ECLI:CZ:US:2022:4.US.256.22.1
sp. zn. IV. ÚS 256/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka v právní věci stěžovatelek 1) J. B. a 2) nezl. L. B., zastoupené Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2021 č. j. 25 Cdo 3786/2020-1368, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. června 2020 č. j. 69 Co 418/2019-1340 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2019 č. j. 17 C 341/2012-1244, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Olomouc, sídlem I. P. Pavlova 185/6, Olomouc, zast. JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, sídlem Dobrovského 1157/25, Olomouc, a Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem (druhým v pořadí) zamítl žalobu stěžovatelek, kterou se stěžovatelka 1) J. B. domáhala částky na bolestném ve výši 150 000 Kč a částky ve výši 1 500 000 Kč za ztížení společenského uplatnění a stěžovatelka 2) nezletilá L. B. se domáhala na bolestném ve výši 300 000 Kč, za ztížení společenského uplatnění částku ve výši 15 000 000 Kč a na účelně vynaložených nákladech spojených s léčením částku 59 704,49 Kč (výrok I. a II.), proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc (dále jen "žalovaná"), za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativy pojišťovny a.s. Vienna Insurance Group. Výrokem III. okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. nepřiznal náklady řízení ani České republice
3. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem výrokem I. potvrdil rozsudek okresního soudu, výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud se plně ztotožnil s názorem okresního soudu, že postup žalované nebyl v rozporu s náležitou odbornou péčí a byl tzv. lege artis. Ačkoli odhad porodní hmotnosti byl podle vyšetření ultrazvukem o více než 1000 g nižší oproti skutečné porodní váze a byl důvodem pro rozhodnutí vést porod vaginálně, vyplynul ze všech znaleckých posudků souhlasný závěr, že jde pouze o pomocnou metodu, která má své limity vycházející ze samotného principu této metody s možnou odchylkou v odhadu. Důvod k indikaci porodu císařským řezem neměli lékaři ani na základě zjištěných skutečností o cukrovce korigované pouze dietou. Rovněž bylo znaleckými posudky shodně vyvráceno, že by při porodu došlo k nepřiměřenému tlaku, tzv. Kristellerově expresi, a výkon spočívající v tlaku na břicho rodičky byl prováděn způsobem odpovídajícím doporučením České gynekologické společnosti. Správně byla za daných okolností provedena a indikována vaginální operace vakuumextraktorem. Znalci se dále shodli na tom, že i bez záznamu kontrakcí bylo možné posoudit, zda kardiotopografický záznam srdeční aktivity (dále jen "KTG") je v takové fázi, aby bylo možné ukončit operaci. Ruptura dělohy stěžovatelky nastala přirozenou cestou a porod samotný byl veden lege artis. Po právní stránce krajský soud uzavřel, že ze strany zdravotníků žalované nedošlo k porušení právní povinnosti, které by zakládalo obecnou odpovědnost za škodu na zdraví stěžovatelek podle §420 a §444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen "občanský zákoník").
4. Dovolání stěžovatelek bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, protože dovolací soud shledal, že není přípustné dle §237 občanského soudního řádu. Specifikum sporů o náhradu škody na zdraví v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že podklad pro právní závěr o porušení povinnosti je nutno posuzovat za pomoci znalců, a to zpravidla znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení krajský soud, a samotné hodnocení důkazů krajským soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Pokud v dovolání stěžovatelky zpochybnily skutková zjištění a nadto taková, k jejichž hodnocení je třeba odborných znalostí, toto Nejvyššímu soudu nepřísluší (může hodnotit znalecké posudky v intencích vymezených v rozsudku ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, publikovaný pod C 7776 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Touto ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí zejména pro porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. V ní rekapitulovaly obsah napadených rozhodnutí a uvedly, že příčinnou poškození stěžovatelek byla kombinace tří faktorů, a to nesprávné hodnocení gestačního diabetu u matky, v návaznosti na nesprávný odhad velikosti plodu a následný tlak na děložní fundus, který mimo jakoukoli pochybnost vyvolal krvácivou rupturu dělohy. Dle jejich tvrzení obecné soudy provedly aplikaci jednoduchého práva v extrémním rozporu s provedenými důkazy a dopustily se tak libovůle při rozhodování soudů.
6. Obě stěžovatelky zejména namítají, že obecné soudy se zcela nesprávně vypořádaly s příčinnou souvislostí mezi jednáním žalované a následkem, který u obou nastal. Argumentovaly judikaturou Ústavního soudu v obdobných věcech, ze které vyplynulo, že není spravedlivé a dost dobře možné, aby pacient byl rovnocenným účastníkem řízení, pokud jde o prokazování zavinění, jeho případné míry a prokazování příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. Žalovaná porušila povinnost vést o poskytované zdravotní péči řádnou a úplnou zdravotnickou dokumentaci, z níž lze úroveň poskytované péče zhodnotit (souhlas stěžovatelky s operací, stav děložní aktivity, KTG). Ošetřující lékař neměl tak vůbec žádný přehled o tom, co se děje v těle matky, pokud po dobu dvou hodin se neprovádělo žádné monitorování. Dále v dokumentaci chybí zmínka o tlaku na děložní fundus i použitá porodnická operace vakuumextrakce. Stěžovatelky považují za účelové a zavádějící tvrzení, že lékař pozná přiložením ruky na břicho rodičky, zda jsou přítomny kontrakce. Stěžovatelky jsou jednoznačně toho názoru, že obecné soudy zcela nesprávné interpretovaly důkazy zcela jasně vypovídající o tom, že na straně žalované došlo k porušení právní povinnosti v přímé příčinné souvislosti s poskytováním zdravotně-lékařských služeb a příčinou porušení právních povinností byl vznik škody na straně stěžovatelky 2) i její matky stěžovatelky 1).
7. Stěžovatelky uvedly, že obecné soudy nevzaly v úvahu existující judikaturu Ústavního soudu, která připouští při prokazování příčinné souvislosti určité prvky pravděpodobnosti a doktrínu ztráty šance (loss of chance), že zcela pominuly existující judikaturu v tomto směru a nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, což vedlo k zamítnutí jejich žaloby. Poukázaly na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17 (N 142/90 SbNU 307); nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855); usnesení ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2047/15); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelky označují napadená soudní rozhodnutí za protiprávní a nespravedlivá, proto navrhují, aby Ústavní soud je nálezem zrušil.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastnicím řízení.
9. Nejvyšší soud úvodem vyjádření poznamenal, že stěžovatelky shledávají pochybení obecných soudů v posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, kterou se již opakovaně zabýval Ústavní soud. Ten dovodil, že není spravedlivé ani dost dobře možné, aby pacient byl rovnocenným účastníkem řízení, pokud jde o prokazování zavinění, případně míry zavinění a prokazováni příčinné souvislosti, proto byl připuštěn princip probability (nemusí být prokazována se 100% jistotou). Připomněl, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi poukázal na doktrínu loss of chance, kdy i v tomto případě je vyžadováno prokázané protiprávní jednání. Ve věci stěžovatelek bylo provedeno mimořádně podrobné dokazování a hodnocení celkem tří posudků znaleckých ústavů, zjistily průběh porodu a dospěly k závěru, že k žádnému pochybení v rámci zdravotní péče nedošlo. Nejvyšší soud podotkl, že předmětná doktrína je z mnoha důvodů značně problematická a její užití je proto v tuzemském právu nepřípustné. Argumentoval rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022 sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, kde mimo jiné vysvětlil rozdíl mezi doktrínou loss of chance a probabilitisticko- proporcionální odpovědností. Uplatněné námitky stěžovatelek jsou totožné jako v dovolání, přičemž se s nimi Nejvyšší soud podrobně vypořádal včetně absence zdravotnické dokumentace. Obsah ústavní stížnosti se v podstatě odvíjí od podstatně zkresleného skutkového stavu, především, že žalovaná jednala non lege artis, přičemž to se v řízení ani přes podrobné dokazování a několik znaleckých posudků nepodařilo prokázat. Z těchto důvodu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
10. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že jeho úvahy, jimiž byl veden, a skutečnosti, o které svá rozhodnutí opřel, jsou z něho patrny. Krajský soud nevznesl návrh, jak by měl Ústavní soud rozhodnout.
11. Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze zaslal Ústavnímu soudu požadovaný spis sp. zn. 17 C 341/2012.
12. Vedlejší účastnice řízení Fakultní nemocnice Olomouc se vyjádřila prostřednictvím advokáta, že dle jejího přesvědčení z ústavní stížnosti nevyplývají žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitky stěžovatelek směřují zejména proti způsobu hodnocení důkazů, vypořádání se se skutkovými zjištěními a způsobem, jakým obecné soudy učinily právní závěry ohledně existence příčinné souvislosti. Obecné soudy provedly podrobné dokazování, jejich rozhodnutí nejsou překvapivá ani netrpí prvkem libovůle a učiněné závěry mají v těchto skutkových zjištěních oporu. Vedlejší účastnice řízení vznesla návrh, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a připojila odmítavé stanovisko Kooperativy pojišťovny a.s. Vienna Insurance Group.
13. Soudce zpravodaj zaslal shora uvedená vyjádření stěžovatelkám na vědomí a k případné replice. Stěžovatelky prostřednictvím právního zástupce sdělily, že k zaslaným vyjádřením účastníků řízení repliku nepodávají a této možnosti nevyužily.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníky řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupené v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutné vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady, srov. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)].
16. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V čl. 38 odst. 2 Listiny je mimo jiné stanoveno, že každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Čl. 37 odst. 3 Listiny pak zakotvuje právo na rovnost účastníků řízení. To jsou základní procesní záruky práva na spravedlivé řízení, které jsou nepominutelnou součástí pojmu právního státu. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné i vytvoření prostoru pro to, aby každý účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodováni soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Z judikatury Ústavního soudu též plyne, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i právo na racionální odůvodnění závěrů obecných soudů v jejich rozhodnutích.
17. V posuzované věci stěžovatelek bylo provedeno podrobné dokazování a několik znaleckých posudků. K tomu Ústavní soud podotýká, že znalecký posudek je zvláštním typem důkazního prostředku a v rámci dokazování mu přísluší významné místo. Z hlediska ústavně relevantních vad procesu dokazování se v rozhodovací činnosti Ústavního soudu opakovaně objevuje otázka jeho provádění a hodnocení. V první řadě soud nesmí přenášet na znalce svou odpovědnost, může od něj žádat jen objasnění odborných skutkových zjištění, nikoli právní závěry. Citovat k tomu lze například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 8 Tdo 190/2017-53: "Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, nepřísluší, aby na základě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu." Předestřený úkol musí být ze strany soudu bez výjimky splněn [srov. nález ze dne 1. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 143/11 (N 161/74 SbNU 383), nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), či usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3470/15 (U 11/82 SbNU 799)].
18. Ústavní soud napadena´ rozhodnutí přezkoumal a shledal, že obecné soudy jimi neporušily práva stěžovatelek plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jak bude rozvedeno dále, Ústavní soud nespatřuje v posuzované věci vady v procesu dokazování ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu a krajského soudu. Odůvodnění obecných soudů je v tomto ohledu dostatečně jasné a přesvědčivé a Ústavní soud bez toho, aby zasahoval do hodnocení důkazů provedených tímto soudem, což mu nepřísluší, nemůže do jeho závěrů zasáhnout.
19. Z obsahu spisu okresního soudu vyplynulo, že v řízení před obecnými soudy bylo prováděno v souladu s §132 občanského soudního řádu velmi podrobné dokazování, a to za pomoci znalců z oboru zdravotnictví (Fakultní nemocnice Brno, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Nemocnice na Bulovce, nemocnice Olomouc). Okresní soud dále vycházel zejména z výpovědí lékařů - zástupců zpracovatelů znaleckých posudků a ze svědeckých výpovědí. Na závěr svého hodnocení důkazů uvedl, že stěžovatelkám se porušení právní povinnosti žalovanou vedlejší účastnicí nepodařilo prokázat a žalobu zamítl. Uvedené obecné soudy se zabývaly tím, zda u vedlejší účastnice byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu na zdraví podle §420 a §444 občanského zákoníku, kterou utrpěly stěžovatelky, a dospěl k závěru, že žalovaná vedlejší účastnice neporušila svou právní povinnost, kdy jí poskytovaná zdravotní péče byla lege artis, přičemž mezi protiprávním jednáním a poškozením zdraví stěžovatelek-pacientek není vztah příčinné souvislosti. Bezprostřední příčinou vzniku škody, bez níž by ke vzniku škody na zdraví stěžovatelek nedošlo, je ruptura dělohy stěžovatelky 1), která se stala při porodu přirozenou cestou, který byl veden tzv. lege artis mediciae a nedošlo při něm k porušení právní povinnosti zakládající obecnou odpovědnost podle §420 občanského zákoníku. Otázka příčinné souvislosti musí být postavena najisto a nepostačuje pravděpodobnost.
20. Ústavní soud zdůrazňuje, že učinit závěr, zda zdravotnické zařízení postupovalo či nepostupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž v kompetenci nezávislého soudu a znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro právní závěr o postupu "(non) lege artis". Legální teorie důkazní byla již v moderním státě s nezávislým soudnictvím opuštěna. I znalecký posudek je proto důkazem, který podléhá hodnocení, a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221) (ve vztahu ke znaleckým posudkům v trestním řízení v oblasti hodnocení úkonů zdravotnické péče) mj. uvedl, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v medicínských sporech mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v právu moderního státu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou i právní správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek konstrukce soudní moci akceptovat již proto, že by eliminoval roli soudní moci a ve svém důsledku ochranu vůči státu při plnění jeho povinnosti chránit zdraví jedince.
21. Nakonec Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatelek v dovolacím řízení. Nejvyšší soud svůj závěr o absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti odůvodnil přezkoumatelným způsobem a extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel a svévolné interpretace či aplikace zákona se v případě stěžovatelek nedopustil. Stěžovatelky neuplatnily způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, nýbrž prostřednictvím nezpůsobilých důvodů brojily proti skutkovým závěrům. Proti hodnocení důkazů, z nichž krajský soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení povinnosti vedlejší účastnice nahradit škodu na zdraví, Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že neshledal namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů. Obecné soudy provedly důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně zdůvodnily a vysvětlily v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V řízení byl proveden důkaz dokonce třemi posudky znaleckých ústavů, jejichž závěry se v podstatných bodech shodují, je tedy jen stěží představitelný více podložený odborný závěr z oboru porodnictví. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje, odmítnutí takového dovolání pro vady dle §243f odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že všechny obecné soudy dostatečným a srozumitelným způsobem v dané věci objasnily, že stěžovatelkám v řízení o náhradu škody nelze vyhovět. Právo na přístup k soudu a ani právo na spravedlivý proces obecně negarantuje určitý výsledek řízení, či správný výklad právních předpisů soudem, ale pouze spravedlivost procesu. Argumentaci stěžovatelek judikaturou Ústavního soudu neshledal případnou.
23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu