ECLI:CZ:US:2022:4.US.2094.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2094/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. června 2021 č. j. 1 As 40/2021-32 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. ledna 2021 č. j. 64 A 1/2021-108, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obce J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka se v souvislosti s žalobou proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, kterým byla zamítnuta její žádosti o vydání územního rozhodnutí pro stavbu "X", domáhala incidenčního přezkumu části územního plánu obce J. (dále jen "územní plán"), týkající se jejího pozemku p. č. X1 v k. ú. J. (dále jen "pozemek p. č. X1"), na kterém má stěžovatelka záměr (podle projektové dokumentace) zbudovat "X". Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl návrh na zrušení části územního plánu odmítnut z důvodu překážky věci rozhodnuté, neboť jde již o druhý návrh v téže věci, který stěžovatelka u krajského soudu uplatnila. K tomu krajský soud konstatoval, že návrhem ze dne 31. 10. 2019, na jehož podkladě krajský soud vedl řízení pod sp. zn. 64 A 5/2019, totiž stěžovatelka napadla, byť v rámci abstraktního přezkumu opatření obecné povahy, zcela totožnou část téhož územního plánu, a to ze stejných důvodů, jako v nynější věci. Krajský soud tak již jednou napadený územní plán v předmětném rozsahu přezkoumal a nebylo by proto ani účelné, ani právně dovolené, aby jej tutéž optikou přezkoumával znovu.
3. Stěžovatelka proti napadenému usnesení krajského soudu podala kasační stížnost, ve které mimo jiné namítala, že přestože se krajskému soudu mohla argumentace v obou návrzích jevit ve své jednotlivosti jako totožná, tak ve skutečnosti návrhy totožné nejsou. Podle stěžovatelky je zde proto určitá množina námitek, které nebyly přezkoumány. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl, neboť shodně jako krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vymezila právní a skutkové důvody, pro které napadá předmětnou část územního plánu, svou podstatou totožně jako ve svém předchozím návrhu na abstraktní přezkum územního plánu. Nejvyšší správní soud k tomu konstatoval, že: "Stěžovatelka v obou návrzích nejprve uvedla námitky týkající se ústavně chráněných práv - ochrany majetku, omezení vlastnictví ve veřejném zájmu (princip legality, legitimity, přiměřenosti), zákazu diskriminace dle čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy, svobody pohybu a pobytu a práva na podnikání. V nyní posuzovaném návrhu sice navíc ještě specifikovala námitky týkající se práva obce na sebeurčení, ty však nelze považovat za stěžejní argumentaci, která by odlišně vymezovala právní otázky návrhu, jednalo se spíše o doplňující argumentaci. Dále stěžovatelka v obou návrzích rozvedla konkrétní námitky směřující proti části územního plánu týkající se pozemku p. č. X1, na němž by se měla nacházet stavba "X", pro kterou stěžovatelka žádala vydání územního rozhodnutí. Tyto námitky přitom napadají zejména stanovené funkční využití tohoto pozemku. Stěžovatelka však v nynějším návrhu neuvedla žádné nové námitky, resp. neoznačila odlišné právní a skutkové důvody, pro které tuto část územního plánu (opětovně) napadá. Stěžovatelka navíc ani sama nespecifikovala, o jaké konkrétní námitky svůj nynější návrh doplnila, případně jaké zde existovaly nové skutkové a právní okolnosti, které v době abstraktního přezkumu územního plánu ještě nebyly známy." (body 21. a 22.).
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně uznává, že její nynější návrh na incidenční přezkum územního plánu přebírá ve značném rozsahu její původní argumentaci uplatněnou v návrhu na abstraktní přezkum územního plánu. Zdůrazňuje však, že nikoliv beze zbytku. Oproti svému dřívějšímu návrhu na abstraktní přezkum stěžovatelka jako nové označuje námitky, podle kterých nezařazením jejího pozemku p. č. X1 mezi plochy zastavitelné zemědělské výroby byl porušen princip rovnosti. Pozemek p. č. X1 nebyl územním plánem určen jako zastavitelný pro stavbu ekologické farmy, ačkoliv v nejbližším i vzdáleném okolí stojí nejrůznější obrovské penziony, chaty či dokonce rodinné domy, které mnohdy dle názoru stěžovatelky narušují krajinný ráz.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému správního soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
7. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěrem správních soudů o tom, že stěžovatelka v nyní posuzované věci neoznačila odlišné právní a skutkové důvody, pro které předmětnou část územního plánu opětovně napadá.
8. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavně zaručených práv a svobod, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou v kognici obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení, která jsou porušením ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení skutkových hodnocení a právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že oproti jejímu dřívějšímu návrhu, směřujícímu proti předmětné části územního plánu, je novou výše uvedená námitka porušení principu rovnosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, obsaženou v jejím dřívějším návrhu na abstraktní přezkum územního plánu, dospěl k závěru, že ani námitku, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně poukazuje, nelze považovat za novou v tom smyslu, že by na jejím základě bylo možné považovat závěr správních soudů o existenci překážky věci rozhodnuté za protiústavní.
11. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka již ve svém předchozím návrhu na abstraktní přezkum územního plánu (stěžovatelka jej přiložila ke své ústavní stížnosti) jednak vznáší námitky týkající se ústavně garantovaného zákazu diskriminace a dokonce v daném návrhu v této souvislosti výslovně uvádí, že "katastr obce je především podhorskou zemědělskou krajinou, na jedné straně je sice úředně deklarovaná snaha ochrany této krajiny, ale na druhé straně si nelze nevšimnout povolovaných nadměrných dimenzovaných staveb", přičemž v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na v okolí nacházející se hotely, penziony či chaty (bod 109. návrhu na zrušení územního plánu ze dne 31. 10. 2019). Je tedy zřejmé, že krajský soud měl již dříve povinnost věnovat se přezkumu územního plánu (na základě návrhu stěžovatelky na abstraktní přezkum územního plánu) rovněž v tom směru, v jakém je i nyní v rámci incidenčního přezkumu územního plánu stěžovatelkou vznášena obecněji formulovaná námitka porušení principu rovnosti s ohledem na ostatní stavby v daném území. K tomu Ústavní soud dodává, že proti závěrům krajského soudu k této námitce může stěžovatelka brojit v řízení vedeném pod sp. zn. 64 A 5/2019, resp. v řízení o případně v uvedené věci podané kasační stížnosti.
12. Ústavní soud konstatuje, že postup správních soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Správní soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu