ECLI:CZ:US:2022:4.US.2463.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2463/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Alešem Rádlem, advokátem, sídlem Zvonková 2126, Černošice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2022 č. j. 11 Tdo 334/2022-918, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021 sp. zn. 2 To 108/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2021 č. j. 47 T 8/2020-765, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že napadl poškozeného, který mu dovolil přespat v jeho bytě, opakovanými fyzickými útoky a požadoval po něm vydání finanční hotovosti, a po prohledání bytu v něm odcizil několik cennějších předmětů. Poškozenému způsobil újmu na zdraví, omezující ho na běžném způsobu života po dobu delší než šest týdnů s možným dlouhodobým poškozením zraku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a k trestu vyhoštění na dobu pěti let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Městský soud rozhodoval v dané věci již podruhé, neboť jeho první odsuzující rozsudek byl zrušen Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") a bylo mu uloženo doplnit dokazování. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného, podpořené nepřímo dalšími svědeckými výpověďmi, jemu způsobených zranění a dalších důkazů potvrzujících stěžovatelovu přítomnost na místě činu. Poškozený sice stěžovatele při rekognici neoznačil, avšak z jeho výpovědí a z rekognicí dalších osob, které se stěžovatelem a poškozeným trávily večer, byla identita pachatele spolehlivě zjištěna. To navíc potvrdily kamerové záznamy a záznamy o pohybu mobilních telefonů, včetně těch odcizených poškozenému.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Podle jeho názoru městský soud splnil všechny příkazy, které mu dal v prvním rozhodnutí. Stěžovatelovu vinu městský soud přesvědčivě prokázal, přestože stěžovatel svou vinu popíral (resp. odmítl vypovídat). Z kontextu ostatních důkazů je však zřejmá pravdivost výpovědi poškozeného a identita stěžovatele jako pachatele. Pochybení nelze shledat ani v tom, že soud nevyhověl dalším důkazním návrhům pro nadbytečnost, neboť nebyly schopny zpochybnit zjištěný důkazní stav.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu směřovala většina dovolacích námitek proti skutkovým hodnocením soudů nižších stupňů. K tomu dále uvedl, že mezi jejich závěry a obsahem důkazů pak Nejvyšší soud neshledal zjevný rozpor, přičemž zdůraznil, že oba soudy rovněž řádně odůvodnily neprovedení dalších důkazů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy neoprávněně odmítly provést důležité důkazní návrhy, přestože samy konstatovaly, že je zarážející, nebyly-li policejním orgánem při zadávání odborného vyjádření předloženy všechny stopy z místa činu. Policejní orgán totiž pět ze sedmi zajištěných stop okamžitě znehodnotil (z důvodu údajné nehospodárnosti). Ostatně ani dvě další stopy nebyly vyhodnoceny, neboť zpracovatel odborného vyjádření uvedl, že to není možné. Výslech tohoto zpracovatele pak soudy odmítly provést a jeho práci tak kriticky zhodnotit. Ve věci byly provedeny pouze nepřímé důkazy, podle nichž lze usuzovat, že se stěžovatel nacházel v širším okolí místa činu, nikoliv však přímo na něm. Poškozený při rekognici stěžovatele nepoznal. Stěžovatele identifikoval toliko nepřímo. Namísto doplnění dokazování pak soudy bagatelizovaly důkazní návrhy obhajoby v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nadto nepravdivě spekulovaly o motivaci obhajoby k provedení takových důkazů. Podle stěžovatele bylo nutné provést oponentní zkoumání zajištěných stop a nespokojit se pouze s tvrzením zpracovatele odborného vyjádření, že takové zkoumání již není možné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Stěžovatel sice výslovně nenapadá v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a vrchního soudu, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že na ně poukazuje a počítá od něho i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1683/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označená usnesení Nejvyššího soudu a vrchního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení o neúplnosti provedeného dokazování. Tomu Ústavní soud nemohl přisvědčit.
10. Orgány činné v trestním řízení nemají obecnou povinnost provádět jakékoliv množství určitého typu navržených důkazů. Jejich povinností je provést takové důkazy, ze kterých mohou spolehlivě zjistit skutkový stav týkající se předmětu řízení, o kterém nebudou důvodné pochybnosti. Důkazy, které se buď netýkají předmětu řízení anebo nemohou k objasnění skutkového stavu relevantně přispět, je nutné považovat za nadbytečné.
11. Obecné soudy v posuzované věci řádně a logicky vysvětlily, z jakých důvodů je třeba stěžovatelovy důkazní návrhy považovat za nadbytečné. Těmto závěrům Ústavní soud nemůže nic vytknout.
12. Takto v této věci není zřejmé, jakým způsobem by výsledky alternativního zkoumání biologických materiálů mohly přispět k jejímu objasnění. I kdyby tyto materiály bylo možné geneticky srovnat a i kdyby původcem žádného z nich nebyl stěžovatel, nemohlo by se to v kontextu ostatních důkazů nikterak projevit v závěrech o stěžovatelově vině.
13. Totéž se týká i návrhů na výslech dalších svědků, resp. zpracovatele odborného vyjádření. Svá hodnocení provedených důkazů soudy řádně odůvodnily, stejně jako to, že provedení některých navrhovaných důkazů neshledaly nutným, neboť z provedených důkazů plyne stěžovatelova vina dostatečně (například svědecké výpovědi či záznamy o pohybu mobilních telefonů). Lze tedy uzavřít, že stěžovatelova ústavně zaručená práva nebyla v posuzované věci porušena.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu