ECLI:CZ:US:2022:4.US.28.22.1
sp. zn. IV. ÚS 28/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha 10, sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2021 č. j. 30 Co 342/2021-109, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jana Kozla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 7. 2021 č. j. 46 C 463/2020-94 určil, že vedlejší účastník je povinen s účinností od 1. 12. 2020 platit stěžovatelce za užívání blíže specifikovaného bytu měsíční nájemné ve výši 7 543 Kč (výrok I), co do zbývající částky měsíčního nájemného ve výši 1 470 Kč žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 10 890 Kč (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku III (jen) tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 3 800 Kč, jinak jej potvrdil, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Změnu výše náhrady nákladů řízení městský soud odůvodnil tím, že náklady na zastoupení stěžovatelky advokátem nelze považovat za účelně vynaložené, a proto jí přiznal toliko náklady na zaplacení soudního poplatku a paušální náhrady za 6 úkonů [§151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu].
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Porušení svého základního práva na soudní ochranu stěžovatelka spatřuje v prvé řadě v tom, že jí městský soud neumožnil vyjádřit se k jeho právnímu názoru, který se odlišuje od názoru obvodního soudu. V důsledku toho neměla možnost reagovat, a to ať již posílením argumentace, tak i důkazními či procesními návrhy. Daná povinnost má být podle stěžovatelky o to více žádoucí, protože již nemá žádný procesní nástroj, v jehož rámci by mohla své argumenty uplatnit. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na nález ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 933/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. Pochybení stěžovatelka spatřuje i v samotném vyhodnocení (ne)účelnosti jejího zastoupení advokátem, kdy městský soud opomněl zohlednit, že městská část není subjektem srovnatelným se statutárním městem. Uvedenému soudu, jak dále uvádí, předestřela, že není dostatečně personálně na agendu zvyšování nájemného v rozsahu jí spravovaných bytů (cca 2 200) vybavena. Připouští, že je jí známa rozhodovací praxe Ústavního soudu, která akceptuje zastoupení v případech, které přímo nesouvisejí s oblastí působnosti statutárního města či příslušného státního orgánu, případně ve kterých jde o právní problematiku specializovanou, obtížnou apod., a byť se daný případ (zvýšení nájemného) izolovaně jeví jako méně obtížný, nebylo jí umožněno argumentovat tím, že obtížnost je dána samotným rozsahem případů, které nebyla s to zajistit vlastními silami. V této souvislosti upozorňuje, že předala advokátní kanceláři k řešení zvýšení nájemného u 159 bytů, žalob bylo podáno 63, v ostatních případech došlo k mimosoudní dohodě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení je překvapivé, neboť nebyla seznámena s odlišným právním názorem městského soudu. Současně městskému soudu vytýká nesprávné posouzení účelnosti nákladů právního zastoupení, přičemž argumentuje tím, že s ohledem na množství případů a nedostatečné personální obsazení šlo o obtížnou nárazovou záležitost, v níž byla potřebná právní pomoc advokáta.
9. Úvodem Ústavní soud považuje za potřebné zmínit, že s ohledem na částku, o kterou měla být stěžovatelka napadeným rozhodnutím zkrácena, by bylo možné danou věc považovat za tzv. bagatelní [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vzal však v úvahu stěžovatelčino sdělení, že prostřednictvím advokáta podala celkem 63 žalob na určení výše nájemného. Vzhledem k tomu lze očekávat, že ani v těchto dalších případech nebude náhrada nákladů právního zastoupení stěžovatelce přiznána, a tedy že může být v souhrnu na své majetkové pozici citelněji dotčena [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud danou věc jako bagatelní neposuzoval, nicméně ani tak nedospěl k závěru, že by ústavní stížnost mohla být jakkoliv opodstatněná.
10. Je-li namítána tzv. překvapivost napadeného rozhodnutí, samotná stěžovatelka si byla vědoma toho, že by s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu nemuselo být shledáno její zastoupení advokátem účelným. Již ve svém odvolání totiž argumentovala, že nejde o běžnou péči o majetek ve vlastnictví obce, resp. že předmět řízení není její běžnou ani pravidelnou agendou, neboť k určení nájemného dochází po cca osmi letech, a že po ní nelze požadovat, aby zvyšovala počty svých zaměstnanců, přičemž poukázala na to (a doložila), že z celkového počtu deseti pracovních míst právníků je trvale šest míst neobsazených. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v daném soudním řízení reálně využila svého práva skutkově a právně argumentovat, případně k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, nelze jí přisvědčit, že by na těchto procesních právech mohla být stěžovaným postupem městského soudu zkrácena.
11. Jde-li o posouzení (ne)účelnosti stěžovatelčina zastoupení advokátem, Ústavní soud předesílá, že zásady uvedené v bodě 7 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a řada dalších]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je v kognici civilních soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jako problematiky ve vztahu k předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
12. Z hlediska práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, kdyby obecné soudy své rozhodnutí zatížily interpretační libovůlí, především pak tím, že by flagrantně pominuly příslušnou kogentní normu nebo neodůvodněně vybočily ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použily výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a rozumně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu.
13. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom patrno, že městský soud vyšel z relevantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, načež okolnosti daného případu hodnotil právě podle kritérií, jež z této judikatury plynou, a shledal, že z hlediska stěžovatelčiny působnosti nejde o věc výjimečnou do té míry, aby zastoupení advokátem muselo být považováno za nezbytné, a že tudíž jeho náklady nejsou náklady účelně vynaloženými. Jak již bylo výše naznačeno, z hlediska věcné správnosti Ústavnímu soudu nepřísluší daný závěr přezkoumávat; zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování by mohl až v případě zásadních pochybení, jež mají povahu excesu (v jeho různých formách) [viz výše, srov. např. nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143) a ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09 (N 66/56 SbNU 749)]. Tento předpoklad v posuzované věci zjevně naplněn není. Dlužno dodat, že za nějak podstatnou nelze považovat ani skutečnost, že účastníkem soudního řízení nebylo přímo statutární město, ale "jen" městská část [viz nález ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115)].
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu