ECLI:CZ:US:2022:4.US.1837.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1837/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Feryny, zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou sídlem, Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. března 2022 č. j. 35 Co 204/2021-146 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. května 2021 č. j. 112 C 19/2020-69, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Jany Palové a Libora Miloty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva (svobody) zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 90 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal o brzké vyřízení věci s ohledem na jeho vyšší věk a špatný zdravotní stav.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení částky 46 137 Kč, kterou zaplatil vedlejším účastníkům jako náhradu nákladů řízení na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 2. 2017 č. j. 36 Co 214/2016-266, avšak toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020 č. j. 4 Co 9/2019-376 zrušeno. Vedlejší účastníci se bránili tvrzením, že na uplatněný nárok stěžovatele započetli své pohledávky. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejším účastníkům společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku 37 617 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), zamítl stěžovatelovu žalobu co do částky 8 520 Kč (II. výrok), části příslušenství (III. výrok) a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (IV. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (V. výrok). V odůvodnění okresní soud předně konstatoval, že k započtení pohledávek (a tím k zániku vzájemných pohledávek) vedlejších účastníků z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatele, které mělo vzniknout užíváním jejich pozemků, nemohlo dojít již proto, že vedlejší účastníci ani přes výzvu soudu nepotvrdili, že by stěžovatele k úhradě jimi tvrzených pohledávek vyzvali. Dále okresní soud uvedl, že usnesení krajského soudu ze dne 12. 9. 2017 č. j. 29 Co 92/2016-221 nebylo k datu vyhlášení rozhodnutí okresního soudu stěžovateli doručeno, proto nebyla pohledávka vedlejších účastníků z něj plynoucí v době učiněného zápočtu splatnou a ani v tomto případě nemohlo dojít k zániku vzájemných pohledávek. Ani další pohledávka specifikovaná v rozhodnutí okresního soudu nemohla zaniknout započtením vedlejšími účastníky, neboť stěžovatel ji splnil ještě před samotným právním jednáním směřujícím k započtení. Z uvedeného okresní soud dovodil, že způsobilou k započtení je jen pohledávka vedlejších účastníků na náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč přiznaná jim usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 325/2011-290, které bylo doručeno tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele dne 29. 6. 2017. Vzhledem k jednání vedlejších účastníků směřujícímu k započtení tato pohledávka zanikla dne 3. 4. 2021. Konečně okresní soud připomenul, že stěžovatel vedlejší účastníky k zaplacení žalobou uplatněné částky nevyzval, jím uplatněná pohledávka se tak stala splatnou až dnem následujícím po dni doručení žaloby vedlejším účastníkům, což je rozhodné pro určení počátku jejich eventuálního prodlení.
3. Odvolání všech účastníků řízení shledal krajský soud vždy zčásti důvodnými a na jejich základě napadeným rozsudkem zčásti potvrdil a zčásti změnil I. a III. výrok rozsudku okresního soudu, uložil vedlejší účastníkům povinnost zaplatit stěžovateli částku 8 961,20 Kč se specifikovaným příslušenstvím a zamítl žalobu v požadavku na uložení povinnosti vedlejším účastníkům plnit společně a nerozdílně, dále v požadavku na zaplacení částky 28 655,80 Kč a na zaplacení části úroků z prodlení (I. výrok), potvrdil rozsudek okresního soudu ve II. a IV. výroku (II. výrok), odmítl stěžovatelovo odvolání proti I. výroku (III. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). V odůvodnění krajský soud zejména konstatoval, že okresní soud se správně vypořádal s tím, že započtení (případného) nároku vedlejších účastníků na vydání stěžovatelova bezdůvodného obohacení nemohlo mít žádných účinků, neboť ho před započtením svých pohledávek k jejich úhradě nevyzvali. Tyto pohledávky tudíž nebyly (oproti pohledávce stěžovatele) k okamžiku započtení splatné. O pohledávce vedlejších účastníků plynoucích jim z usnesení krajského soudu č. j. 29 Co 92/2016-221, představující náhradu nákladů řízení v celkové výši 28 655,80 Kč, okresní soud rovněž správně konstatoval, že v době jeho rozhodnutí nebylo toto usnesení stěžovateli doručeno, proto pohledávka z něj nemohla způsobit zánik vzájemných pohledávek započtením. K doručení tohoto usnesení došlo dne 24. 5. 2021, nárok vedlejších účastníků se stal vykonatelným dnem 27. 7. 2021, tento den se pohledávky staly způsobilými k započtení (setkaly se) a tím okamžikem pohledávka vedlejších účastníků a pohledávka stěžovatele ve výši 28 655,80 Kč zanikly. Možnost započtení nebyla podle krajského soudu omezena ani k vedlejšími účastníky uplatňované pohledávce 8 520 Kč, vycházející z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 325/2011-290, byť toto rozhodnutí - ač původně řádně doručeno tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele - se stěžovateli dostalo do dispozice až dne 3. 4. 2021. Toto usnesení Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno již dne 29. 6. 2017 a stalo se vykonatelným dne 4. 7. 2017, proto účinky započtení ze strany vedlejších účastníků, kdy započtení došlo stěžovateli v dubnu 2021, již nastaly; na uvedeném nemůže ničeho změnit ani okolnost, že sám stěžovatel dodatečně dne 15. 7. 2021 vedlejším účastníkům onu částku dobrovolné uhradil. Za daného stavu - byly-li nově během řízení před krajským soudem splněny podmínky pro započtení částky 28 655,80 Kč - krajský soud uzavřel, že ke dni jeho rozhodnutí zůstala žaloba stěžovatele důvodná jen co do částky 8 961,20 Kč, a tu mu přiznal. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil částečným úspěchem (ve výši 61 %) stěžovatelů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť aplikoval-li tento soud kritérium úspěchu ve věci (respektive poměru úspěchu vedlejších účastníků a stěžovatele), pak nepostupoval důsledně, neboť sice vycházel z celé částky 46 137 Kč uplatněné stěžovatelem žalobou, ale již nezohlednil, že vedlejší účastníci - z velké části neúspěšně - proti nárokům stěžovatele uplatňovali započtení celkem ve výši 105 658,80 Kč.
5. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud přisvědčil uplatněnému započtení vedlejšími účastníky co do částky 28 655,80 Kč, neboť o tom jednak stěžovatele vhodným způsobem během odvolacího řízení ve smyslu §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepoučil, a jednak vedlejšími účastníky během odvolacího řízení opětovně uplatněné započtení představuje nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř., s čímž se krajský soud nevypořádal.
6. Rovněž stěžovatel nesouhlasí s tím, že se vedlejší účastníci domohli započtení pohledávky plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 325/2011-290, neboť toto rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno až s odstupem několika let, konkrétně až 22. 5. 2021 a stěžovatel uloženou povinnost ve prospěch vedlejších účastníků uhradil. Je nespravedlivé, je-li mu přičítáno k tíži, že mu toto rozhodnutí nebylo předáno jeho tehdejším právním zástupcem a stěžovatel se tak o něm nemohl z omluvitelného důvodu dozvědět. Tím, že krajský soud považuje započtení vedlejších účastníků v rozsahu částky 8 520 Kč za důvodné, dochází u nich ke vzniku dalšího bezdůvodného obohacení, neboť stěžovatel vedlejším účastníkům tuto částku - jak již uvedeno - sám dříve dobrovolně uhradil. Podle stěžovatele by tak bylo spravedlivé, aby krajský soud účastníky řízení ohledně uvedené částky vedl k uzavření smíru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Navrhuje-li stěžovatel zrušení těch částí výroků napadeného rozsudku okresního soudu, které byly změněny rozsudkem krajského soudu, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti těchto výroků (jejich částí) příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
10. Stěžovatelova argumentace představuje z větší části pouhou polemiku se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, přičemž stěžovatel odmítá respektovat právní závěry obecných soudů, které zejména krajský soud v napadeném rozsudku precizně a zřetelně formuloval.
11. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud v jeho věci nedůsledně aplikoval kritérium úspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, pak tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Stěžovatel přehlíží, že vedlejší účastníci se v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, žádného plnění nedomáhali, toliko se bránili vůči žalobnímu žádání stěžovatele. Skutečnost, že se bránili až do té míry, že jimi předkládané pohledávky k započtení převyšovaly v žalobě uplatněnou částku, na správnosti závěrů krajského soudu nic nemění. Nahlíženo jinak, lze říci, že vedlejší účastníci si nemohli být jisti, jak obecné soudy zhodnotí všechny jimi tvrzené pohledávky vůči stěžovateli uplatněné k započtení, a proto při své obraně předkládali všechny, které podle jejich názoru podmínky započtení splňovaly. Z judikatury lze rovněž dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2953/2014), že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení, brání-li se žalovaný žalobě uplatněním námitky započtení, je rozhodné, jaký je postoj žalobce k tomuto návrhu žalovaného. Nesouhlasí-li žalobce s námitkou započtení a během řízení pro vznesenou námitku započtení vezme žalobu zpět, nelze vycházet z toho, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného.
12. Stěžovatel podmínky započtení zpochybňuje i v ústavní stížnosti. V tomto ohledu nemůže být podle Ústavního soudu správnost napadených rozhodnutí (zejména pak rozsudku krajského soudu) relativizována námitkou, že krajský soud měl stěžovatele ve smyslu §119a o. s. ř. poučit o tom, že vedlejšími účastníky vznášenou námitku započtení co do částky 28 655,80 Kč považuje za důvodnou. Poučovací povinnost ve smyslu §119a o. s. ř. se týká nalézacího řízení s tím, že nalézací soud pro naplnění principu neúplné apelace v eventuálně navazujícím řízení před odvolacím soudem účastníky řízení poučí, že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí označit dříve, než bude vyhlášeno rozhodnutí nalézacího soudu. Krajský soud, jako soud odvolací, tedy nepochybil, když podle daného zákonného ustanovení vůči stěžovateli nepostupoval.
13. Tvrzení stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s tím, že vedlejšími účastníky opětovně v průběhu odvolacího řízení vznesená námitka započtení co do částky 28 655,80 Kč představovala nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř., neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Krajský soud v bodě 22. náležitě objasnil tuto problematiku a Ústavní soud považuje jeho závěry za ústavně souladné. K uvedené argumentaci Ústavní soud ještě odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, podle něhož je žalovaný oprávněn uplatnit v odvolacím řízení (byť toto se řídí principy neúplné apelace) jako odvolací důvod skutečnost, že po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně nastaly okolnosti umožňující mu učinit jednání směřující k započtení jeho pohledávky proti žalobcem vymáhané pohledávce. Odvolací soud pak k takovému kompenzačního projevu přihlédne,
nebrání-li posouzení jeho důvodnosti eventuální spojení takového kompenzačního projevu s uplatněním nepřípustných skutečností (týkajících se pravosti, výše a splatnosti pohledávky navrhované k započtení); nemůže tak jít o pohledávku, jejíž započtení žalobce mohl navrhovat již v řízení před nalézacím soudem nebo dokonce ještě před zahájením soudního řízení. V posuzované věci krajský soud vysvětlil, že soudní rozhodnutí, z něhož vedlejší účastníci pohledávku určenou k započtení dovozovali, bylo stěžovateli doručeno až po vydání rozsudku okresního soudu. Skutečnost, že vedlejší účastníci vznášeli námitku započtení ohledně této pohledávky již v řízení před okresním soudem, na této skutečnosti nic nemění, neboť pro důvody právě uvedené mohli úspěšně provést započtení až v okamžiku, kdy rozhodnutí, z něhož pohledávku dovozovali, bylo stěžovateli doručeno.
14. Krajský soud v napadeném rozhodnutí také objasnil, že stěžovatel se nemůže bránit účinkům započtení vůči pohledávce vedlejších účastníků, která jim plyne z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 325/2011-291 s tvrzením, že jeho tehdejší právní zástupce jej o vydání tohoto rozhodnutí neinformoval a stěžovatel tak povinnosti mu tímto rozhodnutím ukládané vůči vedlejším účastníkům plnil, až se o existenci daného rozhodnutí dozvěděl. Je evidentní, že dané rozhodnutí bylo tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele řádně doručeno a ten měl s ním stěžovatele seznámit. Neučinil-li tak (což ani Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat), a stěžovatel se dostal do prodlení s plněním svých povinností, může v dané situaci zvažovat příslušné právní kroky proti uvedenému právnímu zástupci z titulu porušení jeho povinností plynoucích mu ze zastupování stěžovatele. Nemůže ovšem toto pochybení svého tehdejšího právního zástupce přenášet na vedlejší účastníky a bránit se tak zprostředkovaně další jimi uplatněné námitce započtení. Domnívá-li se, že vedlejším účastníkům vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť poté, co došlo k započtení jejich pohledávky vůči pohledávce stěžovatele, stěžovatel jim ekvivalent jimi uplatňované částky dodatečně uhradil, pak má stěžovatel možnost dožadovat se vydání eventuálního - jím tvrzeného - bezdůvodného obohacení.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu