ECLI:CZ:US:2022:4.US.2907.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2907/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Věry Zaoralové a Ing. Martina Zaorala, zastoupených JUDr. Robertem Vargou, advokátem, sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1886/2021-751, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného usnesení
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádějí, že v jejich případě bylo porušeno právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášené se Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatelé tvrdí, že v jejich případě bylo porušeno právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé rovněž navrhují postup podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu navrhují, aby náklady na jejich zastoupení zaplatil stát.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatelé uplatnili podle §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění účinném do 30. 6. 1994 (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") nárok na finanční náhradu za nemovitosti, které nebylo možno vydat. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2019 č. j. 24 C 137/2009-653, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2019 č. j. 24 C 137/2009-661, uložil vedlejší účastnici povinnost poskytnout stěžovatelce finanční náhradu ve výši 556 156,51 Kč (výrok I), uložil vedlejší účastnici povinnost poskytnout stěžovateli finanční náhradu ve výši 556 156,51 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části požadavku na poskytnutí finanční náhrady stěžovatelce ve výši 242 449,78 Kč a úroku z prodlení z částky 798 606,29 Kč (výrok III), zamítl žalobu v části požadavku na poskytnutí finanční náhrady stěžovateli ve výši 242 449,78 Kč a úroku z prodlení z částky 798 606,29 Kč (výrok IV), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 939 Kč (výrok V), uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 939 Kč (výrok VI), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na nákladech státu 69 264,30 Kč (výrok VII), uložil stěžovateli povinnost zaplatit na nákladech státu 69 264,30 Kč (výrok VIII) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit na nákladech státu 136 886,50 Kč (výrok IX). Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelé svůj nárok vůči vedlejší účastnici uplatnili včas, některé stavby jsou stavbami zaniklými a stěžovatelům za ně náleží náhrada. U dvou staveb obvodní soud konstatoval, že za ně náhradu nelze přiznat, protože ke konci rozhodného období existovaly. Rovněž podle obvodního soudu nelze přiznat náhradu za oplocení, protože v předchozím řízení byla žaloba na jeho vydání zamítnuta.
3. Podle obvodního soudu stěžovatelé uplatnili žalobou proti vedlejší účastnici ze dne 15. 4. 2009 nárok na náhradu ve výši 556 156,51 Kč pro každého z nich a následně dne 9. 10. 2014 žalobu rozšířili o částku 242 449,78 Kč s příslušenstvím, a to z celkové částky, tj. z částky 798 606,29 Kč, také pro každého z nich. Vedlejší účastnice uplatnila k tomuto rozšíření námitku promlčení, které obvodní soud vyhověl.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 8. 2020 č. j. 11 Co 158/2020-710 rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, II, III a IV potvrdil, ve výrocích V a VI změnil výši náhrady tak, že částka činí 1 037,35 Kč, výrok VII změnil tak, že se stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů státu neukládá, ve výroku VIII změnil výši náhrady nákladů státu tak, že částka činí 34 905,50 Kč a IX změnil výši náhrady nákladů státu tak, že částka činí 22 129,60 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žádné z odvolání co do merita věci není důvodné. Podle jeho názoru se obvodní soud dostatečně zabýval námitkou promlčení. Pokud stěžovatelé namítali rozpor této námitky s dobrými mravy, učinili tak až v odvolacím řízení a městský soud tento rozpor neshledal. Stěžovatelům, podle městského soudu, nic nebránilo uplatňovat náhradu v jimi následně upravené výši, včetně úroků z prodlení, od počátku řízení. Městský soud rovněž vyloučil, že by rozpor námitky promlčení s dobrými mravy zakládala sama o sobě délka trvání řízení. Odvolací námitky vedlejší účastnice posoudil jako nezpůsobilé zvrátit správnost rozsudku obvodního soudu ve výrocích ve věci samé.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu k částečnému zamítnutí žaloby nedošlo z důvodu, že by výše náhrady překročila zákonem či rozhodovací praxí stanovenou výši, ale z důvodu promlčení části uplatněného nároku. Nejvyšší soud uvedl, že závěry městského soudu nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a odkázal na příslušná rozhodnutí, ve kterých se vyjadřuje k otázce promlčení, včetně toho, že se promlčení týká pouze části žalobního návrhu.
II. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že povinnost hradit náklady řízení představuje sankci, která je neslučitelná s účelem restitučních zákonů. Nejvyšší soud se podle jejich názoru nijak nevypořádal s délkou řízení a nijak se jich nezastal v jejich dlouholetém úsilí o získání náhrady. Odůvodnění Nejvyššího soudu považují za ledabylé a formalistické, protože měl právně posoudit celkovou právní situaci, a ne se pouze vyjádřit k otázce promlčení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, již byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jim ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v soustavě a systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházejí. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
10. Ústavní stížnost směřuje k posouzení dovolání stěžovatelů Nejvyšším soudem. Usnesení považují za ledabyle odůvodněné, formalistické a svévolné. Ustanovení §237 o. s. ř. stanoví, že dovolání je mimo jiné přípustné, pokud se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud je proto povinen zkoumat splnění podmínek přípustnosti dovolání a dospět k rozhodnutí, zda jsou splněny či nesplněny. Z odůvodnění jeho usnesení je patrné, že se městský soud, tj. odvolací soud, neodchýlil při řešení právní otázky (posouzení námitky promlčení) od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud odkazuje na příslušná rozhodnutí a z odůvodnění usnesení je patrné, jakými úvahami byl veden.
11. Posouzení, zda byla námitka promlčení v souladu s dobrými mravy je zcela v kognici obecných soudů. Ústavní soud může svou pravomoc zrušit napadená rozhodnutí uskutečnit pouze ve výjimečných případech, například v situaci, kdy se soudy i přes návrh jedné ze stran touto otázkou nezabývaly [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - https://nalus.usoud.cz] nebo v případě, kdy je uplatnění námitky promlčení zneužitím práva proti účastníkovi, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a její úspěšnost by byla nepřiměřeně tvrdá [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713)]. Žádná z takových skutečností nenastala. Přestože řízení trvalo dlouhou dobu, bez dalšího to nezakládá rozpor přijaté námitky promlčení s dobrými mravy. Stěžovatelé podali žalobu dne 15. 4. 2009, lhůta k uplatnění nároku marně uplynula 9. 12. 2012, stěžovatelé žalobu rozšířili dne 9. 10. 2014 a vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení v podání ze dne 5. 12. 2014. Tato časová posloupnost neodpovídá tomu, že by vedlejší účastnice svou námitku podala v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí městského soudu se pohybuje v mezích daných ústavním pořádkem. Nelze je proto považovat za porušení ochrany základních práv a svobod stěžovatelů. Totéž platí pro usnesení Nejvyššího soudu, který v odůvodnění vysvětlil, proč shledal, že podmínky přípustnosti dovolání nebyly naplněny: odvolací soud posoudil právní otázku v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
12. Nelze pominout, že vedení řízení bylo v rukou stěžovatelů, kteří rozhodovali o své procesní strategii. Jejich rozhodnutí o ní nelze klást k tíži vedlejší účastnice, i při zohlednění délky řízení [k té se Ústavní soud vyjádřil nálezem sp. zn. IV. ÚS 1784/17 ze dne 13. 9. 2017 (N 172/86 SbNU 773)]. Otázka nákladů řízení je pak obecnými soudy řešena rovněž v souladu se zákonem. Ústavní soud zde připomíná, že povinnost hradit náklady řízení nepředstavuje sankci, jak ji charakterizují stěžovatelé.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Návrhem stěžovatelů na předností projednání ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval, neboť mu vyhověl fakticky. Osud ústavní stížnosti dopadá také na návrh stěžovatelů, aby náklady na jejich zastoupení zaplatil stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je odmítnuta, nejsou splněny podmínky předvídané zákonem o Ústavním soudu pro jejich přiznání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu