ECLI:CZ:US:2022:4.US.2482.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2482/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti soudního exekutora Mgr. Jakuba Effenbergera, sídlem Pražská 1055, Kolín, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 18 Co 50/2022-128, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Nemocnice Na Homolce, sídlem Roentgenova 37/2, Praha 5 - Motol, V. D., M. T., P. K., P. K., T. K., K. T. a H. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl Okresním soudem v Kolíně (dále také "okresní soud") dne 8. 10. 2021 pověřen provedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 56 887 944 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 4/2015 ze dne 26. 9. 2018 ve spojení s vykonatelným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také "vrchní soud") sp. zn. 2 To 81/2020 ze dne 17. 6. 2021.
3. Dne 25. 10. 2021 podali povinní návrh na zastavení exekuce, neboť pohledávka byla splacena. Usnesením č. j. 20 EXE 3354/2021-66 ze dne 21. 2. 2022 okresní soud exekuci zastavil (výrok I), povinným uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů exekuce stěžovateli 6 325,50 Kč (výrok II) a oprávněné 363 Kč (výrok III). Stěžovatel proti výrokům I a II tohoto usnesení podal odvolání, které Krajský soud v Praze (dále také "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ve vztahu k výroku I odmítl jako podané osobou neoprávněnou (výrok I); výrok II usnesení okresního soudu pak krajský soud změnil tak, že povinní mají stěžovateli na nákladech exekuce zaplatit 8 772,50 Kč (výrok II), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. K výroku II krajský soud poukázal na specifické okolnosti případu, na jejichž základě dospěl v souladu se soudem prvního stupně k závěru, že i když ke splacení pohledávky došlo po zahájení exekuce a v době, kdy již docházelo k zablokování jejich účtů, šlo z jejich strany o dobrovolné plnění mimo exekuci. Povinní nicméně procesně zavinili zastavení exekuce, neboť svým nekonáním dali podnět k jejímu zahájení, které následně muselo být zastaveno, jelikož pohledávku po zahájení exekuce uhradili. Okresní soud tedy postupoval při stanovení náhrady nákladů podle krajského soudu správně (toliko chybně určil samotnou výši nákladů, což krajský soud napadeným usnesením korigoval).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, že vymáhaná pohledávka byla splněna dobrovolně. K zaplacení pohledávky totiž podle stěžovatele došlo až ve chvíli, kdy došlo k blokaci účtů povinných, kteří tak o zahájené exekuci věděli. Stěžovatel také poukazuje na to, že exekuce byla zahájena důvodně a šetření majetku si vyžádalo náklady řádově vyšší, než je jejich přiznaná náhrada. V důsledku nesprávného závěru soudu, že plnění bylo dobrovolné, tak stěžovateli měla být přiznána náhrada zcela nepřiměřená. V této souvislosti stěžovatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2353/21 ze dne 25. 1. 2022 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2715/19 ze dne 28. 4. 2020.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ačkoli stěžovatel proti výroku I usnesení krajského soudu nevznáší žádnou argumentaci ani se nejeví, že by s tímto výrokem nesouhlasil, petitem napadá usnesení jako celek. V části mířící proti výroku I je tak ústavní stížnost nutno odmítnout pro nepřípustnost, jelikož stěžovatel proti němu mohl podat žalobu pro zmatečnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1336/2013 ze dne 26. 2. 2014). Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který je řádně právně zastoupen, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. V části mířící proti výrokům II a III napadeného usnesení je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21 Ústavní soud konstatoval, že ve své ustálené judikatuře "vychází ze tří modelových situací, pokud jde o zohlednění míry dobrovolnosti povinného při stanovení výše odměny soudního exekutora". První z nich je případ, "kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, dříve, než se o exekuci dozvěděl, a sice nejpozději tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení". Zde Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. kupř. bod 15 nálezu sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), na něj navazující nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) či nález sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020].
9. Postup, který soudy v posuzované věci zvolily za situace, kdy považovaly plnění za dobrovolné, tedy odpovídá ustálené judikatuře, což stěžovatel ani nezpochybňuje. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda skutečně plnění v dané věci dobrovolné bylo. K zodpovězení této otázky jsou nicméně v zásadě způsobilejší obecné soudy, které mohou lépe posoudit a zvážit specifické okolnosti jednotlivých případů. Právě ty přitom byly v této věci určující.
10. Oprávnění totiž na jednu stranu plnili dříve, než jim bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení (což jako nejzazší termín uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21), na stranu druhou však stěžovatel poukazuje na to, že o exekuci přesto v době plnění věděli. Za této situace krajský soud poukázal na časové souvislosti, z nichž vyplývá, že prakticky ihned po obdržení rozsudku vrchního soudu zástupce povinných se zástupcem oprávněné komunikoval, tři dny po sdělení čísla účtu, na který měla být pohledávka uhrazena, požádal o prodloužení lhůty do konce října a poté, co o dva dny později (dne 5. 10. 2021) byl informován o tom, že žádosti nelze vyhovět, došlo ve dnech 14. a 15. 10. 2021 k uhrazení pohledávky (třetí osobou). Uhrazení pohledávky v daný okamžik tak lze skutečně chápat tak, že bylo spíše vyústěním vyjednávání mezi zástupci účastníků nežli důsledkem zahájení exekuce.
11. Krajský soud se dostatečně zabýval i argumentem, že v dané době již měli někteří povinní zablokované bankovní účty, přičemž poukázal na to, že v okamžiku vydání exekučních příkazů byl veškerý majetek povinných zajištěn v rámci trestního řízení a ke zrušení zajištění mělo dojít až v lednu následujícího roku. S těmito účty tedy stejně nemohli povinní dlouhodobě nakládat, a nelze tak ani na základě těchto blokací tvrdit, že by k zaplacení došlo pod tlakem exekuce.
12. S ohledem na podrobnou argumentaci krajského soudu tedy Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu