ECLI:CZ:US:2022:4.US.27.22.1
sp. zn. IV. ÚS 27/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rolfa Dietera Maschika, zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem, sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2021 č. j. 28 Cdo 2631/2021-155, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. března 2021 č. j. 5 Co 1115/2020-127 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. června 2020 č. j. 9 C 200/2018-95, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Václava Šimka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a poskytnutých příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit mu částku 200 000 Kč s příslušenstvím, oproti povinnosti stěžovatele vyklidit podkrovní byt ve specifikovaném domě. V žalobě uváděl, že na základě smlouvy o úpravě vzájemných práv a povinností (uzavřené dne 20. 11. 1991) v souvislosti s rekonstrukcí předmětného domu poskytl vedlejší účastník nemovitost a stěžovatel finanční prostředky potřebné k rekonstrukci domu s tím, že oba získají stejný podíl na užitcích a stěžovatel oprávnění užívat podkrovní byt. Dne 6. 8. 1992 uzavřeli tzv. smlouvu o obchodní dohodě. Za tehdy ještě nezletilého vedlejšího účastníka jednal jako zákonný zástupce jeho otec. Stěžovatel investoval do rekonstrukce nemovitosti částku 1 000 000 Kč a částku 400 000 Kč poskytl na vnitřní vybavení. Po smrti jejich vzdáleného příbuzného (dědečka vedlejšího účastníka) přestal vedlejší účastník smlouvu respektovat a vyzval stěžovatele k vyklizení. Stěžovatel odstoupil od smlouvy o obchodní dohodě ze dne 6. 8. 1992 a má proto právo na vzájemné vypořádání. Okresní soud uzavřel, že obě dohody jsou neplatné, protože nebyly předloženy ke schválení opatrovnickému soudu, a poskytnuté investice byly plněním z neplatného právního úkonu. Protože námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem byla důvodná, okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, konstatoval, že podle obsahu se odstoupení týkalo smlouvy, která byla mezi účastníky konkludentně uzavřena po převzetí nemovitosti vedlejším účastníkem v roce 2003, a že nelze než zvolený postup stěžovatele, s ohledem na okolnosti (nemovitost ve vlastnictví nezletilého), považovat za lehkovážný, když ochrana investice stěžovatele jím založená byla minimální.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shledal nedůvodným a rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s právním hodnocením věci (viz bod 14. odůvodnění rozsudku krajského soudu), zejména se závěrem, že žalovaný nárok je promlčen (viz bod 15. odůvodnění rozsudku krajského soudu), a že nedůvodná je stěžovatelova odvolací námitka o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (bod 16. téhož rozhodnutí).
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) s konstatováním, že pro žádnou z vymezených právních otázek dovolání není přípustné, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění objasnil problematiku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení na základě dvojí kombinované promlčecí lhůty, včetně možného posunutí počátku běhu na rok 2011 (kdy vedlejší účastník přestal plnit dohodu z roku 2003), a připomenul existenci dvou samostatných nároků (nárok na vypořádání vložené investice a nárok na užívání dotčeného domu stěžovatelem). V odůvodnění se vypořádal Nejvyšší soud s dalšími stěžovatelovými námitkami (odstranění neurčitosti ujednání výkladem, rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, založení přípustnosti dovolání tvrzením o porušení základní práv a svobod - viz str. 5 a 6 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
5. Z dodatečně poskytnutých příloh se podává, že stěžovatel se u okresního soudu domáhal po vedlejším účastníkovi povinnosti umožnit užívání podkrovního bytu a zaplacení částky 100 000 Kč představující 50 % zisku z pronájmu nemovitosti a částky 86 135 Kč jako odškodnění za nemožnost užívat podkrovní byt. Na základě výroku rozsudku pro uznání, potvrzeného krajským soudem, bylo vyhověno žalobě v části týkající se povinnosti umožnit užívání podkrovního bytu, a v další fázi řízení okresní soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2013 č. j. 6 C 57/2011-455 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení specifikovaných peněžitých částek. Podle okresního soudu byla smlouva ze dne 6. 8. 1992 platná, protože účastníci se podle ní dlouhodobě chovali. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2017 č. j. 9 C 64/2016-102 okresní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka, kterou se domáhal po stěžovateli vyklizení podkroví domu. V odůvodnění konstatoval, že dohodu ze dne 6. 8. 1992 považuje za neplatnou, avšak že mezi účastníky byla uzavřena konkludentně smlouva, na základě které vzniklo oprávnění stěžovatele užívat podkroví předmětného domu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel označil za podstatu své ústavní stížnosti tři okolnosti: absenci odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se nevypořádaly s jeho základními námitkami, diskriminaci jeho majetku, neboť mu obecné soudy odmítly poskytnout srovnatelnou ochranu, kterou poskytly majetku vedlejšího účastníka, a nepředložení věci k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, protože jeho senát prolomil konstantní judikaturu k počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného obohacení z neplatného/zrušeného právního vztahu (sc. právního jednání). Po rekapitulaci průběhu soudních řízení věnoval stěžovatel jednotlivým okolnostem samostatné části ústavní stížnosti.
7. V rozsudku okresního soudu chybí odůvodnění závěru, že původně neplatný právní vztah nebyl nahrazen vztahem platným, byť v předcházejících pravomocných rozhodnutích (vydaných mezi týmiž účastníky) dospěly obecné soudy k odlišnému závěru. Stěžovatel nespatřuje logiku v závěru obecných soudů, že byl po roce 2011 nadále oprávněn profitovat ze své investice, současně však byl již od roku 2011 povinen domáhat se vrácení této investice z titulu bezdůvodného obohacení.
8. Za diskriminující považuje postup obecných soudů, které v roce 2018 umožnily vedlejšímu účastníkovi domoci se na stěžovateli vyklizení nemovitosti na základě neplatné/zrušené smlouvy, když vznesení námitky promlčení nepřicházelo v úvahu, oproti tomu majetku stěžovatele vloženého do vzájemné spolupráce byla poskytnuta naprosto podřadná právní ochrana, když bylo konstatováno, že jeho majetkové právo se údajně již promlčelo, a to dokonce ještě před tím, než druhý účastník uplatní své nepromlčitelné právo na vydání majetku u soudu.
9. V dovolání stěžovatel namítal, že až do roku 2018 neměl žádný důvod uplatnit vůči vedlejšímu účastníkovi právo na vydání bezdůvodného obohacení z příčiny zhodnocení nemovitosti, o existenci relevantních okolností zakládajících právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nevěděl (naopak dvěma pravomocnými rozsudky byl utvrzen o jejich neexistenci), a tudíž mu v této době ani nemohla počít běžet tzv. subjektivní promlčecí lhůta. Právní názor senátu Nejvyššího soudu o počátku promlčecí lhůty považuje za přímo rozporný se základními východisky pro stanovení jejího počátku a představuje judikaturní odklon od konstantní judikatury. Proto byl senát odvolacího (sc. "dovolacího") soudu povinen svůj právní názor předložit velkému senátu Nejvyššího soudu. Protože k tomu nedošlo, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a na zákonného soudce.
10. Dospívá-li okresní soud k překvapivému závěru, že původní právní vztah účastníků nebyl nahrazen platným právním vztahem a stěžovateli tak počala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku již od roku 2011, jde o "náhlou změnu", jejímž výsledkem je "fantastický" úspěch vedlejšího účastníka, neboť získává kompletní zrekonstruovanou nemovitost, včetně přístavby celého patra, aniž by musel stěžovateli cokoliv refundovat na její přístavbě a rekonstrukci. Oproti tomu pro stěžovatele jde o nepochopitelné a nepředvídatelné rozhodnutí, které ho doslova ze dne na den připravuje o veškerý majetek vložený do nemovitosti vedlejšího účastníka a zadlužuje ho o náklady soudního řízení. Již předtím bylo stěžovateli nařízeno vyklidit si z nemovitosti věci. Pro stěžovatele tak jde fakticky o "propadnutí majetku bez náhrady".
11. V doplnění ústavní stížnosti (s odůvodněním, že podstatná část lhůty pro její podání připadla na období vánočních svátků) stěžovatel shrnul a doplnil svoje základní námitky. Předně zdůraznil, že se obecné soudy žádným způsobem nevypořádaly s jeho námitkou, že české právo neumožňuje účastníkovi, aby požadoval vrácení finančních prostředků vložených do nemovitosti (na základě neplatné smlouvy) a současně nadále profitoval z této (neplatné) investice. Soudy rozštěpily (původně neplatný) právní vztah účastníků na údajné dvě samostatné a na sobě nezávislé smlouvy; o jedné konstatovaly, že byla nahrazena platnou smlouvou, u druhé bez jakéhokoliv vysvětlení setrvaly na její neplatnosti. Rozštěpení nemá oporu v obsahu provedených důkazů, což stěžovatel dokládá odkazy na příslušné pasáže smlouvy ze dne 20. 11. 1991 a smlouvy ze dne 6. 8. 1992. Poté podrobněji rozvádí svoji argumentaci k počátku běhu promlčecích lhůt, zejména dovozuje, že dokud byl oprávněn užívat nemovitost a podílet se na jejím zisku (což potvrdil okresní soud ve dvou rozsudcích v jiných řízeních), nemohla mu počít běžet ani jedna ze lhůt k promlčení nároku na vypořádání zhodnocení nemovitosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, eventuálně, který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Napadená rozhodnutí byla vydána v jednom ze sporů, v nichž stěžovatel a vedlejší účastník uplatňují vzájemné nároky plynoucí z investic stěžovatele do nemovitosti vedlejšího účastníka, jakož i z jejího užívání a z rozdělení zisku. Tyto spory mají základ v dohodách uzavřených před třemi desítkami let mezi stěžovatelem a tehdy nezletilým vedlejším účastníkem. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku trefně poznamenal, že stěžovatelův tehdejší postup byl lehkovážný, protože ochrana jeho investice byla minimální. Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti těchto dohod, protože nedošlo k jejich schválení opatrovnickým soudem. Je třeba dodat, že povaha neplatnosti vyloučila účinnost dohod, takže na jejich základě nevznikl mezi účastníky právní vztah [pozn. právně vadná je stěžovatelova úvaha o údajné původní neplatnosti právního vztahu (bod B.4. doplnění ústavní stížnosti), protože kategorie neplatnosti nemůže být spojována s právním vztahem]. Není pochyb o tom, že mezi účastníky vznikl jiný právní vztah, a to bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka vzniklé ex lege zhodnocením jeho nemovitosti na základě stěžovatelových investic, přičemž tento právní vztah mohl v průběhu doby zaznamenat změny na základě relevantních právních skutečností. Také závěr obecných soudů, že dohodou účastníků konkludentně uzavřenou v roce 2003 vzniklo stěžovateli právo užívat podkroví předmětného domu a zároveň se podílet na zisku z pronájmu jeho části, je ústavně souladný (tato dohoda však nemohla být "uznáním" závazků z bezdůvodného obohacení). Nedošlo tím ke stěžovatelem tvrzenému rozštěpení právního vztahu na dva právní vztahy (tím méně na dvě samostatné a nezávislé smlouvy - srov. bod C.15. doplnění ústavní stížnosti), tudíž jeho námitka, že v napadených rozhodnutích chybí odůvodnění, není opodstatněná.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění předkládá taková hodnocení právních skutečností, která nemají oporu v relevantní právní úpravě. To platí zejména o "vzájemnosti" práv, která by měla vliv na promlčení (srov. §107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §610 odst. 2 zákona č. 89/2021 Sb., občanský zákoník), které se stěžovatel nedůvodně dovolává, a uplatnění promlčecí lhůty se subjektivně určeným počátkem (což stěžovateli náležitě objasnil Nejvyšší soud na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení; závěry Nejvyššího soudu jsou plně souladné s judikaturními závěry, právní regulací i odbornými názory, tudíž nebyl dán důvod předložit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu), a stěžovatelova námitka o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny není důvodná.
17. Z uvedeného je zřejmé, že nároky účastníků jsou předmětem úpravy podústavního předpisu, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimkou by bylo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Takové pochybení Ústavní soud v napadených rozhodnutích, ani v postupu obecných soudů předcházejících jejich vydání neshledal. Obecné soudy ústavně souladným způsobem stěžovateli objasnily povahu jeho nároků vzniklých bezdůvodným obohacením vedlejšího účastníka zhodnocením jeho nemovitosti a adekvátně vyhodnotily obranu vedlejšího účastníka uplatněním námitky promlčení.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu