ECLI:CZ:US:2022:4.US.2014.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2014/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem, sídlem R. Těsnohlídka 420, Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2022 č. j. 28 Cdo 696/2022-1516, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2021 č. j. 30 Co 140/2021-1379 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. září 2021 č. j. 4 C 126/92-1368, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře jako účastníků řízení, a 1) Jitky Wesströmové a 2) státního podniku RKT - Rovnací a kotevní technika, v likvidaci, sídlem U Mlýna 1755/5, Praha 4 - Záběhlice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") výše uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na pokračování v řízení o žalobě o vydání věci proti druhému vedlejšímu účastníkovi, vedené pod sp. zn. 4 C 126/92. Své usnesení odůvodnil tím, že dosud nenastaly skutečnosti, které by odůvodňovaly pokračování v řízení, neboť řízení o žalobě bylo přerušeno do skončení dědického řízení po jednom z dalších žalobců. V předmětném dědickém řízení však dosud není stanoven okruh dědiců a není jasné, kdo vstoupil do práv a povinností zemřelého.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu zrušil a řízení o návrhu stěžovatele na pokračování řízení zastavil. Uvedl přitom, že stěžovatel podává návrhy na pokračování v řízení opakovaně, přičemž jsou odůvodňovány stejnými skutečnostmi, zejména tvrzením o "uzavření dohody o mimosoudním řešení věci". O návrhu stěžovatele na pokračování v řízení však již bylo rozhodnuto usnesením okresním soudu, které nabylo dne 18. 3. 2021 právní moci. Podle §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), platí, že jakmile je ve věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku věc projednána znovu. Okresní soud pečlivě nezkoumal podmínky řízení, když nezohlednil pravomocné rozhodnutí zakládající překážku věci rozhodnuté. Jelikož jde o překážku způsobující neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, krajský soud řízení o návrhu stěžovatele podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro vady. Zdůraznil, že v dovolání "nevymezil žel žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašoval, že na jejím posouzení usnesení odvolacího soudu závisí a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak". Stěžovatel žádným způsobem nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, a jeho dovolání tak nesplňuje povinné náležitosti vyplývající z §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud uzavřel, že "chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání... je tedy vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu lhůty k dovolání...) dovolatel v posuzovaném případě totiž nedostál, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. řádně nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí".
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel shrnuje průběh přerušeného řízení o žalobě o vydání věci, vedené již od roku 1992 u okresního soudu, průběh dědického řízení, jakož i řízení o svém návrhu na pokračování řízení. Uvádí, že se neztotožňuje se závěry účastníků řízení a namítá, že jejich rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody (viz bod 1 in fine). Je přesvědčen, že soudy "v projednávané věci zcela pominuly specifické okolnosti věci a bez hlubšího zamyšlení odmítly argumenty stěžovatele vedoucí k vyslovení závěru, že řízení vedené pod sp. zn. 4 C 126/92 se zastavuje, případně, že se celá žaloba zamítá. Stěžovatel od počátku poukazuje na to, že v řízení chybí naléhavý právní zájem, a že došlo k mimosoudnímu vypořádání žaloby...".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek vůči tomuto usnesení neměl. Proti zbývajícím napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje a jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8 až 11), následně proti rozhodnutím krajského soudu
a okresního soudu (bod 12).
8. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Je-li dovolání řádně odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v takovém případě nutné na dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) nebo usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 142/21; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatel sice napadl rozhodnutí krajského soudu včasným dovoláním, nevymezil v něm však podle Nejvyššího soudu, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a nevymezil ani žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která měla být předmětem dovolacího řízení. Ústavní soud si prostřednictvím obvodního soudu vyžádal dovolání stěžovatele a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že je nelze považovat za řádné. Ze značně nepřehledného textu dovolání je patrné sice to, že rozhodnutí krajského soudu má podle stěžovatele záviset na vyřešení otázky procesního práva, přičemž krajský soud se "při posouzení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" (tu stěžovatel nespecifikuje), resp. Ústavního soudu (nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 208/20), není však patrné, o jakou konkrétní otázku mělo jít a od jakého konkrétního závěru se měl krajský soud odchýlit. Přesné vymezení (nastolení) právní otázky i právního závěru, od něhož se měl krajský soud odchýlit, je o to důležitější v případě, kdy stěžovatel na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu neodkazuje a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 208/20 se věcně týkal nařizování předběžných opatření, tj. problematiky zcela odlišné od té, která byla předmětem řízení ve věci stěžovatele. To je podstatné i z toho důvodu, že za vadu dovolání spočívající v absenci řádného vymezení předpokladů jeho přípustnosti je považován i odkaz na judikaturu, která na řešení právní otázky (kterou však stěžovatel nenastolil) zcela zjevně nedopadá (podobně např. usnesení ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 1835/2013). Závěr Nejvyššího soudu o vadě (vadách) podaného dovolání ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění (opravě), místy těžko srozumitelné, žádným způsobem nevyvrací a k usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání se ani kvalifikovaným způsobem nevyjadřuje. Jeho ústavní stížnost je v zásadě pouhým projevem nesouhlasu se zamítnutím jeho návrhu na pokračování v řízení, resp. se zastavením řízení o tomto návrhu.
10. Nevymezil-li stěžovatel předpoklady přípustnosti dovolání, které jsou podle §241 odst. 2 o. s. ř. nedílnou součástí řádného dovolání, a nadto neuvedl ani dovolací důvod v užším slova smyslu (§241a odst. 1 o. s. ř.), muselo být jeho dovolání odmítnuto pro vady. Ostatně ani dodatečně v ústavní stížnosti stěžovatel předpoklady přípustnosti dovolání neuvádí a žádnou právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem řešena, nezmiňuje. Je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (srov. např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 či ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je sice přípustná, avšak je zjevně neopodstatněná. Neobsahuje-li totiž dovolání náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale zákonem předvídaným procesním postupem Nejvyššího soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1506/21). Napadené usnesení Nejvyššího soudu je nadto náležitě odůvodněné, srozumitelné a prosté prvků soudní svévole nebo přepjatého formalismu.
12. Odmítnutí dovolání pro jeho vady má nevyhnutelné procesní důsledky také pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu (srov. např. shora uvedená usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 a sp. zn. III. ÚS 1506/21 a usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14 nebo ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20). Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyplývá závěr, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu". Jelikož podání vadného dovolání, v němž stěžovatel nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, "přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby bylo třeba podáno opožděně, resp. nebylo podáno vůbec, což nutně vede k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu" (usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16), Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu, která předchází rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, odmítl jako nepřípustnou (shodně viz například výše odkazované usnesení sp. zn. III. ÚS 1506/21 a usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 573/21).
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, a to v části brojící proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, protože nezjistil, že by tímto usnesením došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, a v části týkající se usnesení okresního soudu a krajského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu