ECLI:CZ:US:2022:4.US.1947.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1947/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. května 2022 č. j. 79 EXE 1977/2020-56 a příkazu JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora, k náhradě nákladů exekuce ze dne 13. dubna 2022 č. j. 081 EX 00555/20-282, za účasti Městského soudu v Brně a JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora, sídlem Michelská 1326/62, Praha 4 - Michle, jako účastníků řízení, a nezletilé A. E. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je vedeno exekuční řízení k uspokojení dlužného výživného ve výši 897 750 Kč a nákladů exekuce. Soudní exekutor vydal napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce na 167 185,70 Kč, které vypočítal podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (exekutorský tarif). Ty se skládaly z 15 % z celkové vymáhané povinnosti, tedy celkem 134 670 Kč (§6 odst. 1 exekutorského tarifu), paušálně určené náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč (§13 exekutorského tarifu) a daně z přidané hodnoty ve výši 21 %.
3. Proti příkazu exekutora podal stěžovatel námitky k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud"), který příkaz potvrdil napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že pochybení soudního exekutora, týkající se doručování, soudní exekutor odstranil a dále se již neopakovalo. Soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že by exekuce byla prováděna nezákonně, jelikož uhrazená částka ve výši 800 000 Kč nebyla složena k rukám matky oprávněné, která s ní tak neměla možnost disponovat. K účtu, na který stěžovatel složil danou částku, měl přístup také stěžovatel. Podle městského soudu stěžovatel neuhradil řádně pohledávku, proto pozastavení jeho řidičského oprávnění doposud nesplnilo svůj účel. Městský soud tak nesouhlasil s názorem stěžovatele, že má být soudnímu exekutorovi přiznána odměna v nulové výši.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že městský soud měl posuzovat přiměřenost vypočtené odměny ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Městský soud rovněž nezkoumal, že soudní exekutor prováděl exekuci bez splnění podmínek, pozastavil stěžovateli řidičské oprávnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky, a nepovažoval uhrazené plnění ve výši 800 000 Kč za uhrazení pohledávky. Městský soud souhlasil s nesníženou přiznanou odměnou, přestože se soudní exekutor dopustil flagrantního pochybení v průběhu exekuce. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) by odměna exekutora měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobu výkonu exekuce. Podle stěžovatele nedošlo k uhrazení vymáhané pohledávky činností exekutora.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno.
7. Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, podle které se soudní exekutor dopustil takových pochybení, že by mu neměla být za exekuci přiznána žádná odměna. Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud neposuzoval přiměřenost přiznané odměny v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
8. Ústavní soud se k možnému snížení odměny soudního exekutora vyjadřoval ve své judikatuře velmi rozsáhle, přičemž zaujal postoj ke dvěma základním situacím. V první z nich povinný plnil dobrovolně mimo exekuční řízení, a to dříve, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. nález ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), bod 15.]. Ve druhém případě jde o situace, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". K tomu Ústavní soud uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti [§46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů] je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to předpokládá §11 odst. 1 exekutorského tarifu (viz např. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2757/18). Právě uvedené logicky znamená, že je-li plněno později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce), žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní [srov. usnesení ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2289/13, ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3358/16 či ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2038/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí (a ani to neplyne z doložených podkladů), že by v souladu s výše uvedenou judikaturou plnil ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce nebo ve lhůtě 30 dní od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (podle stěžovatele uplynula třicetidenní lhůta dne 6. 8. 2021, zatímco vymáhanou částku uhradil až dne 5. 4. 2022). Nejsou tak splněny podmínky pro snížení odměny podle výše uvedené judikatury. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře nevyslovil názor, že by soudnímu exekutorovi měla být krácena odměna za vady, kterých se dopustil v průběhu exekuce. Takový požadavek neplyne ani z podústavních předpisů. Proti vadám, kterých se soudní exekutor dopustí v průběhu řízení, se povinný či oprávněný mohou bránit různými způsoby či opravnými prostředky (např. i návrhem na odklad exekuce či zastavení exekuce, které stěžovatel ostatně i podal). Vady soudního exekutora mohou odůvodňovat vznik odpovědnosti za škodu, systémové a dlouhodobé vady pak mohou být dokonce i kárným proviněním (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2016 čj. 14 Kse 2/2016-78, body 42-45). Obecně však vady nemohou způsobit snížení odměny soudního exekutora. Vady, kterých se soudní exekutor dopustí, ovšem mohou vést ke krácení náhrady hotových výdajů, a to za situace, nevypočítal-li tuto náhradu podle §13 odst. 1 exekutorského tarifu ve výši paušální částky, ale podle odst. 2 stejného ustanovení podle skutečných výdajů. V takovém případě by mu nenáležela náhrada hotových výdajů za ty úkony, které nebyly účelné (případně vadné). To se však v posuzované věci nestalo, jelikož exekutor vyčíslil náhradu hotových výdajů paušální částkou. Z výše uvedeného tak plyne, že v řízení, ve kterém se přezkoumává příkaz k úhradě nákladů exekuce, je v obecné rovině nepodstatné posuzovat vady, kterých se soudní exekutor měl dopustit při exekuci.
9. Stěžovatel se dovolává nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle kterého se měla posuzovat přiměřenost přiznané odměny, přičemž její přiměřenost rozporoval poukazem na vady, kterých se soudní exekutor dopustil v řízení (k tomu viz výše) a rovněž tvrzením, že vymáhanou pohledávku uhradil bez přispění soudního exekutora. Ústavní soud již v usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1697/14 (a dále rovněž v usneseních ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3221/16, ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 596/21 nebo ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1269/22) uvedl, že nárok soudního exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši není možno zpochybňovat tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti. Je pravda, že Ústavní soud ve stěžovatelem dovolávaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 konstatoval, že ústavně konformní úprava odměny exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a proto nepovažoval za ústavně souladné, aby do základu odměny exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Za ústavně nekonformní pak Ústavní soud označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný "výchovný prvek", s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Na tuto výtku Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím právní úpravy, podle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce výzvu k dobrovolnému plnění [srov. §46 odst. 6 exekučního řádu a §11 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 3 exekutorského tarifu]. Tím bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Dovolávání se právě uvedeného plenárního nálezu tak není přesné, jelikož nedostatky v právní úpravě již byly odstraněny. Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že soudní exekutor nijak nepřispěl k vymožení předmětné povinnosti. Stěžovatel totiž nijak nesporuje, že mu soudní exekutor exekučním příkazem pozastavil řidičské oprávnění. Podle Ústavního soudu je pravomoc pozastavit řidičské oprávnění silným nástrojem s výrazným motivačním faktorem pro povinné, jež často způsobuje zrychlené domožení se vymáhaného plnění. Podle Ústavního soudu tak nelze hovořit o tom, že by vymáhaná pohledávka byla uhrazena bez ohledu na aktivitu soudního exekutora.
10. Namítá-li stěžovatel, že se městský soud nezabýval některými jeho úvahami prezentovanými v podaných námitkách, je nutno uvést, že Ústavní soud tyto úvahy sám posoudil a dospěl k závěru, že je zjevné, že by na první pohled nemohly být důvodné (viz výše). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že odůvodnění usnesení městského soudu by mohlo být preciznější, avšak tato vada se nepromítá do výsledku řízení, jelikož městský soud by musel rozhodnout stejně, jako již učinil, pouze s doplněným odůvodněním. Za takovéto situace by zrušení usnesení městského soudu pro nedostatky v odůvodnění způsobily pouze prodloužení řízení bez reálné šance, že by věc mohla dopadnout jiným způsobem, což by byl podle Ústavního soudu postup zbytečný a v rozporu se zásadou procesní ekonomie a rychlosti řízení.
11. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu