ECLI:CZ:US:2022:4.US.2523.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2523/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristíny Šaškové, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem, sídlem Štefánikova 1/65, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022 č. j. 30 Cdo 111/2022-518, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena základní práva, svobody, jakož i ústavněprávní principy, zakotvené v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 3, čl. 4, čl. 81, čl. 90, čl. 92, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1, 2, 3 a 4 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 384 800 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), s tvrzením, že škoda vznikla nesprávným postupem Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj a Pozemkového úřadu v Táboře, jímž mělo dojít k výraznému zmenšení jejího pozemku, neboť po novém mapování ke dni 14. 12. 1988 byly hranice tohoto pozemku podle jejího názoru chybně zakresleny ve vzdálenosti 5 až 6 metrů od břehové čáry řeky Lužnice. Obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 11 C 333/2014-451 stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil konstatováním, že stěžovatelka neprokázala vznik jakékoliv škody. Vlastnit totiž lze pouze určitý pozemek, coby část zemského povrchu, nikoliv jeho výměru, přičemž v katastru nemovitostí je vlastnické právo evidováno k parcelám, tedy k pozemkům, které jsou geometricky polohově určeny a zobrazeny v katastrální mapě a očíslovány. Výměra parcely se jistě mohla na základě použití modernějších měřících metod změnit, není však sama o sobě podle obvodního soudu něčím, co lze vlastnit, a tudíž ji nelze ani pozbýt. Existoval-li podle stěžovatelky rozpor mezi údaji evidovanými v katastru nemovitostí a skutečností v tom smyslu, že někdo, kdo je vlastníkem určitého pozemku (co by konkrétní části zemského povrchu) není evidován jako vlastník tomu odpovídající parcely, pak nápravy takového stavu lze docílit samostatnými právními prostředky, specificky například žalobou na určení.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2021 č. j. 36 Co 135/2021-488 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, co městský soud podrobně zrekapituloval dosavadní průběh všech řízení, která stěžovatelka v kontextu uvedené věci iniciovala, v souladu s právním názorem obvodního soudu konstatoval, že žalobkyně je vlastnicí stále stejného pozemku, který nabyla před dlouhou dobou od svých předků, jen jeho zaměření bylo upřesněno díky použití přesnějších metod měření, kdy naopak právě i drobná odchylka v historickém měření způsobila stěžovatelkou tvrzený rozdíl ve výměře jejího pozemku. Z toho je ovšem podle městského soudu zjevné, že uvedené nové měření nelze vnímat jako chybné a nemohlo tedy stěžovatelce způsobit škodu; již proto nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Tím městský soud nijak nezpochybňuje přesvědčení stěžovatelky, že změna ve výměře pozemku může být významná z hlediska jeho ceny nebo jejích daňových povinností jako vlastnice tohoto pozemku, z hlediska podmínek odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. však taková skutečnost není rozhodná. Dále městský soud upozornil, že podmínky pro úspěšné uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. ve věci stěžovatelky nejsou splněny též proto, že domnívala-li se stěžovatelka, že značnou část pozemku, k níž se chovala jako vlastník, neboť vycházela z nesprávného zaměření (které nalezlo odraz i ve státem spravované evidenci), vydržela, musí se v eventuálním soudním řízení se žalobou o určení vlastnického práva obrátit na ty subjekty, které se podle stěžovatelky nově staly vlastníky sporné části pozemku. Náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb. má totiž subsidiární charakter a lze ji využít až tehdy, nelze-li nápravy dosáhnout jinými právními prostředky.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že městský soud založil závěr o nedůvodnosti žaloby na třech důvodech, avšak stěžovatelka napadla toliko závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí a nedostatku příčinné souvislosti, nenapadla závěr, že požadovaná škoda jí vůbec nevznikla. Založil-li městský soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost přezkoumávaného rozhodnutí vliv, pakliže obstojí důvod další. S odkazy na vlastní judikaturu připomněl, že když žalobce podaným dovoláním řádně a přípustně nenapadá současně všechny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že nárok shledal nedůvodným, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, bylo porušeno především její právo na ochranu vlastnictví a právo na náhradu majetkové újmy, ke které došlo v důsledku pochybení katastrálního úřadu. Správní orgány - konkrétně Katastrální úřad pro Jihočeský kraj a Pozemkový úřad v Táboře - se nesprávného úředního postupu podle stěžovatelky dopustily porušením úředních a technických postupů při správě katastru nemovitostí tak, jak jsou tyto postupy dány zákonem a na něj navazujícími prováděcími předpisy. To se týká zejména skutečnosti, že podle stěžovatelky byly změny v katastrálním operátu příslušného katastrálního území ohledně parcely náležející původně stěžovatelce prováděny nezákonným způsobem na podkladě listin, které nejsou způsobilé k provádění žádné změny v katastrálním operátu. Správní orgány se rovněž nevypořádaly se všemi jejími námitkami, když některá jejich rozhodnutí stěžovatelka považuje za nicotná a některá byla dokonce zrušena. Obecné soudy pak podle stěžovatelky pochybily při hodnocení důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Ač je stěžovatelčina stížnostní argumentace velmi obsáhlá, sestává se zejména z rekapitulace právních závěrů, k nimž soudy nebo správní orgány v řízeních, které stěžovatelka postupně zahájila [rozhodnutí Ústavního soudu z toho nevyjímaje - srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3073/13, jímž byla předchozí ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)] dospěly s tím, že stěžovatelka s těmito závěry na úrovni podústavního práva polemizuje. Takový přístup však nelze považovat za relevantní argumentaci před Ústavním soudem.
9. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá jen v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, avšak bez toho, aniž by přesvědčivou argumentací zpochybnila základní východisko jeho odůvodnění, že totiž nedopustil-li se stát podle soudů nižších stupňů pochybení, které by vedlo ke vzniku reálné škody na majetku stěžovatelky, pak již proto není splněna základní podmínka, aby se mohla domáhat eventuálních nároků podle zákona č. 82/1998 Sb.
10. Těžiště rozsudků obvodního soudu a městského soudu je založeno na zjištění, že stěžovatelka (ani její právní předchůdci) ve skutečnosti nevlastnila sporný pozemek v rozsahu, o němž se původně domnívala, že jí náleží. Reálně stěžovatelka ničeho nepozbyla, jen byla napravena chyba z minulosti způsobená nedokonalými možnostmi dřívějšího zaměřování pozemků. Bylo-li později, na základě technického pokroku, užito přesnějšího měření, nelze to považovat za nesprávný úřední postup. Není možné přehlížet správný závěr uvedený v rozsudku městského soudu, byť ho stěžovatelka ústavní stížností nenapadá, že pro úspěšné uplatnění nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. není splněna ani podmínka subsidiarity, protože stěžovatelka před podáním žaloby měla využít právních prostředků směřujících proti jiným subjektům, kterým v rozporu se zákonem (podle mínění stěžovatelky) změnou v měření připadl do vlastnictví právě také majetek, k němuž se dříve stěžovatelka chovala jako vlastník.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu