ECLI:CZ:US:2022:4.US.1972.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1972/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Cisterciácké opatství Porta coeli, sídlem Porta coeli 1001, Předklášteří, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem, sídlem Elišky Machové 1247/41, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 28 Cdo 1348/2021-334 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2021 č. j. 13 Co 259/2019-287, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KÁMEN Zbraslav, a. s., sídlem Žitavského 1178, Praha-Zbraslav, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny její základní práva (svobody) a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 7. 2019 č. j. 25 C 420/2015-174 v I. a II. výroku tak, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatelka podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), domáhala určení, že druhá vedlejší účastnice je vlastnicí pozemků parc. č. st. 405, parc. č. 496/12 a parc. č. 496/17 v kat. úz. Předklášteří (I. výrok) a pozemku parc. č. 116 v kat. úz. Nelepeč (II. výrok). Dále krajský soud znovu rozhodl o poplatkové povinnosti první vedlejší účastnice (III. výrok) a o nákladech řízení vzniklých účastníkům u soudů obou stupňů (IV. a V. výrok). Podle zjištění obou obecných soudů je stěžovatelka oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., předmětné pozemky jsou původním majetkem církve a byly jí odňaty v rozhodném období bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., přičemž s předmětnými pozemky bylo disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními [§3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění do 31. 12. 2012), eventuálně §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění do 31. 12. 2012)], když byly při privatizaci převedeny z majetku státu kupní smlouvou uzavřenou s Fondem národního majetku dne 21. 8. 1992, s účinky ke dni 1. 9. 1992, obchodní společnosti REMET engineering, spol. s r. o. Podle závěru krajského soudu však již pozemky nejsou vlastnictvím státu (druhé vedlejší účastnice), neboť kupující nabyla předmětné pozemky v dobré víře a ke ztrátě dobré víry držitele nedošlo ani poté, co byly kupní smlouvou ze dne 26. 11. 1992 převedeny na obchodní společnost LOMY, spol. s r. o. Obě společnosti byly oprávněnými držiteli (§129 odst. 1, §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen "obč. zák.") předmětných pozemků, měly je v držbě nepřetržitě 10 let a vlastnické právo k nim nabyla (ke dni 1. 9. 2002) obchodní společnost LOMY, spol. s r. o., vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.). Takto originárně nabyté vlastnické právo následně přešlo na právní nástupkyni vydržitele - první vedlejší účastnici. Krajský soud dovodil, že posuzovaná věc patří k výjimečným případům, kdy jsou dány okolnosti mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí ochrany první vedlejší účastnice a odůvodňující prolomení blokačních ustanovení, jež spočívají v dobrověrném nabytí pozemků, u nichž by bezpečně nebyly naplněny předpoklady pro pozdější naturální restituci [jde o pozemky zastavěné stavbami sloužícími k provozu lomu a jsou na nich umístěny těžební technologie, příp. s takovými stavbami bezprostředně souvisejí a jsou nezbytné k jejich užívání, což představuje překážku restituce podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]. Prolomení blokačních ustanovení nebrání ani okolnost, že na základě dohod s povinnou osobou byly stěžovatelce vydány části některých pozemků tvořící okrajovou část těžebního areálu, zatímco převážná část těžby probíhá na pozemku parc. č. 496/12, kat. úz. Předklášteří, který je předmětem tohoto řízení.
3. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl (I. výrok) s tím, že není podle §237 občanského soudního řádu přípustné, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již vyřešené, měly být posouzeny jinak. Nejvyšší soud též rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Nejvyšší soud konstatoval, že obstojí-li jako správný dovoláním napadený závěr o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, nemůže být dovolání podle §237 občanského soudního řádu přípustné pro řešení otázky, jsou-li soudy v řízení o určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněny zkoumat věcné předpoklady restituce, včetně podmínky funkční souvislosti podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., či okolností zakládající některou z výluk naturální restituce podle §8 téhož zákona. Nejvyšší soud dále uvedl, že ve výjimečných případech lze i v řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. řešit otázku, bude-li v případně navazujícím "restitučním řízení" možné předmětný majetek vydat oprávněné osobě. Je-li rozsudek krajského soudu založen na skutkových zjištěních, že k nabytí předmětných nemovitostí došlo v dobré víře, a že není možná naturální restituce předmětného pozemku oprávněnou osobou z důvodu překážky zastavěnosti pozemku podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nelze ani v tomto směru dovodit rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud pochybily při řešení otázky dobré víry nabyvatelů, potažmo nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením. Stěžovatelka zpochybňuje i zjištění obecných soudů čerpaná z privatizačního projektu (soudem provedený "výklad" jeho ustanovení) co do možné vědomosti nabyvatele předmětných nemovitých věcí o jejich vyloučení z privatizace (obchodní společnosti, které postupně nabývaly pozemky, byly navzájem majetkově a personálně propojené, takže se mohly seznámit se všemi relevantními skutečnostmi), argumentuje dále tím, že informace o povaze nemovitých věcí coby historického církevního majetku byly obecně známé. Dobrá víra v to, že nedochází k převodu majetku v rozporu s blokačními ustanoveními tak u konkretizovaných obchodních společností nemohla být objektivně dána. Dobrou víru je přitom třeba hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska držitele samotného. Současně dovozuje, že jí nelze klást k tíži, že před uplynutím vydržecí doby neupozornila nabyvatele předmětných nemovitostí na jejich církevní původ, nebylo-li v rozmezí let 1992 až 2002 známo, zda a v jakém rozsahu a podobě dojde k restituci církevního majetku, a jsou-li soudy v řízení o určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněny zkoumat věcné předpoklady restituce, včetně výluk dle §8 téhož zákona, resp. k jakému okamžiku měla být zkoumána podmínka funkční souvislosti podle §7 tohoto zákona, přičemž argumentuje v této souvislosti i tím, že jí již byly vydány jiné nemovité věci v téže oblasti. Dále zpochybňuje i závěr soudů, že jsou dány okolnosti mimořádné povahy působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany nabyvateli předmětných nemovitých věcí.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5. První vedlejší účastnice z vlastního podnětu Ústavnímu soudu zaslala vyjádření, v němž rekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a reprodukovala svá předchozí procesní vyjádření. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jelikož toto podání neobsahovalo argumentaci nad rámec té, která byla obsažena již v napadených rozhodnutích obecných soudů. Ústavní soud je stěžovatelce na vědomí a k případné replice nezaslal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet, mimo jiné, z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
8. Ústavní stížnost je založena na námitce, že první vedlejší účastnici a ani její právní předchůdkyni nelze považovat za dobrověrné nabyvatele sporných pozemků. Obecné soudy dospěly k závěru, že obchodní společnost REMET engineering, spol. s r. o. (jako právní předchůdce první vedlejší účastnice) neměla vědomost o tom, že předmětné nemovité věci byly vyloučeny z privatizace, přičemž tyto soudy argumentovaly i zjištěními čerpanými z privatizačního projektu (podle něhož pozemky parc. č. 496/12 a parc. č. 496/17 v kat. úz. Předklášteří byly znárodněny již v roce 1947, tedy před rozhodným obdobím z hlediska v úvahu přicházející restituce), kdy informace, že by mělo jít o (blokovaný) historický majetek církve vyloučený z převodu a privatizace, nevyplývala ani z dalších dokumentů, včetně připojených listů vlastnictví, jež byly součástí privatizačního projektu. Z provedených důkazů podle obecných soudů rovněž nevyplynulo, že zainteresované subjekty měly k dispozici jiné (další) informace o charakteru předmětných pozemků než ty, které byly obsaženy v privatizačním projektu.
9. Ústavní soud nepovažuje za exces závěr Nejvyššího soudu, podle kterého stěžovatelka mohla upozornit držitele pozemků, že k jejich převodu došlo v rozporu s blokačním ustanovením již tehdy platného a účinného právního předpisu - §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, eventuálně §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
10. Obecné soudy se nedopustily pochybení dosahující ústavněprávní roviny ani tím, že již v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zkoumaly podmínky pro naturální restituci. Dospěly přitom k závěru, že na předmětných pozemcích se nachází dobývací prostor - těžební areál včetně staveb, přičemž stěžovatelka v řízení netvrdila, že by mělo v budoucnu dojít ke změně těchto okolností.
11. Ústavní soud opakovaně upozorňuje na to, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, že by se s tímto hodnocením neztotožňoval. Případný zásah do daného rozhodovacího procesu je podmíněn již zmíněným extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry, který zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem nebo očividnou logickou chybou.
12. Z napadených rozhodnutí je patrno, že se obecné soudy podrobně zabývaly důkazy, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily, přičemž se vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, kterou nyní uplatňuje v ústavní stížnosti. Podstatou ústavní stížnosti tak je polemika se závěry obecných soudů, jež nijak nepřesahuje rámec jejich možné věcné nesprávnosti [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3410/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka dovozuje, že by jí nemělo "být k tíži", vychází-li v dovolání z jiných skutkových závěrů než krajský soud. Zde však nejde o to, že by stěžovatelka měla být sankcionována. Založila-li totiž argumentaci o nesprávnosti právního posouzení na jiné skutkové verzi, než která byla zjištěna odvolacím soudem, pak uplatnila (logicky) dovolací důvod, který zákon nepřipouští (§241a odst. 1 občanského soudního řádu a contrario), a dovolací soud tak příslušnou námitkou nebyl oprávněn se meritorně zabývat (a učinil-li by tak, mělo by to jen akademický význam).
14. K tomu možno dodat, že v některých případech skutečně může rozhraničení mezi skutkovým a právním posouzením věci činit obtíže, nicméně stále platí, že svého práva se lze domáhat "stanoveným postupem", to znamená, že podané dovolání musí obsahovat náležitosti stanovené v §241a občanského soudního řádu; to stejné platí i tehdy, že je uplatňována námitka tzv. extrémního rozporu [viz bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), kdy předmětem přezkumu v dovolacím řízení může být "postup soudů při zjišťování skutkového stavu" (v podstatě tedy posouzení otázek procesního práva)], nicméně takovýto rozpor v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
15. Dovolává-li se stěžovatelka svého tzv. legitimního očekávání, Ústavní soud poukazuje na právní závěry vyslovené v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/19, z něhož plyne, že na základě §29 zákona č. 229/1991 Sb. u stěžovatelky žádné legitimní očekávání v tom ohledu, že jí budou vydány konkrétní (tj. předmětné) pozemky, vzniknout nemohlo.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu