ECLI:CZ:US:2022:4.US.2677.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2677/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem, sídlem Tikovská 2198/14, Praha 20 - Horní Počernice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 24 Cdo 1503/2022-501, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 24 Cdo 2440/2021-457, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2022 č. j. 55 Co 391/2020-477 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. listopadu 2020 č. j. 5 C 101/2015-354, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a P. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 11 odst. 1 Listiny, v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), v němž obvodní soud určil, že vedlejší účastník je dědicem po Františku Rosendorfovi (dále jen "zůstavitel") a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v této fázi řízení přezkoumával rozsudek obvodního soudu v intencích závazného právního názoru vysloveného v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud dospěl na podkladě skutkových zjištění a právního hodnocení k závěru, že zůstavitel nebyl v životní situaci, v níž by se ocitl bez potřebné pomoci ve smyslu §1646 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť o něj dostatečně pečoval jeho druhý syn (stěžovatel, v řízení před obecnými soudy žalovaný). Městský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a neshledal pravdivým tvrzení stěžovatele, že by zůstavitel byl v takovém stavu nouze, že by vyžadoval každodenní pomoc třetích osob při běžných činnostech. Dále městský soud uvedl, že při posouzení důvodu vydědění vedlejšího účastníka podle §1646 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (vydědění nepominutelného dědice, který zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi), je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož zůstavitel byl sice nepochybně v tíživé životní situaci odpovídající pojmu nouze ve smyslu uvedeného ustanovení, avšak další podmínky pro naplnění tohoto důvodu vydědění splněny nebyly, zejména proto, že péče o základní životní potřeby zůstavitele byla zajištěna stěžovatelem. Důvodem k vydědění podle městského soudu nemohl být ani nezájem vedlejšího účastníka o zůstavitele, neboť v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel o intenzivnější kontakt s ním nestál. Městský soud neshledal důvod k vydědění vedlejšího účastníka ani v tom, že by vedl trvale nezřízený život, protože na tuto skutečnost nelze usuzovat jen z toho, že s ním bylo vedeno insolvenční řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože v dovolacím řízení nezjistil žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a stěžovatel v něm nevymezil ani otázku, od jejíhož předchozího řešení by se měl Nejvyšší soud nově odchýlit. V daném kontextu Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s právním závěrem vyjádřeném v jeho předchozím rozsudku, a od něhož nemá důvod se ani nyní odchylovat. Podstatou stěžovatelova dovolání byla podle Nejvyššího soudu nepodložená polemika se skutkovým stavem, když stěžovatel tvrdil, že zůstavitel vyžadoval každodenní pomoc.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obsáhle doplňoval své dovolání, toto doplnění však Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí (a to ani v jeho rekapitulační části) vůbec nezmínil. Dále opakuje svoje přesvědčení, že není správný závěr obecných soudů, že sice zůstavitel byl v nouzi, ale měl dostatečně zajištěnou odpovídající pomoc. Rovněž není relevantní argument obecných soudů, že zůstavitel nežádal vedlejšího účastníka o pomoc (nežádal o pomoc ani například sousedy nebo pečovatelskou službu), z čehož obecné soudy nesprávně dovodily, že pomoc vedlejšího účastníka nepotřeboval; skutečnost je ovšem taková, že zůstavitel se pro svoje četná kombinovaná onemocnění špatně pohyboval a byl nedoslýchavý, proto vedlejšího účastníka nemohl o pomoc požádat ani například telefonicky. Nemůže být tak rozhodné kritérium, zda zůstavitel o pomoc žádal, rozhodná je toliko okolnost, zda pomoc potřeboval. Vedlejší účastník nadto objektivně věděl (mohl vědět), že zůstavitel pomoc potřebuje. V dané souvislosti stěžovatel rovněž připomíná, že zůstavitel byl nucen starat se ve vysokém věku o svoji těžce nemocnou dceru (která posléze zemřela), a to bez pomoci vedlejšího účastníka. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že by zůstavitel kontakt i pomoc od vedlejšího účastníka odmítal. Zůstavitel neměl péči o svoji osobu zajištěnu, neboť stěžovatelova rodina byla schopna zůstaviteli pomoc poskytovat asi jen z 60 % potřebného rozsahu. Není rovněž pravda, že by důvodem absence kontaktu mezi vedlejším účastníkem a zůstavitelem byl jen spor o to, jakým způsobem se zůstavitel o matku vedlejšího účastníka před její smrtí staral; vedlejší účastník i bez ohledu na tuto okolnost o zůstavitele neprojevoval zájem a dokonce ho nepozval ani na pohřeb své matky (tedy zůstavitelovy dcery).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv [srov. §75 odst. 1 téhož zákona a contrario; k procesním předpokladům ústavní stížnosti, je-li podána proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, srov. usnesení ze dne 18. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1620/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí, že je opakováním námitek (bez ústavněprávní relevance), které stěžovatel vznášel již v řízení před obecnými soudy, a jež se s nimi náležitě vypořádaly. Stěžovatel ve své argumentaci, která se i v ústavní stížnosti několikrát opakuje, toliko polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů, zejména s tím, do jaké míry měl zůstavitel zajištěnu pomoc o svoji osobu (zda tedy bylo nezbytné, aby mu kromě stěžovatele pomáhal ještě vedlejší účastník, který navíc žil ve značné vzdálenosti od místa pobytu zůstavitele), a zda by zůstavitel stál o bližší kontakt s vedlejším účastníkem (zdali by mu byl příjemný), ať už důvodem napětí mezi nimi bylo úmrtí matky vedlejšího účastníka nebo cokoliv jiného. V takto koncipované stížnostní argumentaci stěžovatel nerespektuje, že přehodnocování skutkových závěrů učiněných obecnými soudy Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel přesvědčivě nevysvětluje, proč nezprostředkoval kontakt mezi zůstavitelem a vedlejším účastníkem, tvrdí-li, že zůstavitel by o takový kontakt stál (to z hlediska citového, tedy z hlediska projevování náležitého zájmu, který lze očekávat mezi dědečkem a vnukem) a že zároveň potřeboval od vedlejšího účastníka pomoc, neboť ji měl od rodiny stěžovatele zajištěnou jen ze 60 %. Stěžovatel se rovněž dostatečně nevěnuje otázce, proč údajně chybějící rozsah pomoci - odmítl-li by ji vedlejší účastník zajišťovat - nezajistil například u poskytovatelů veřejných sociálních služeb, neboť pro stěžovatele muselo být, bez ohledu na to, jaké byly skutečné vztahy mezi zůstavitelem a vedlejším účastníkem a co bylo jejich důvodem, rozhodující, aby péče o zůstavitele byla pokud možno stoprocentně zajištěna, uvádí-li stěžovatel (jakož i jeho nejbližší rodinní příslušníci), že byly dny, kdy si zůstavitel nezvládal vzít předem nachystané léky nebo si vyměnit inkontinenční pomůcky.
9. Lze proto uzavřít, že obecné soudy na základě jimi učiněných skutkových zjištění formulovaly závěry, které podřadily pod příslušnou právní normu a na základě takto provedené aplikace práva vyhodnotily, že v daném případě nejsou dány zákonem předvídané důvody, aby byl vedlejší účastník vyděděn, byť sám zůstavitel takové přání v notářském zápisu formuloval. Jak již bylo výše naznačeno, v dané věci není zjistitelný žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, aby Ústavní soud mohl vykročit ze svého ústavním pořádkem vymezeného postavení a zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvádí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jím tvrzeným doplněním dovolání, avšak v obšírné ústavní stížnosti nespecifikoval, jaká konkrétní argumentace (nadto splňující náležitosti vymezené zákonem pro dovolací řízení) měla být Nejvyšším soudem opomenuta.
11. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu