ECLI:CZ:US:2022:4.US.2700.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2700/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Syslové, zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou, sídlem Bezručova 1580/7, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 17. srpna 2022 č. j. 72 Co 150/2022-91 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. července 2022 č. j. 7 Nc 54/2022-64, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Ing. Karla Sysla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1 věty první i druhé a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník podal u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil stěžovatelce povinnost zdržet se nakládání s konkretizovanými pozemky v katastrálním území Vídeň. Tvrdil, že pozemky byly nabyty za trvání manželství se stěžovatelkou, do katastru nemovitostí byly zapsány výlučně na její jméno, přesto jsou součástí zaniklého společného jmění, přičemž zjistil, že stěžovatelka je prodává. Okresní soud napadeným usnesením jeho návrhu vyhověl (I. výrok), vedlejšímu účastníkovi uložil, aby do třiceti dnů od právní moci usnesení podal žalobu o vypořádání společného jmění manželů, jejímž předmětem budou uvedené pozemky (II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok), shledav, že vedlejší účastník prokázal obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí, a že předmětem řízení o vypořádání společného jmění bude jako předběžná otázka posuzována i skutečnost, zda pozemky náleží do výlučného vlastnictví stěžovatelky nebo do společného jmění manželů a případně i relativní neplatnost kupní smlouvy.
3. Usnesení okresního soudu stěžovatelka napadla odvoláním, které Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ve výrocích I., II. a IV. (I. výrok) a změnil jej ve III. výroku tak, že o nákladech řízení se nerozhoduje (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že právě pro případ nastalé situace, kdy vedlejší účastník tvrdí, že sporné nemovité věci jsou v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění, a vkladové řízení jich se týkající směřovalo u katastrálního úřadu ke dni podání návrhu na vydání předběžného opatření ke svému konci, v důsledku čehož by se mohl stát kupující jejich vlastníkem i v případě, že by stav zapsaný v katastru nemovitostí (výlučné vlastnictví stěžovatelky) nebyl v souladu se skutečným právním stavem (§984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), je namístě využití institutu předběžného opatření, které - za splnění zákonných podmínek [§75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. ")], v §76 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se zákazem nenakládat s určitými věcmi výslovně počítá. Změnu výroku o nákladech řízení odůvodnil tím, že o nich bude (jak správně uvedl v odůvodnění okresní soud a zřejmě pouze omylem výrok vydal) rozhodnuto až v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka po stručném popisu průběhu řízení před obecnými soudy konstatuje, že krajský soud se ani nezabýval částí jejího odvolání, v němž namítala neústavnost rozhodnutí okresního soudu, neboť tím vznikl stav bezprávného omezení jejího výlučného vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Poté, opět velmi stručně, formuluje argumenty o porušení čl. 11 odst. 1 věty první a druhé Listiny, připomíná §996 a 1012 občanského zákoníku a tvrdí, že krajský soud opomenul §3 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku a nerespektoval ani důsledky plynoucí z §6 a 7 téhož kodexu.
5. K porušení práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny došlo podle stěžovatelky tím, že rozhodnutí krajského soudu porušuje zásadu rovnosti účastníků, neboť formalistickým výkladem ustanovení "jednoduchého" práva došlo k porušení základního práva na soudní ochranu. K tomu dodává, že jí není známo, že by obdobný případ byl v rovině ústavněprávní v obdobných souvislostech řešen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci.
10. Ve své judikatuře zastává Ústavní soud názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13. a 14. odůvodnění, a ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)].
11. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušným orgánem a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolné, nejsou dány. Ústavní soud neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a které by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
12. Při shrnutí výše uvedeného považuje Ústavní soud závěry ve věci jednajících soudů, které v posuzované věci shledaly existenci předpokladů pro vydání předběžného opatření, ústavně souladnými. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje (viz bod 17. odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu a body 8. a násl. odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, zejména bod 14. obsahující podrobnou reakci na stěžovatelčiny odvolací námitky).
13. V souvislosti s námitkami stěžovatelky je třeba poukázat na to, že nároky na procesní záruky poskytované účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních neuplatní. Při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro (ne)nařízení předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí, tudíž se z tohoto pohledu jeví posuzovaná ústavní stížnost jako procesní prostředek neefektivní a neúčelný.
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu