ECLI:CZ:US:2022:4.US.221.22.1
sp. zn. IV. ÚS 221/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti družstva Bytové družstvo nájemníků domu Třída kpt. Jaroše 33/1945, sídlem třída Kpt. Jaroše 1945/33, Brno, zastoupeného advokátem Mgr. Zdeňkem Pokorným, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 30 Cdo 3634/2020-82, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2020 č. j. 44 Co 396/2018-67 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2018 č. j. 293 C 20/2016-29, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 25. 1. 2022 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonných rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z důvodu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), způsobeného průtahy v soudním řízení vedeném městským soudem pod sp. zn. 44 C 105/2005 (dále jen "posuzované řízení"), když pravomocné rozhodnutí ve věci bylo vydáno až po téměř jedenácti letech.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (I. výrok), když vedlejší účastnice vznesla ve vyjádření ze dne 12. 9. 2017 námitku promlčení nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, které soud vyhověl. Současně vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za jeden právní úkon (vyjádření k žalobě). V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že posuzované řízení skončilo pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, přičemž nejpozději dne 23. 4. 2015, kdy bylo stěžovateli toto rozhodnutí doručeno, se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Podle §35 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu se nemajetková újma promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o ní dozví, nejpozději do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je její vznik spojen. Posledním dnem pro podání žaloby, popř. uplatnění nároku u žalované, byl tedy den 23. 10. 2015. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil svůj nárok u vedlejší účastnice až dne 10. 12. 2015 a žalobu podal až dne 13. 6. 2016, je zjevné, že jeho právo na odčinění nemajetkové újmy již bylo promlčeno. Městský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, podle něhož bylo uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí v rozporu s dobrými mravy (body 12 až 15 odůvodnění). V posuzovaném řízení byl projednáván běžný civilní spor, přičemž žádné "zvláštní okolnosti neodůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení" (bod 15). Judikatura Ústavního soudu, na kterou poukázal stěžovatel, byla podle městského soudu nepřípadná, neboť ve věci stěžovatele nešlo o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, ani o situaci, kdy by mu bylo písemné vyhotovení rozhodnutí doručeno až po uplynutí promlčecí lhůty.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na základě odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Plně se přitom ztotožnil s právním posouzením věci městským soudem. Zdůraznil, že s námitkou stěžovatele, podle něhož bylo uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí v rozporu s dobrými mravy, se městský soud vypořádal "zcela správně" a "přiléhavě" a odkázal na body 12 až 15 odůvodnění jeho rozsudku.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V části dovolání, jíž stěžovatel brojil proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu, shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve zbytku Nejvyšší soud uvedl, že se krajský soud neodchýlil od jeho ustálené judikatury. Zdůraznil, že "judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rovněž pro určení relevantního konce řízení pro účely posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je rozhodujícím účel zadostiučinění, jímž je odčinění újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, a tudíž relevantním okamžikem určujícím konec řízení je den, jímž byla tato nejistota odstraněna", nikoliv okamžik, kdy byl stěžovateli vrácen soudní poplatek. Odkázal přitom mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 642/2013-101, který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 2469/13. Městský soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ani při posouzení souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se jinými vadami řízení (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy, obsáhle cituje části odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i soudní judikaturu k institutu dobrých mravů a namítá, že postupem soudů byla porušena jeho shora uvedená základní práva (viz bod 1 výše). Zdůrazňuje, že vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí je v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 a ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem považuje za nesprávné, neboť jeho judikatura, na kterou v napadeném usnesení odkázal, nereflektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Soudy se podle stěžovatele dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou nerovného postavení účastníků řízení. Soudní rozhodnutí pokládá za svévolná také z toho důvodu, že pro začátek běhu promlčení lhůty má být rozhodující nabytí právní moci posledního rozhodnutí v řízení, které nemusí být rozhodnutím ve věci samé. Svévole (sc. libovůle) se dopustil městský soud též při rozhodování o nákladech řízení, když vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů ve výši 300 Kč, byť nešlo o náklad účelně vynaložený.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu není celkový přezkum rozhodovací činnosti soudů [viz nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím soudů na základě individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Ústavní stížnost je pouhým opakováním polemiky, kterou stěžovatel uplatnil již v řízeních o odvolání a dovolání, přičemž soudy se s jeho námitkami dostatečným způsobem vypořádaly. Předmětem sporu je především to, zda mohla vedlejší účastnice v posuzované věci vznést námitku promlčení, resp. zda je tato námitka v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Pouze výjimečně mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a povahou jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), nebo nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413), bod 24 odůvodnění]. Při posuzování souladu nebo rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z konkrétních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních [nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18, bod 28 odůvodnění]. Tento úkol přitom náleží obecným soudům, přičemž Ústavní soud může korigovat pouze evidentní excesy vybočující z ústavních mezí [viz nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729), bod 14 odůvodnění nebo usnesení ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2884/21, bod 10 odůvodnění]. K takovému excesu odůvodňujícímu kasační zásah Ústavního soud však v případě stěžovatele nedošlo.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani odkazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 3391/15, v němž Ústavní soud shledal rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení uplatněnou státem ve sporu o náhradu škody způsobenou nezákonným trestným stíháním (nikoliv tedy nepřiměřenou délkou či průtahy v občanském soudním řízení), a to za zcela specifických skutkových okolností, které v nyní posuzované věci stěžovatel neprokázal ani netvrdil. Ostatně ani v odškodňovacím řízení za nezákonné trestní stíhání není uplatnění námitky promlčení a priori vyloučeno, když například v usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 3064/21 dospěl Ústavní soud k závěru, že "obecné soudy ... nijak nevybočily z ústavních mantinelů rozhodovací činnosti, jestliže upřednostnily v zájmu principu právní jistoty zásady vigilantibus iura scripta sunt a ignorantia iuris non excusat a neshledaly námitku promlčení nemravnou pro absenci okolností, které by jejímu rozporu s dobrými mravy nasvědčovaly". V současné věci rovněž nešlo o situaci, kdy by uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí "bylo výrazem zneužití práva na úkor stěžovatele, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil" (viz nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 206/22). Z týchž důvodů není případný ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 76/17 (N 67/89 SbNU 57), neboť stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředestírá žádné konkrétní "mimořádné okolnosti", které by byly způsobilé výjimečně založit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Touto skutečností totiž nemůže být ve světle shora uvedené judikatury pouze skutečnost, že je spor o náhradu nemajetkové újmy veden vůči státu.
11. Nesouhlasí-li stěžovatel s výrokem městského soudu o náhradě nákladů řízení, je třeba podotknout, že Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)]. Částka ve výši 300 Kč, která byla nákladovým výrokem rozsudku městského soudu přiznána vedlejší účastnici, zcela jistě nepředstavuje pro právnickou osobu tak výrazný zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, aby zakládala důvodnost ústavní stížnosti. Bagatelnost této částky ostatně stěžovatel výslovně nezpochybňuje a nedokládá, že by i takto nízká částka představovala s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry relevantní zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště v této situaci není na místě, aby Ústavní soud nákladový výrok blíže přezkoumával, resp. posuzoval účelnost právního úkonu vedlejší účastnice, jak požaduje stěžovatel.
12. Napadená soudní rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna, je z nich patrné, z jakých skutečností soudy vycházely, jaká ustanovení právních předpisů použily, a jaké právní závěry z nich dovodily. Úvahy, kterými se soudy řídily při svém rozhodování, neshledává Ústavní soud nikterak vybočujícími, resp. protiústavními. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti (srov. usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání přitom vyplývají zákonné důvody, proč muselo být takto rozhodnuto (viz bod 5 výše). Žádné znaky neústavnosti, typicky pro absenci odůvodnění či přehnaně formalistický výklad zákona, Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.
13. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu