ECLI:CZ:US:2022:4.US.1936.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1936/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Jehurnova, zastoupeného Mgr. Martinem Peškem, LL.M., advokátem, sídlem Janošíkova 736/2, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 25 Cdo 3473/2020-302, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. července 2020 č. j. 75 Co 72/2020-272 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. října 2019 č. j. 10 C 81/2016-213, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a JUDr. Josefa Šlampy, sídlem třída Komenského 617/20, Kyjov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na Zdeňku Strakovi a vedlejším účastníkovi, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 721 040 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení Zdeňku Strakovi částku 75 030 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi částku 300 Kč (výrok III). Žalovaná částka měla představovat náhradu škody, která stěžovateli vznikla v důsledku toho, že vedlejší účastník jako rozhodce vydal rozhodčí nález, který byl soudem zrušen, protože sjednaná rozhodčí doložka byla neplatná, což měl jako profesionál vědět. Okresní soud však s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2790/2013, usnesení ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2179/2015 a rozsudek ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 25 Cdo 167/2014) dospěl k závěru, že porušení povinnosti rozhodce nelze dovodit, a tudíž není ani dána jeho odpovědnost podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jestliže jím vydaný rozhodčí nález byl sice zrušen pro neplatnost rozhodčí doložky, avšak v době, kdy došlo k jejímu sjednání a vydání rozhodčího nálezu, nebyla judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek ustálena a právní názory na tuto problematiku se různily, přičemž existovaly i judikáty, které akceptovaly výběr rozhodce jednou ze smluvních stran s odkazem na zásadu smluvní autonomie (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2282/2008). V posuzované věci byla rozhodčí doložka sjednána ve smlouvě ze dne 21. 6. 2010, rozhodčí nález byl vydán dne 2. 5. 2011 a výklad příslušných ustanovení byl teprve následně usměrněn judikaturou Ústavního soudu [konkrétně nálezem ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171] a Nejvyššího soudu (viz sub 3).
3. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, následně je však vzal částečně zpět, a to co do jeho výroku I ve vztahu k Zdeňku Strakovi a výroku II, načež Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 4. 2020 č. j. 75 Co 72/2020-246 odvolací řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a Zdeňkem Strakou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným rozsudkem pak krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi i ve výroku III potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, přičemž poukázal (i) na konkrétní, v rozhodné době rozdílnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a na následné sjednocující usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedlejšímu účastníkovi muselo být známo usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008, týkající se obsahu rozhodčí smlouvy, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004 sp. zn. 33 Odo 100/2002, týkající se rovného postavení účastníků rozhodčího řízení. Vedlejšímu účastníkovi mělo být také známo, že Ústavní soud dovodil nepřímý účinek směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a to i před vstupem České republiky do Evropské unie [nález ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 (N 185/47 SbNU 429), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], a že tato směrnice byla transponována prostřednictvím §56 občanského zákoníku, přičemž i Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "EU") zdůraznil povinnost posuzovat přiměřenost spotřebitelských ujednání bez ohledu na případné opomenutí spotřebitele.
6. Dále stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193) i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se rovnosti účastníků řízení, resp. principu "rovnosti zbraní", a dále na rozhodnutí vrchního soudu sp. zn. 9 Cmo 363/2009, týkající se povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu nepřiměřené podmínky, i když ji účastník řízení neuplatnil, na rozhodnutí Městského soudu v Brně vydané ve věci sp. zn. 33 C 68/2008 a týkající se neplatnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelském sporu, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441). Podle stěžovatele měl vedlejší účastník v tomto duchu zjišťovat, zda je rozhodčí doložka platná, a s ohledem na značnou nerovnost v právech a povinnostech smluvních stran měl odmítnout spor pro její neplatnost projednat.
7. Nadto mají být napadená soudní rozhodnutí podle stěžovatele tzv. překvapivá s ohledem na soudní rozhodnutí vydaná ve skutkově obdobné věci, v nichž byla odpovědnost rozhodce naopak shledána (rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 11. 2012 č. j. 16 C 82/2012-83 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015 č. j. 38 Co 228/2013-124). Stěžovatel znovu upozorňuje na povinnost soudu vykládat domácí právo souladně s transponovaným komunitárním předpisem již před vstupem České republiky do EU s tím, že i kdyby připustil, že u rozhodčích smluv ve spotřebitelských smlouvách existovaly v činnosti soudů nějaké pochybnosti, pak je odstranil Soudní dvůr EU již před zmíněným vstupem v rozhodnutích, která jsou v ústavní stížnosti blíže specifikována.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že již v době vydání rozhodčího nálezu vedlejší účastník mohl nebo měl vědět, že sjednaná rozhodčí doložka není platná a že tudíž nemá pravomoc daný spor projednat a rozhodnout. Není pochyb o tom, že důvody, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, mohly a měly vést především Nejvyšší soud k ústavně konformní (a eurokonformní) intepretaci a aplikaci podústavního práva tak, jak vyplynuly z judikatury Ústavního soudu. Podstata posuzované věci ale tkví v otázce, zda vedlejší účastník tím, že neodmítl spor projednat a rozhodnout, porušil svou právní povinnost. To výše uvedené soudy odmítly s odůvodněním, že v rozhodné době neexistovala jednotná judikatura a Nejvyšší soud za obdobných podmínek platnost rozhodčí doložky připouštěl a že k jejímu ustálení došlo až vydáním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 2790/2013 a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171).
11. Stěžovatel existenci judikatury Nejvyššího soudu, podle níž bylo v době vydání rozhodčího nálezu možno považovat rozhodčí doložku za platně uzavřenou, nezpochybnil, stejně tak ani to, že ke sjednocení rozhodování došlo až zmíněným usnesením ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 2790/2013. Bylo proto třeba posoudit otázku, zda lze postup vedlejšího účastníka jako rozhodce považovat za vadný, řídil-li se v době svého rozhodování právním názorem uvedeného soudu, zvláště když šlo o vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, zajišťující jednotu a zákonnost rozhodování [čl. 92 Ústavy a §14 odst. 1 a 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Obecné soudy shledaly, že tomu tak nebylo, a ani Ústavní soud nemůže považovat takový závěr za zjevně nepřiměřený, a z hlediska ústavnosti proto za nepřijatelný.
12. Stěžovatel namítl i tzv. překvapivost napadených rozhodnutí s poukazem na výše uvedené rozsudky Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně. Úkolem Ústavního soudu však není sjednocování rozhodovací činnosti soudů, to je pravomocí Nejvyššího soudu (viz výše), přičemž posuzovaná věc byla vyřešena v souladu s jeho předchozí judikaturou, a tudíž o žádné "překvapivosti" napadených soudních rozhodnutí zde hovořit nelze.
13. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu