ECLI:CZ:US:2022:4.US.252.22.1
sp. zn. IV. ÚS 252/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem, sídlem Májová 608/23, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 8 Tdo 876/2021-710, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2021 č. j. 8 To 50/2021-642 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. února 2021 č. j. 6 T 75/2020-563, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 trestního zákoníku a odsoudil ho podle §175 odst. 2 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle okresního soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 29. 1. 2020 do 28. 2. 2020 v X, přestože mu bylo předběžným opatřením okresního soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 11 Nc 1701/2020-21 uloženo opustit dům na této adrese, nezdržovat se v něm a nevstupovat do něho a jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 100 metrů, toto rozhodnutí nerespektoval a v domě se neoprávněně zdržoval, neboť dne 29. 1. 2020 zůstal v domě i po odjezdu soudního vykonavatele, kterému tento den předal klíče od domu, v domě svoji manželku Pavlu S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") bezprostředně po odjezdu soudního vykonavatele nutil pod konkretizovanými pohrůžkami, aby napsala odvolání proti uvedenému předběžnému opatření svým jménem, což poškozená ze strachu učinila, následně "ve druhém týdnu předběžného opatření" telefonicky kontaktoval poškozenou s tím, že má pro něj přijet, že pojede domů, když mu poškozená odmítala vyhovět, tak jí opět vyhrožoval, a z tohoto důvodu poškozená pro něj ze strachu dojela a dovezla ho do výše specifikovaného domu, kde ji posléze nutil pod dalšími pohrůžkami adresovanými jí i jejím dětem, aby mu umožnila v domě přebývat, přičemž z obavy, že své výhrůžky naplní, mu poškozená umožnila v domě přebývat přibližně týden, poté dům přibližně na týden opustil, následně v něm neoprávněně přebýval nejdéle do 28. 2. 2020, v průběhu této doby opakovaně poškozenou neustále zastrašoval, aby neoznámila, že on bydlí v domě, a s ohledem na jeho předchozí opakované násilné jednání vůči ní mu poškozená umožnila přebývat v domě a tuto skutečnost neoznámila, přestože věděla o předběžném opatření.
3. Proti všem výrokům rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §265 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl (I. výrok), a podle §259 odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek okresního soudu doplnil o výrok, že se podle §260 trestního řádu vrací státnímu zástupci k došetření trestní věc stěžovatele pro skutek popsaný v obžalobě a spočívající v tom, že měl nutit poškozenou, aby své oznámení "stáhla" s tím, že když se nedomluví, že ji zabije, kdy nakonec poškozená na jeho telefonické naléhání z výkonu vazby svoji doplňující výpověď u policejního orgánu dne 8. 4. 2020 zcela změnila, jímž měl společně s jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku spáchat zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (II. výrok).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání stěžovatele zrušil podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu II. výrok usnesení krajského soudu, jímž byl podle §259 odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu doplněn, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu; jinak ponechal usnesení krajského soudu beze změny.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dokazování směřovaly nikoliv k prokázání skutků, kladených mu za vinu v obžalobě, ale k nepodloženým skutečnostem, které se obžaloby ani netýkaly. Okresní soud podle stěžovatele rezignoval na hodnocení důkazu WhatsApp komunikace mezi ním a poškozenou v období od 23. 1. 2020 do 9. 3. 2020. Přitom jde o jediný autentický a přímý důkaz o jejich chování v inkriminované době, který vyvrací výpověď poškozené v mnoha jejích částech a zakládá nevěrohodnost poškozené. Ani znalec PhDr. Karel Netík se nevěnoval těm pasážím komunikace, které jsou důležité pro posouzení věrohodnosti poškozené. Nadto určité zprávy posoudil jako důkaz o některých skutečnostech (např. že se stěžovatel pravidelně pohybuje v domácnosti), což mu nepřísluší. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením obsahu WhatsApp komunikace krajským soudem, který podle jeho názoru obhajoval veškeré skutečnosti a zprávy pouze obecným odkazem na údajnou patologickou závislost poškozené na něm. Stěžovatel konkrétně připomenul komunikaci ze dne 29. 1. 2020, která měla dokládat, že poškozená nejevila žádné známky traumatu z napadení či vydírání anebo strach z něj, a že ho naopak litovala, chtěla za něj bojovat a bez problémů se pustila do sepisování odvolání. Rovněž komunikace ze dne 30. 1. 2020 měla svědčit o jejich bezproblémovém soužití a rodinném životě. Citací části komunikace ze dne 5. 2. 2020 stěžovatel polemizuje se závěry soudů o okolnostech sepsání druhého odvolání proti předběžnému opatření zmiňovanému ve výroku o vině. Zpochybňuje rovněž závěr krajského soudu, že poškozená se chová jinak, když je v jeho přítomnosti, a jinak v jeho nepřítomnosti, přičemž tento závěr označuje za tendenční a důkazně nepodložený. Komunikace ze dne 5. 2. a 10. 2. 2020 podle stěžovatele vyvrací skutkové zjištění, že měl nutit poškozenou, aby ho nechala ve společném obydlí a aby o tom nikomu neříkala. Z ní totiž prokazatelně vyplývá pravý opak, tedy že poškozená chtěla, aby porušoval zákaz uložený předběžným opatřením, a to ať už na něm byla patologicky závislá či nikoliv. Hodnotil-li krajský soud některé pasáže z komunikace ze dne 15. 2. až 21. 2. 2020, nezabýval se skutkovými větami uvedenými v obžalobě, neboť příslušné pasáže se vůbec netýkají skutků kladených stěžovateli za vinu. V neposlední řadě stěžovatel brojí proti konstatování krajského soudu, že z předmětné komunikace nelze dovozovat žádné zásadní skutečnosti. Podle stěžovatele jde o stěžejní a jediný autentický důkaz pro posouzení jeho vztahu s poškozenou v daném období. Lze z něj minimálně dospět k závěru o nevěrohodnosti výpovědí poškozené, a že ji rozhodně nemusel k ničemu nutit. Uzavírá, že soudy hodnotily důkaz WhatsApp komunikací svévolně, v extrémním rozporu s jeho skutečným obsahem.
6. Stěžovatel vytýká absenci hodnocení odposlechů hovorů mezi ním a poškozenou probíhajícími po jeho vzetí do vazby. Obecné soudy argumentovaly tvrzenou patologickou závislostí poškozené na něm, avšak nevzaly v potaz emociálně chladné vystupování poškozené, která mu několikrát řekla, že je jeho problém, že je ve vězení, a že neměl být nevěrný. Stěžovatel se pouze snažil (ač "trochu nešťastně") poškozenou přesvědčit, aby uvedla na policii pravdu s tím, že jí se vším pomůže a že se na ni nezlobí. Ve vyhodnocení tohoto důkazu v kontextu s dalšími důkazy stěžovatel opět spatřuje extrémní rozpor. V bodech 49. a 50. napadeného usnesení se krajský soud postavil do role jakéhosi "obhájce" poškozené, když bez důkazní opory vysvětloval, proč v jednání před různými orgány uváděla odlišné skutečnosti o dění ve společné domácnosti. Stěžovatel připomíná, že soudům obou stupňů navrhl nespočet důkazů k prokázání věrohodnosti výpovědi poškozené, které by byly podkladem pro navrhovaný dodatek ke znaleckému posudku. Šlo především o výslech bratra stěžovatele Tomáše B.(jedná se o pseudonym) , bývalých partnerů poškozené Jana C. a Pavla S. (jedná se o pseudonymy) o jejich soužití s ní i Jiřiny A. a Ivana C. (jedná se o pseudonymy). Vedle výslechu jmenovaných svědků navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie, ve kterém by byla zkoumána jeho obecná i specifická věrohodnost, i revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie o věrohodnosti poškozené. Soudy tyto důkazy považovaly za nadbytečné a neprovedly je. S tímto postupem se stěžovatel neztotožňuje, neboť měly zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené, a tvrdí, že opomenutím těchto důkazů bylo porušeno jeho právo na "spravedlivý" proces. Krajský soud nehodnotil ani sms zprávu ze dne 2. 9. 2016, která opět staví tvrzení poškozené do zcela jiného světla. Soudy rezignovaly na přezkoumání věrohodnosti výpovědi poškozené, nevypořádaly se s rozpory mezi jejími jednotlivými výpověďmi, ani s rozpory mezi výpovědí poškozené s dalšími důkazy.
7. Za podstatnou vadu řízení považuje stěžovatel neprovedení důkazu lokalizačními údaji svého mobilního telefonu ke zjištění, jak dlouho se zdržoval ve svém obydlí dne 29. 1. 2020 poté, co si přijel pro své věci se soudním vykonavatelem. Není přitom důležité, kdy odjel soudní vykonavatel, nýbrž jak dlouho tam pobýval on. Spornou otázku, zda zůstal po odjezdu soudního vykonavatele v obydlí či nikoliv, nemůže soud vyložit v neprospěch stěžovatele. Zvláště za situace, kdy proti sobě důkazně stojí na jedné straně pouze výpověď poškozené a na druhé straně jeho tvrzení, výpověď soudního vykonavatele M. H. a navržený důkaz neprovedený soudem. Vyhodnocení skutkových zjištění jsou v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, a zakládají tak podstatnou vadu řízení a extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Nesprávným postupem okresního soudu bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu, rovnost stran i "spravedlivý" proces. Stěžovatel též zpochybňuje hodnocení svědeckých výpovědí M. H. i S. V., aby podpořil svoji argumentaci o nevěrohodnosti výpovědi poškozené a nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku k posouzení její věrohodnosti.
8. Podle stěžovatele byla na posuzovaný skutek nesprávně aplikována kvalifikovaná skutková podstata podle §175 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Soudy zmiňované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. Tpjn 303/2001, se týká věcí, v nichž je zahájeno trestní stíhání a poškozený, na kterého je působeno pachatelem, dosud nebyl předvolán jako svědek. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že v době skutku proti němu ještě zdaleka nebyly činěny žádné úkony policejním orgánem, tj. ještě nebylo zahájeno jeho trestní stíhání. Dále poukazuje na rozhodnutí krajského soudu sp. zn. 9 To 334/2009, vydané osm let po uveřejnění stanoviska sp. zn. Tpjn 303/2001, podle něhož §175 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku poskytuje ochranu pouze svědkům, kteří již byli orgánem činným v trestním řízení předvoláni ke svědecké výpovědi, tedy svědkům v tzv. formálním pojetí. Stěžovatel dovozuje, že pro aplikaci předmětné kvalifikované skutkové podstaty na jeho jednání je potřeba, aby věděl, že poškozená "byla na policii" a proti němu podala trestní oznámení. V době, kdy údajně podle obžaloby mělo dojít k trestnému činu, však žádné trestní řízení neprobíhalo.
9. Stěžovatel dovozuje, že v předmětném trestním řízení byla porušena zásada kontradiktornosti řízení v jeho neprospěch, když orgány činné v trestním řízení nereflektovaly jeho obranu a nedodržely svou povinnost dokazovat skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Namísto toho nerespektovaly relevantní návrhy důkazů obhajoby k vyvrácení některých zásadních nepodložených tvrzení, čímž ho zkrátily na jeho ústavně zaručených právech.
10. Stěžovatel následně zaslal Ústavnímu soudu další podání, kde zopakoval a v podrobnostech doplnil svoji výše rekapitulovanou argumentaci. Vzhledem k tomu, že toto podání neučinil prostřednictvím právního zástupce, Ústavní soud k němu nepřihlížel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití běžných zákonů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; deficit takového odpovídajícího posouzení plyne z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
15. Stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestných činů a dokazování k nim.
16. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
17. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
18. Druhou skupinu tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 177/04).
19. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je takové rozhodnutí rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
20. Poslední dvě kategorie vad namítá stěžovatel tvrzeními, že soudy nehodnotily řádně důkazy spočívající ve WhatsApp komunikaci z období od 23. 1. 2020 až 9. 3. 2020 mezi ním a poškozenou a ani odposlechy hovorů uskutečněných po jeho vzetí do vazby, opomenuly provést dokazování lokalizačními údaji a nevěnovaly pozornost ani jeho setrvání v domě po odjezdu soudního vykonavatele dne 29. 1. 2020, přičemž skutečnosti vyplývající z těchto důkazních prostředků - stejně jako věrohodnost poškozené - měly být podle něj předmětem zkoumání v dalším znaleckém posudku, popř. doplnění, posudku vyhotoveného PhDr. Karlem Netíkem.
21. Ústavní soud, při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu, neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, které odkazovaly na řadu důkazních prostředků, jmenovitě na výpovědi poškozené, nezl. Patrika S. (jedná se o pseudonym) a Evy A. (jedná se o pseudonym), znalecké posudky, zprávy policejních orgánů i rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 12. 2016 sp. zn. 19 T 81/2016, přičemž konstatovaly, že z nich jednoznačně vyplývá, že v rodině stěžovatele a poškozené se stěžovatel dlouhodobě dopouštěl domácího násilí, a to nejvíce vůči poškozené, ale též vůči nezletilým dětem. I přesto poškozená ve vztahu setrvávala dlouhé roky, stěžovateli vše odpouštěla, a nahlásila-li čas od času jeho násilné jednání příslušným orgánům, obvinění záhy opět vzala zpět (např. nedala souhlas s trestním stíháním po napadení v září 2019 a odmítla vypovídat také v hlavním líčení v řízení před Okresním soudem v Sokolově). I v této trestní věci poškozená v témže duchu změnila výpověď dne 8. 4. 2020 před policejním orgánem. Soudy konstatovaly, že WhatsApp komunikace je v naprostém souladu s těmito dalšími důkazy a dva ve věci činní znalci - PhDr. Karel Netík i Mgr. Zuzana Boušková zjistili u poškozené patologickou závislost na stěžovateli a zároveň syndrom týrané osoby, což podle závěrů soudů přesně zapadá do kontextu výše uvedených důkazů a vysvětluje chování poškozené, které se bez bližšího objasnění souvislostí může jevit jako paradoxní. Je možné poukázat též na hodnotící úvahy obsažené na str. 5 až 14 usnesení krajského soudu.
22. S námitkami, že soudy nevyhověly návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené a ani návrhu na přibrání znalce k hodnocení věrohodnosti výpovědi (obhajoby) stěžovatele, se soudy vypořádaly v bodech 67. rozsudku okresního soudu a bodech 12. až 14. usnesení krajského soudu, kde vysvětlily, že předmětné doplnění dokazování je nadbytečné, jelikož odpovídající zjištění byla v řízení učiněna spolehlivě a bez důvodných pochybností.
23. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to výhradně soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a při něm o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci [srov. usnesení ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
24. Ze shora uvedených důvodů obecné soudy nepřisvědčily ani výhradám stěžovatele k věrohodnosti poškozené. Lze zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na řádný proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu.
25. Ústavní soud neshledal pochybení - natožpak dosahující ústavněprávního rozměru - ani v odkazu obecných soudů na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2001. Obecné soudy dovodily, že poškozená byla nepochybně svědkem v materiálním smyslu, tzn. svědkem předpokládaným v §175 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, přičemž konstatovaly, že pro takový závěr není rozhodné, zda v inkriminovanou dobu již bylo zahájeno trestní stíhání.
26. Stěžovatelova polemika s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily. Jak bylo konstatováno, rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům vyplývajícím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
27. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu