetí žaloby požadoval zaplacení dalších 154 196,98 Kč.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem řízení co do částky 99 993 Kč zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby (výrok I). Ohledně zbývající žalované částky ve výši 154 196,98 Kč rozhodl tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 150 488,10 Kč (výrok II), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 3 708,88 Kč zamítl (výrok III), uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 171,60 Kč (výrok IV) a konečně rozhodl o vrácení části soudního poplatku stěžovateli ve výši 4 000 Kč (výrok V).
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 150 478,59 Kč, zamítl, jinak jej potvrdil (výrok I), a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výroky II a III). Městský soud shledal neúčelným množství porad uskutečněných stěžovatelem s jedním z jeho obhájců, Mgr. Kohoutem, jejichž četnost neodpovídala úkonům učiněným vůči orgánům činným v trestním řízení, obhájce realizoval řadu porad mezi jednotlivými úkony (hlavními líčeními, vazebními zasedáními apod.), aniž by se projevily v trestním řízení nějakým výstupem (podáním, účastí u úkonu). Zejména v období března a dubna 2016 takto učinil Mgr. Kohout šest porad. Odmítla-li vedlejší účastnice úhradu pouze za dvě porady z celkového množství šestnácti účtovaných porad, shledal městský soud tento postup oprávněným. Městský soud se dále neztotožnil se závěrem obvodního soudu o odůvodněném navýšení odměny za porady s klientem ani za sepsání odvolání a dovolání. Vycházel přitom z toho, že okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta spočívají v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích na advokáta při realizaci konkrétního úkonu právní služby a nelze je paušálně odvozovat od obtížnosti věci, ve které je právní služba poskytována. Tvrdil-li stěžovatel, což potvrzovali jeho obhájci, že šlo o výjimečný případ z hlediska skutkového i právního, jde o hodnocení celého případu jako takového, nikoliv jednotlivých úkonů, u nichž bylo zvýšení požadováno. Jak vyplynulo z výpovědí obhájců, náročnost porad se stěžovatelem vyplývala především z toho, že po nich požadoval detailní informace, jejich plnou znalost věci a řešené problematiky. Sám neustále iniciativně hledal skutečnosti, které z jeho pohledu mohly mít význam, vyžadoval, aby se jimi obhájci zabývali a detailně je s nimi probíral. Opakovaně se zabýval všemi detaily bez ohledu na to, jaký význam a zda vůbec význam pro projednávanou věc měly. Náročnost těchto porad tak vyplývala zejména z postoje stěžovatele, z jeho přístupu k obhajobě (což mu podle městského soudu nelze vytýkat), avšak nelze to považovat za skutečnost odůvodňující navýšení odměny advokáta. Nešlo přitom o případ, kdy by bylo zapotřebí zvláštních odborných znalostí advokáta, znalostí cizího jazyka či cizích právních předpisů. Důvodem k navýšení odměny nemohla být ani mimořádná časová náročnost, zejména porad. Městský soud přitom vycházel z toho, že za úkon "časově náročný" lze považovat takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách, nedělích a svátcích. Trvání samotného úkonu může mít při posuzování, zda jde o takový úkon, význam jen u těch úkonů, kde časové hledisko není pro výpočet odměny a náhrady již zohledněno. V případě porady s klientem tedy významná délka nemohla být zohledněna, porady se navíc nekonaly ani v nějakou výjimečnou dobu ve smyslu výše uvedeném. Městský soud tak neshledal důvody k mimořádnému navýšení odměny, a to ani při sepisu odvolání a vyjádření k dovolání, když z jejich obsahu je zřejmé, že jde o běžnou, byť velmi podrobnou a precizní argumentaci, jak ke skutkovému stavu - hodnocení jednotlivých důkazů, tak k právnímu posouzení. Jde o úkony sice poměrně obsáhlé, ale nikterak výjimečné. Ani tyto úkony tak žádnou mimořádnou odbornost nevyžadovaly a vzhledem k jejich rozsahu je nelze považovat ani za mimořádně časově náročné.
5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že jej odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že žádná z uplatněných námitek nezakládá přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv tím, že mu stát odmítá nahradit náklady řízení prokazatelně vynaložené na jeho efektivní obhajobu v nedůvodném trestním řízení. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že si je vědom skutečnosti, že mu náleží náklady "pouze" podle advokátního tarifu, tudíž podanou žalobou uplatnil pouhých 46 % skutečně vynaložených nákladů za svou obhajobu, přesto mu stát odmítá i tuto minimální část vynaložených nákladů v plné míře přiznat, když v rozporu s provedenými důkazy a v rozporu s právním názorem obvodního soudu neuznává mimořádné navýšení odměny podle advokátního tarifu. Stěžovatel je přesvědčen, že je-li projednáván případ, který není možné porovnat s jinými případy a jde o pečlivé zkoumání hranice mezi tzv. vyslovenou myšlenkou (přípravy vraždy) a faktickým jednáním, která nebyla do té doby judikaturou vymezena, jde o důvod pro mimořádné zvýšení odměny. Bylo totiž třeba zvlášť pečlivě zkoumat veškeré okolnosti případu a využít mimořádně zvýšenou úroveň teoretických znalostí, tak i mimořádně zvýšenou znalost ustálené soudní praxe, což potvrdil i obvodní soud. Stejně tak i vyjádření k dovolání podané advokátem JUDr. Tomášem Sokolem vyžadovalo v souvislosti s tímto jedinečným případem jeho vysokou znalost trestního práva a související soudní praxe, a proto je i toto navýšení odměny v tomto případě na místě. Je zřejmé, že trestní věc stěžovatele a související argumentace jeho obhájců vymezila do té doby neexistující hranice i pro použitelnou judikaturu, která se následně vzhledem k tomuto případu doplňovala a upravovala.
7. Stěžovatel nepožaduje navýšení odměny za veškeré úkony učiněné v předmětné trestní věcí, nýbrž jen u konkrétních stěžejních úkonů, kde byly na obhajobu prokazatelně kladeny mimořádně zvýšené nároky na odbornost, jak bylo řádně prokázáno. I ohledně požadavku na navýšení odměny za uskutečněné porady stěžovatel trvá na jejím navýšení pro jejich opodstatněnou obsahovou a časovou náročnost. Stěžovatel shrnuje, že byl nezákonně stíhán pro podezření ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy a ohrožen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v sazbě dvanáct až dvacet let. Až do zahájení nezákonného trestního stíhání byl osobou doposud soudně netrestanou. Je právem stěžovatele uvážit, do jaké míry se bude věnovat, jak již časově, tak i finančně, své obhajobě, a to včetně porad se svými obhájci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, resp. výši případné škody (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
12. Ústavní soud zároveň definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, nepostihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
13. Ústavní soud proto po seznámení se s vyžádanými soudními spisy (zejména spisem krajského soudu sp. zn. 7 T 9/2016) konstatuje, že závěr městského soudu shrnutý sub 4 tohoto usnesení, tedy, že neshledal důvody pro mimořádné navýšení odměny obhájců stěžovatele, resp. neshledal za účelné všechny porady uskutečněné stěžovatelem s jedním z jeho obhájců, nelze označit za svévolný či neústavní.
14. Městský soud rozhodoval v meritu předmětné věci v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, kdy toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Závěr městského soudu je ústavně souladný, stejně tak závěr Nejvyššího soudu (sub 6) o odmítnutí dovolání stěžovatele.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu