ECLI:CZ:US:2022:4.US.2512.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2512/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2021 č. j. 12 Co 136/2021-221 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. ledna 2021 č. j. 62 Nc 2515/2020-178, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a A. Z. a nezletilých D. Z. a M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jí ústavně zaručených práv v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 2, čl. 5 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o úpravě poměrů pro dobu před a po rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka a úpravě styku tak, že nezletilá D. Z. (dále jen "první nezletilá") a nezletilá M. Z. (dále jen "druhá nezletilá") se svěřují do péče stěžovatelky, tj. jejich matky (I. výrok), vedlejší účastník (dále též "otec") je povinen s účinností od 1. 2. 2020 platit na výživu první nezletilé částku 6 000 Kč měsíčně a na výživu druhé nezletilé částku 5 000 Kč měsíčně, přičemž výživné je splatné vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci předem k rukám stěžovatelky (II. výrok) a nedoplatek na výživném vzniklý otci za období od 1. 2. 2020 do 31. 1. 2021 ve výši 33 000 Kč pro první nezletilou a 21 000 Kč pro druhou nezletilou je otec povinen platit k rukám stěžovatelky spolu s běžným výživným v určených splátkách (III. výrok). Výrokem IV. upravil styk otce s nezletilými. Výrokem V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že rodiče jsou manželé, otec se ze společné domácnosti v únoru 2020 odstěhoval, hradí výživné pro obě nezletilé celkem v částce 7 000 Kč, s nezletilými se stýká a oba rodiče mají vyživovací povinnost pouze k nim. Stěžovatelka pracuje jako přírodovědný analytik - diagnostik a její průměrný čistý měsíční příjem činí 23 660 Kč, v lednu 2020 činil její čistý průměrný příjem 16 134 Kč. Stěžovatelka splácí úvěr na pořízení počítače ve výši 3 000 Kč měsíčně, oba rodiče vlastní byt ve společném jmění manželů o dispozici "4+kk", v němž bydlí stěžovatelka s nezletilými, přičemž je zatížen hypotečním úvěrem, jenž splácí částkou 15 365 Kč měsíčně otec, stěžovatelka platí zálohy za služby ve výši 7 700 Kč měsíčně, zatímco elektřinu a internet hradí otec. Otec vyčíslil svůj příjem částkou 45 000 Kč měsíčně, nebylo mu uděleno státní občanství České republiky, byl společníkem a jednatelem v obchodních společnostech A a B, kde byla společníkem i stěžovatelka, užívá vozidlo BMW X6 financované formou leasingu. Dotyčný je zatížen závazky u přátel, u nichž si půjčoval na podnikání nebo úhradu potřeb rodiny. Obvodní soud k poměrům nezletilých vyšel ze zjištění, že první nezletilá navštěvuje 5. třídu základní školy, má běžné výdaje, věnuje se tanci, který je hrazen pololetně ve výši 7 000 Kč, navštěvuje přípravný kurz na gymnázium, který hradí stěžovatelka částkou 4 000 Kč za pololetí, zdravotní stav je dobrý, pouze nosí dioptrické brýle a podstupuje oční léčbu na klinice v Moskvě, jejíž náklady hradí prarodiče ze strany stěžovatelky. K poměrům druhé nezletilé vyšel ze zjištění, že navštěvuje mateřskou školu, školkovné činí částku 860 Kč měsíčně a stravné 750 Kč měsíčně, které hradí otec, nemá žádné volnočasové hrazené aktivity a nosí dioptrické brýle.
3. Stěžovatelka podala proti II. až IV. výroku rozsudku obvodního soudu odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve II. výroku o výživném a ve IV. výroku o úpravě styku (I. výrok) a ve III. výroku ho změnil jen tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 2. 2020 do 31. 5. 2021 činí pro první nezletilou 41 000 Kč a pro druhou nezletilou 9 000 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (II. výrok). Dále městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Závěry obvodního soudu shledal městský soud správnými. K námitkám stěžovatelky, že otec používá automobil BMW X6, uvedl, že jde o vůz, které je pronajatý na základě leasingové smlouvy společnosti B, jejímiž společníky jsou oba rodiče v rozsahu 50 %, přičemž jednatelem je nyní pouze stěžovatelka. Lze přisvědčit námitkám otce, že v situaci, kdy by splátky za tento automobil hrazeny nebyly, byl by leasingovému nájemci společnosti B, bez náhrady odňat. Městský soud vycházel z příjmu otce ve výši 45 000 Kč měsíčně a nepřihlédl k důkazům předloženým při jednání v odvolacím řízení, podle nichž byl otec nájemcem konkretizovaného domu v Praze (nájemné a zálohy na služby činily celkem 75 000 Kč měsíčně, tzv. kauce částku 225 000 Kč). Pro určení výše vyživovací povinnosti jsou vedle majetkových poměrů, možností a schopností výživou povinného rozhodující též odůvodněné potřeby výživou oprávněných, jimiž jsou obě nezletilé. Výživné stanovené pro první nezletilou ve výši 6 000 Kč a pro druhou nezletilou ve výši 5 000 Kč plně saturuje jejich potřeby. Městský soud vzal v úvahu, že otec se nevyhýbá úhradám dalších oprávněných i nadstandardních potřeb nezletilých, jak tomu bylo například u zubního ošetření druhé nezletilé, za něž vynaložil částku 22 000 Kč. Otci tak nelze vytýkat snahu vyhýbat se své vyživovací povinnosti, či tajit příjmy. Skutečnost, že na kauci v souvislosti s nájmem domu byla vynaložena částka 225 000 Kč, neznamená, že celou částku vynaložil pouze otec, nýbrž lze připustit, že šlo též o finanční prostředky jeho tehdejší přítelkyně (O. Z.), jakož i obchodní společnosti, která měla tento dům ke svým podnikatelským aktivitám využívat. Městský soud dovodil, že lze vycházet z tvrzení otce, podle kterého tento dům již neužívá, čemuž odpovídá též sdělení stěžovatelky, že "předmětné listiny jí byly předány paní Z.".
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v rozporu s principy "spravedlivého" procesu nezjistily řádně majetkovou situaci otce a spokojily se s jeho ničím nedoloženými tvrzeními. Zabývaly-li by se případem řádně, otce by k doložení majetkové situace vyzvaly a otec by tak přesto neučinil, měly soudy postupovat podle §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a vyjít při stanovení výživného z pětadvacetinásobku částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu. Obecné soudy, dovozuje dále stěžovatelka, nerespektovaly ani úpravu včleněnou do §915 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku, podle které životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů.
5. Otec v soudním řízení nedoložil výši svých příjmů ani své majetkové poměry relevantním způsobem, obecné soudy přesto vzaly za prokázané jeho nahodilé tvrzení o příjmu ve výši 45 000 Kč měsíčně, byť především v odvolacím řízení stěžovatelka navrhla provést důkazy, že majetkové poměry a příjmy otcem deklarované jsou v zásadně nižší než skutečné.
6. Městský soud neprovedl dokazování smlouvou o nájmu domu, kterou by byla zjištěna výše nájemného, záloh na služby a "kauce", ani dokumentací k leasingu vozidla. Tyto důkazy o statisícových výdajích otce nelze důvodně označit za bezvýznamné, což však městský soud učinil. V rovině pouhé domněnky je situována úvaha městského soudu, že na výdaje spojené s nájmem domu přispívala tehdejší partnerka otce. Ani samo ukončení nájmu není významné, nebylo-li následkem zhoršení finanční situace otce. Městský soud dezinterpretoval též stěžovatelčin odkaz na leasing osobního automobilu, neboť jím mínila, že platí-li otec za tímto účelem více než 20 000 Kč měsíčně, při zohlednění dalších výdajů (nájem domu, výdaje na původně společné bydlení, ale i výživné) nemůže být jeho příjem pouze 45 000 Kč měsíčně.
7. Závěrem stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259), usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 822/20 a usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 1623/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že obecné soudy otci nestanovily povinnost platit výživné na nezletilé v takové výši, kterou stěžovatelka navrhovala (tj. ve výši 11 000 Kč měsíčně pro první nezletilou a 9 000 Kč měsíčně pro druhou nezletilou).
11. Ústavní soud připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na řádný proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17].
12. V posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností brojí proti skutkovým a právním závěrům obvodního soudu a městského soudu, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Z napadených rozhodnutí se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry obecné soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k záležitostem (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o který v posuzované věci nejde. Závěry městského soudu, který se s rozhodnutím obvodního soudu ztotožnil, jsou rovněž jasné a přezkoumatelné. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Nezpronevěřily se stěžovatelkou odkazované judikatuře ani dalším souvisejícím rozhodnutím Ústavního soudu, kupř. nálezu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 3001/20, který se zabývá standardy odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu při rozhodování o výživném.
13. Městský soud neopomenul důkazní návrhy stěžovatelky, nicméně dovodil, že již skončený nájem domu nelze považovat za dostatečně spolehlivý podklad pro hodnocení aktuální finanční situace otce a výdaje na leasing vozidla bez dalšího nezpochybňují věrohodnost informací, které otec soudu předestřel o svých poměrech. Uvedené samozřejmě nevylučuje, aby stěžovatelka v případném budoucím řízení soudu předložila důkazní prostředky, jimiž by majetkovou a příjmovou situaci otce stavěla do odlišného "světla".
14. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozsudky nelze považovat za svévolná či libovolná rozhodnutí nebo jinak vybočující z mezí řádného procesu. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, není namístě bez dalšího dovozovat porušení jejího práva na řádný proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivější rozhodnutí ve věci. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže vystupovat v roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu