ECLI:CZ:US:2022:4.US.278.22.2
sp. zn. IV. ÚS 278/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 39 Co 252/2021-2568 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. května 2021 č. j. 14 Nc 1028/2016-2315, 22 P a Nc 67/2016, 22 P a Nc 188/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého T. K. a 2. nezletilé A. K., zastoupených Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno a 3. J. J., zastoupené Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou, sídlem Moravská 924/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 ods
1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 6, čl. 36 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem 1. vedlejšího účastníka a 2. vedlejší účastnici (dále též "nezletilí") počínaje dnem 1. 9. 2016 svěřil do péče matky (výrok I), uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého T. v období od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2019 částkou 3 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2019 částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. v období od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2020 částkou 2 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2020 částkou 3 000 Kč měsíčně, splatnými vždy ke každému 15. dni v měsíci, za který je výživné hrazeno, k rukám 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") [výrok II], dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2016 do 31. 5. 2021 ve výši 142 320 Kč pro nezletilého T.a ve výši 72 320 Kč pro nezletilou A. uložil otci splácet spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku po 2 000 Kč měsíčně pro každého z nezletilých do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek (výrok III), rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým T. v době letních prázdnin v každém kalendářním roce od 8. 7. od 7 hodin do 24. 7. do 20 hodin a od 8. 8. od 20 hodin do 23. 8. do 7 hodin, v době vánočních prázdnin v každém lichém kalendářním roce od 23. 12. od 7 hodin do 29. 12. do 20 hodin a v každém sudém kalendářním roce od 27. 12. od 20 hodin do 5. 1. následujícího roku do 7 hodin. V době velikonočních prázdnin v každém sudém kalendářním roce od čtvrtka od 7 hodin do úterý do 7 hodin, v době jarních prázdnin v každém lichém kalendářním roce od soboty předcházející prázdninám od 20 hodin do následující soboty 7 hodin (výrok IV). Dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou A. v rámci běžného styku jednou měsíčně o víkendu následujícím po každém druhém pátku kalendářního měsíce, a to v době od pátku od 18 hodin do neděle do 16 hodin. V době letních prázdnin v každém kalendářním roce od 8. 7. od 7 hodin do 24. 7. do 20 hodin a od 8. 8. od 20 hodin do 23. 8. do 7 hodin, v době vánočních prázdnin v každém lichém kalendářním roce od 23. 12. od 7 hodin do 29. 12. do 20 hodin a v každém sudém kalendářním roce od 27. 12. od 20 hodin do 5. 1. následujícího roku do 7 hodin. V době velikonočních prázdnin v každém sudém kalendářním roce od čtvrtka od 7 hodin do úterý do 7 hodin, v době jarních prázdnin v každém lichém kalendářním roce od soboty předcházející prázdninám od 20 hodin do následující soboty 7 hodin (výrok V). Dále určil, že v době speciální úpravy o prázdninách a svátcích neplatí běžná úprava styku (výrok VI), stanovil, že nezletilé si budou rodiče v rámci běžného i speciálního styku předávat tak, že otec si bude nezletilé děti přebírat v bydlišti matky v K., matka si nezletilé děti převezme po skončení styku v bydlišti otce v P. (výrok VII), rozhodl, že tento rozsudek je předběžně vykonatelný (výrok VIII) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX).
3. K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I o svěření nezletilých do péče matky pouze s tou změnou, že se vypouští slova "počínaje dnem 1. 9. 2016" (výrok I), ve výroku II o výživném jej změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého T. od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2019 částkou 2 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2019 částkou 3 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilé A. je povinen přispívat od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2020 částkou 1 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2020 částkou 2 500 Kč měsíčně; výživné na obě děti je povinen zasílat k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výrok II), ve výroku III o dlužném výživném se rozsudek obvodního soudu změnil tak, že dluh na výživném za dobu od 1. 9. 2016 do 31. 10. 2021 ve výši 90 169,50 Kč pro nezletilého T. a ve výši 47 169,50 Kč pro nezletilou A. je otec povinen splácet spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po doručení rozsudku do zaplacení v měsíčních splátkách po 2 500 Kč pro nezletilého T. a 1 300 Kč pro nezletilou A. pod ztrátou výhody splátek (výrok III), ve výrocích IV, V, VI a VII o úpravě styku změnil rozsudek obvodního soudu tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým T. jednou měsíčně o víkendu o každém druhém pátku kalendářního měsíce od 18 hodin do 20 hodin, s nezletilou A. jednou měsíčně o víkendu od každého druhého pátku kalendářního měsíce od 18 hodin do neděle do 18 hodin, s nezletilým T. a A. každý sudý rok o podzimních prázdninách od 17.30 hodin dne prázdninám předcházejícím do 18 hodin posledního dne těchto prázdnin, o vánočních prázdninách v lichém kalendářním roce od 23. 12. od 7 hodin do 29. 12. do 19 hodin, o vánočních prázdninách v sudém kalendářním roce od 27. 12. od 17.30 hodin do 6. 1. do 19 hodin, každý lichý rok o jarních prázdninách od soboty od 17.30 hodin do neděle následující za týden do 7 hodin, každý sudý rok o velikonočních prázdninách od středy od 17.30 hodin do úterý do 7 hodin, o letních prázdninách od 8. 7. od 7 hodin do 24. 7. do 19 hodin, od 8. 8. od 17.30 hodin do 23. 8. do 7 hodin, přičemž v době svátků a prázdnin neplatí úprava styku v běžném roce. Místem předání a převzetí dětí při styku v běžném roce je místo bydliště matky. Při styku v době svátků a prázdnin otec děti převezme v místě bydliště matky, po skončení styku matka děti převezme v místě bydliště otce (výrok IV). Konečně žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
4. Městský soud shledal, že v posuzovaném případě bylo prokázáno, že rodiče spolu minimálně od února 2016 nežijí, měli dluh na nájemném za byt, kde společně bydleli, v důsledku čehož matka dostala výpověď z nájmu bytu, a proto se s nezletilými odstěhovala na Slovensko ke svým rodičům. Sama přitom dluh uhradit nemohla, neboť byla na rodičovské dovolené s nezletilou A. Matka disponovala předběžným opatřením obvodního soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 14 Nc 1028/2016-22, kterým soud vyslovil (za otce) souhlas s vycestováním dětí na Slovensko, ač je pravdou, že následně stejný soud vydal předběžné opatření ze dne 29. 1. 2016 č. j. 14 Nc 1028/2016-36, že matka je oprávněna vycestovat s dětmi mimo území České republiky jen se souhlasem otce. Matka tedy disponovala rozhodnutím soudu, který jí k vycestování opravňoval, které následujícím rozhodnutím nebylo zrušeno ani změněno. Reálná situace je taková, že nezletilé děti žijí více jak pět let s matkou na Slovensku. Nezletilé děti začaly na Slovensku chodit do školy a školky, navázaly vztahy rodinné i přátelské se spolužáky, přizpůsobily se výuce ve slovenském jazyce, s aktuálním stavem jsou spokojené, žádné z nich nevyslovilo přání být nadále v péči otce v České republice, naopak nezletilý T. chce běžný styk s otcem omezit. Matka přitom osvědčila, že péči o děti zvládá, děti jsou v její péči spokojené, škola neměla k péči matky žádné výhrady, nezletilý T. byl přijat ke studiu na gymnáziu. Za této situace, ač bylo prokázáno, že také otec má bytové podmínky pro péči o děti a má k dětem kladný vztah, je třeba v zájmu dětí upřednostnit péči matky, která dětem poskytuje stabilní rodinné zázemí, jak také dovodil obvodní soud. Jde-li o úpravu styku v běžném školním roce, souhlasí městský soud s obvodním soudem, že přiměřenou úpravou je úprava styku jednou měsíčně, když ani nyní otec stanovený rozsah styku po čtrnácti dnech plně nevyužíval, naopak vysvětloval, že ho styk vzhledem k výši jeho příjmů nepřiměřeně zatěžuje částkou okolo 5 000 Kč za víkend. Majetkové poměry matky přitom nejsou takové, aby po ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby veškeré náklady na výživu dětí nesla sama. Styk proto nelze upravit v takovém rozsahu, aby otci na placení výživného pro děti nezbyla žádná částka, zajištění obživy dětí je prioritní. Jde-li o místo předání a převzetí dětí, vycházel městský soud z toho, že v běžném roce se styk otce s dětmi bude uskutečňovat v K., z nichž otec s dětmi jezdí na výlety (do Maďarska, Rakouska, Tater apod.), tedy že se otec nebude vracet do Čech, proto místem předání a převzetí stanovil místo bydliště matky. V době svátků a prázdnin naopak městský soud vycházel z toho, že otec děti přiveze do svého bydliště. Protože oba rodiče by se měli podílet na zvýšených výdajích spojených se stykem otce s dětmi, městský soud rozhodl, že otec si děti vyzvedne v místě bydliště matky a matka po skončení styku děti převezme v místě bydliště otce. Ohledně výživného městský soud konstatoval, že zohlednil nutné výdaje otce (na bydlení, stravu, ošacení) a ve světle judikatury Ústavního soudu přihlédl i k výdajům, které měl otec na styk s dětmi, který se uskutečňoval v běžném roce. Přihlédnuto bylo i k příjmu matky, který je ale ještě nižší než příjem otce, a k potřebám obou dětí, dále k tomu, že otec dětem některé věci kupuje a stýká se s nimi. V této souvislosti uvedl, že ani otec nedoložil, že by se matka vzdala výhodnějšího zaměstnání. Na základě těchto skutečností rozhodl o stanoveném výživném.
5. Ústavní soud výrokem II usnesení ze dne 22. 3. 2022 č. j. IV. ÚS 278/22-116 zamítl návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že došlo ke zhoršení jeho poměrů napadeným rozsudkem městského soudu, a to především při stanovení styku nezletilých dětí se stěžovatelem a při změně místa předávání nezletilých dětí v rámci běžného styku, kdy je styk stěžovatele s nezletilými dětmi spojen s nezbytnými dlouhými cestami stěžovatele pouze na území Slovenské republiky a tato úprava styku - vzhledem k místu předávání - je pro stěžovatele i jeho nezletilé děti překážkou. Obecné soudy neposoudily ani další skutečnosti spojené s takto stanoveným běžným stykem. Stěžovatel musí na své náklady zajišťovat ubytování a stravu pro nezletilé děti v době styku s nimi, jelikož nemá na území Slovenské republiky žádné zázemí. S touto skutečností byly soudy obeznámeny, a i přesto rozhodly, že stěžovatel bude absolvovat běžný styk s nezletilými dětmi pouze na území Slovenské republiky, respektive stanovily stěžovateli povinnost nezletilé děti převzít a po ukončení běžného styku opět předat v bydlišti matky. Nelze za žádné okolnosti mluvit o rovnoměrném vyvážení zátěže mezi oběma rodiči a v takovém případě lze spravedlivě požadovat, aby byla zátěž přenesena úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, tedy na matku. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
7. Městský soud dále při úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi podle stěžovatele zcela ignoroval skutečnost, že stěžovatel se svěřením nezletilých dětí do péče matky nesouhlasil a navrhoval jejich svěření do jeho péče, kdy tak v tomto směru městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud se nezabýval žádnými překážkami ani důvody existujícími u matky pro svěření nezletilých dětí do její péče. Městský soud se nevypořádal se skutečnostmi spočívajícími v nevhodném jednání matky, která bránila ve styku stěžovatele s nezletilými dětmi a stavěla tak stěžovateli značné překážky. Stěžovatel byl tak na svých právech dotčen především nezákonným postupem a vydáním nezákonných rozhodnutí.
8. Dále městský soud nikterak nezohlednil rozsáhlé důkazy předložené stěžovatelem prokazující jeho péči o nezletilé děti, a to včetně fotografické dokumentace připojené k odvolání a tyto důkazy neprovedl, respektive je zcela opomenul.
9. Soudy rovněž nepřihlédly nikterak k zájmu stěžovatele jako otce podílet se na výchově nezletilých dětí a na péči o ně stejnou měrou jako jejich matka, čímž zasáhly svým nesprávným a nezákonným postupem rovněž do práva nezletilých dětí na oba rodiče a nejednaly tak v nejlepším zájmu nezletilých dětí.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
11. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že vzal v úvahu, že stěžovatel se svěřením dětí do péče matky nesouhlasil, důvody svého rozhodnutí v bodě 21 napadeného rozsudku vysvětlil. Vzal v úvahu i fotografickou dokumentaci (bod 14 napadeného rozsudku). Při úpravě výživného byly vzaty v úvahu poměry rodičů i dětí za zkoumané období (body 22 a 23 napadeného rozsudku). Ohledně úpravy rozsahu styku městský soud poukázal i na to, že bylo zapotřebí zohlednit nízké příjmy rodičů, které širší rozsah styku neumožňují, neboť by byla ohrožena výživa dětí. Jde-li o místo předání a převzetí dětí, vysvětlil městský soud důvody v bodě 25 napadeného rozsudku. Městský soud při svém rozhodování vycházel především ze zájmů obou nezletilých dětí na jejich zdárném budoucím vývoji, čemuž práva a povinnosti rodičů uzpůsobil. Městský soud je proto přesvědčen, že ústavní práva žádného z dotčených účastníků neporušil.
12. Obvodní soud odkázal na svůj rozsudek a uvedl, že má za to, že při rozhodnutí vzal v úvahu právo otce na péči a styk s nezletilými dětmi. Je třeba vzít v úvahu to, že žije-li jeden z rodičů na území cizího státu, ovlivní tato skutečnost rodinný život vždy. Skutkový základ změny bydliště matky a nezletilých tkví v soužití rodičů a v jejich vzájemných vztazích. Rozhodnutí soudu je pak výsledkem provedeného řízení, které podle názoru obvodního soudu žádnou vadou netrpí.
13. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako kolizní opatrovník nezletilých uvedl, že informoval nezletilé o řízení před Ústavním soudem a zároveň zjišťoval jejich názor, když dospěl k závěru, že ten se od jeho posledního zjišťování v roce 2020 zásadně nezměnil. Režim péče a styku, jak byl nastaven rozhodnutím městského soudu, považují nezletilí za funkční a nechtěli by ho výrazně měnit. Závěr obecných soudů o tom, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do péče matky, je podle názoru opatrovníka ústavně souladný. Vzhledem ke vzdálenosti mezi bydlišti otce a matky, vyhrocené situaci mezi rodiči a názoru nezletilých, by podle názoru opatrovníka ani střídavá péče v souladu s nejlepším zájmem dětí nebyla. Opatrovník má dále za to, že městským soudem upravená frekvence a rozsah styku u nezletilého T. je v souladu s jeho nejlepším zájmem, který v tomto případě musí převážit i nad zájmy otce. Ohledně běžného styku stěžovatele s nezletilou Al., přestože by byla myslitelná i jiná úprava styku, nevybočují napadená rozhodnutí podle názoru opatrovníka z mezí ústavnosti. Opatrovník za problematickou shledává především úpravu předávání nezletilé A. během běžného styku se stěžovatelem. Otec je tak nucen sám snášet časové i finanční nároky na realizaci běžného styku, přičemž své rozhodnutí v této otázce městský soud odůvodnil jen velmi stručně. Opatrovník považuje rovněž za poněkud nešťastný závěr městského soudu, když omezení styku nezletilých se stěžovatelem odůvodnil mimo jiné s odkazem na to, že styk nelze upravit v takovém rozsahu, aby otci na placení výživného pro děti nezbyla žádná částka, zajištění obživy dětí je prioritní. Plnění vyživovací povinnosti je bezesporu jednou ze základních povinností rodičů (kterou stěžovatel dlouhodobě řádně neplní), kontakt s oběma rodiči je pro dítě rovněž zásadní. Posouzení relevance těchto problematických míst z hlediska ochrany ústavnosti ponechává opatrovník na posouzení Ústavního soudu. Co se týče určené výše výživného, neshledává opatrovník v této věci důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
14. Matka se ve svém vyjádření vymezuje vůči ústavní stížnosti a uvádí svůj náhled na skutkové okolnosti posuzované věci, přičemž uvedla, že je přesvědčena, že obecné soudy dostály požadavkům, které na jejich rozhodování a odůvodnění rozhodnutí klade judikatura Ústavního soudu. Oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele se řádně zabývaly a ve svých odůvodněních objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěrům o svěření nezletilých dětí do výlučné péče matky a o úpravě styku nezletilých s otcem. Při rozhodování o péči, výživném a styku s otcem byl zájem nezletilých dětí prioritním hlediskem. Soudy svým postupem ani rozhodnutími neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatele. Matka současně žádá, aby stěžovateli bylo uloženo nahradit jí v plné výši náklady řízení před Ústavním soudem.
15. Stěžovateli byla vyjádření zaslána na vědomí a k případné replice. Ten v ní setrval na svém právním názoru, postupně se obsáhle vyjadřoval k jednotlivým podáním účastníků a vedlejších účastníků, polemizoval s nimi a uváděl další skutkovou a právní argumentaci na podporu svých tvrzení, přičemž setrval na svém návrhu, když zejména uvedl, že je zásadní, že se opatrovník ztotožnil s jeho tvrzením o náročnosti spojené s předáváním a převzetím nezletilých dětí v místě bydliště matky. Stěžovatel se ztotožňuje s názorem opatrovníka v tom směru, že městský soud zcela zásadně upřednostnil vyživovací povinnost nad stykem nezletilých dětí s otcem, což není v zájmu nezletilých dětí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
19. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o děti, stanovení styku s nimi a ve výši výživného. Posuzování těchto otázek je především v kognici soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele (nebo nezletilých) a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilé, styku nezletilých s otcem i o výši výživného. Městský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech (sub 4) neshledal Ústavní soud extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
20. Ústavní soud se však ztotožňuje s názorem stěžovatele a opatrovníka nezletilých, že v napadeném rozsudku městského soudu je problematickým aspektem místo předání a převzetí nezletilých v rámci běžného styku, které bylo stanoveno v bydlišti matky. Na tomto místě nutno připomenout např. právní závěr (právní větu) nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19, podle kterého: "Větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů dítěte nemůže za standardních okolností jít k tíži pouze jednomu z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči zaručeného čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a současně porušením práva jednoho z rodičů na styk s dítětem; v zájmu rovnoměrného vyvážení zátěže v takovém případě lze požadovat, aby tyto byly přeneseny proporcionálně a úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče."
21. Ústavní soud s respektem k čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj [již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], konstatuje, že v nyní posuzované věci nastávají právě ony nestandardní okolnosti, které zdůrazňoval Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 4156/19. Jinak řečeno, toto usnesení se od tohoto nálezu neodchyluje (viz §23 zákona o Ústavním soudu), nýbrž jen naplňuje právní názor v něm vyjádřený o možnosti jiného výsledku v řízení v případě, že budou zjištěny nestandardní okolnosti řešené věci. To je právě posuzovaná věc, kde právní názor vyjádřený v nálezu zůstává, ale skutkové okolnosti jsou jiné.
22. V posuzované věci totiž nelze odhlédnout od nesporného faktu, že otec žije v P. a matka s nezletilými v K. Ústavní soud jako notorietu konstatuje, že cesta vlakem z K. do P. trvá minimálně cca 9 hodin, cesta autobusem pak minimálně cca 10 a půl hodiny. Při zohlednění těchto skutečností v posuzované věci by to znamenalo, že aby předávání nezletilých (zejména A., narozené XX, druhý nezletilý je narozen XY) odpovídalo rovnoměrnému vyvážení zátěže na každého z rodičů, musel by s nezletilou A. jeden z rodičů odjet z K. v pátek ráno, kdy by přijeli do P. v pátek večer, nezletilá A. by pak strávila sobotu s otcem, a následně by pak druhý z rodičů s ní v neděli ráno opět odcestoval z P. a strávil celý den na cestě do K.
23. Pomine-li Ústavní soud, že tato zátěž je náročná i pro rodiče, musí zdůraznit zejména skutečnost, že pro nezletilou A. by takto nastavené místo předávání při běžném styku znamenalo ze 72 hodin strávit minimálně 18 hodin na cestě, a k tomu nutno ještě připočíst fakt, že by pravidelně nebyla přítomna v pátky ve škole. Takováto úprava styku by podle názoru Ústavního soudu nebyla v souladu s nejlepším zájmem nezletilé, jak jej pojímá právní úprava i judikatura Ústavního soudu.
24. Byť Ústavní soud nerozporuje fakt, že úprava styku a zejména místo předávání, jak bylo nastaveno napadeným rozsudkem městského soudu, je velmi náročná zejména pro otce, nelze než konstatovat, že je v souladu s nejlepším zájmem nezletilých (zejména A.), který v tomto případě převažuje i nad zájmy otce. O svátcích a prázdninách tento problém nenastává, když městský soud správně rozhodl, že otec děti převezme v místě bydliště matky, po skončení styku matka děti převezme v místě bydliště otce, čímž je zajištěna rovnoměrná zátěž mezi oba rodiče. V posuzovaném případě tedy nastaly takové nestandardní okolnosti, které odůvodňují fakt, že při běžném styku jdou skutečnosti spojené s náročností velké vzdálenosti mezi bydlišti otce a matky (s nezletilými) toliko za otcem. Jak vyplývá z bodu 22 napadeného rozsudku městského soudu, tato skutečnost pak byla zohledněna i při stanovení výše výživného, které je otec povinen platit.
25. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je zejména na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku a výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. K návrhu 3. vedlejší účastnice, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení (viz též sub 12), se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Mimo jiné i vzhledem k výsledku tohoto řízení o ústavní stížnosti a i k faktu, že 3. vedlejší účastnice nikterak blíže neodůvodňuje, z jakých důvodů by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení za řízení před Ústavním soudem, neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání této náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu