ECLI:CZ:US:2022:4.US.2908.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2908/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hronka, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2022 č. j. 26 Cdo 1710/2022-1259, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 2021 č. j. 10 Co 119/2021-1230 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. srpna 2020 č. j. 14 C 179/2001-1204, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1. JUDr. Hany Wedellové, 2. MUDr. Lukáše Wedella, 3. Martina Wedella, 4. Kristiny Hejlkové a 5. Henriety Ctiborové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, 6, 13, 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 179/2001 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2012 č. j. 14 C 179/2001-635 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 81 013 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení o stěžovatelově odvolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením okresního soudu ze dne 23. 7. 2013 č. j. 14 C 179/2001-740, které nabylo právní moci dne 4. 9. 2013, pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno.
3. Usnesením ze dne 26. 5. 2016 č. j. 14 C 179/2001-974 okresní soud mj. zamítl stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení, podanou dne 29. 10. 2014, kterou se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozsudku (výrok II), a odmítl jím podané odvolání, došlé 1. 4. 2016, proti výše uvedenému usnesení č. j. 14 C 179/2001-740 jako opožděné (výrok IV). Usnesením ze dne 16. 2. 2017 č. j. 10 Co 342/2016-1060 Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") mj. tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 22. 9. 2017 č. j. 14 C 179/2001-1085 okresní soud mj. znovu rozhodl, že se odvolání proti již zmíněnému usnesení č. j. 14 C 179/2001-740 pro opožděnost odmítá. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 10 Co 392/2017-1097 usnesení okresního soudu č. j. 14 C 179/2001-1085 potvrdil.
4. Napadeným usnesením okresní soud zamítl stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení ze dne 22. 10. 2014, uložil stěžovateli nahradit první vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 4 356 Kč a rozhodl, že mezi stěžovatelem a ostatními vedlejšími účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že (původní) řízení bylo ukončeno výše označeným rozsudkem, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2013, přičemž řízení o odvolání bylo pravomocně skončeno dnem 4. 9. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení odvolacího řízení, že žaloba na obnovu řízení byla podána dne 29. 10. 2014 a že v ní stěžovatel uvedl, že se o důvodu obnovy řízení dozvěděl z dopisu místopředsedkyně soudu ze dne 12. 8. 2014. Následně okresní soud dospěl k závěru, že jednak nejsou dány zákonné důvody obnovy řízení podle §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel v žalobě jen rekapituluje důkazy, které soudu již předkládal v původním řízení, a jednak že byla podána po lhůtě stanovené v §233 odst. 1 o. s. ř., neboť skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, jimiž stěžovatel argumentuje, mu byly známy již před vynesením původního rozsudku.
5. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu jako věcně správné a rozhodl, že stěžovatel a 2. až 5. vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že stěžovatel je povinen 1. vedlejší účastnici zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 178 Kč.
6. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že proti rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle §237 o. s. ř. a proti rozhodnutím o nákladech řízení že není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
7. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho usnesení s tím, že se zabýval pouze první otázkou v dovolání předestřenou, a to zda právní moc rozsudku, kterou ztratil svým zrušením soudem vyšší instance, se obnoví novým meritorně shodným rozhodnutím odvolacího soudu k datu původní právní moci rozsudku, tedy ex tunc, nebo zda rozsudek nabude právní moci až na základě nově vydaného rozhodnutí odvolacího soudu, tedy ex nunc, a nezabýval se dalšími otázkami, které nebyly v praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, tj. zda důvodem obnovy řízení je skutečnost, že soud rozhodl rozsudkem, v němž aplikoval zrušený právní předpis, a zda v případě porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že soud nerespektoval zásadu iura novit curia, jsou dány důvody pro zrušení rozhodnutí v řízení o obnovu řízení, resp. zda neznalost soudu o právním předpisu by měla být účastníku známa nebo zda jde o novum, které nemohl v původním řízení použít.
8. Stěžovatel má dále za to, že napadenými usneseními došlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), když soudy dospěly k závěru o opožděnosti žaloby na obnovu řízení z důvodu, že rozsudek, proti němuž směřuje, nabyl právní moci dne 6. 2. 2013. K tomu uvádí, že původní řízení pokračovalo a skončilo až usnesením krajského soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 10 Co 392/2017-1097, které nabylo právní moci dne 5. 2. 2018, přičemž žaloba byla podána před tímto datem. V této souvislosti stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu nepřiléhavost jeho odkazu na usnesení ze dne 24. 1. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4183/2011 a ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1828/2014, a to z důvodu, že žádné z nich otázku právní moci neřešilo.
9. Stěžovatel současně upozorňuje, že v původním řízení okresní soud použil neplatný právní předpis, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. To je podle něho důvodem, aby byl zrušen jím vydaný rozsudek "nehledě formálně na to, na základě jakého opravného prostředku", resp. má stěžovatel za to, že použití zrušeného předpisu představuje novum zakládající důvod pro povolení obnovy řízení. Nadto původní řízení trpělo celou řadou vad, minimálně šlo o průtahy řízení a o to, že bylo rozhodováno nikoliv zákonným soudcem. V této souvislosti stěžovatel argumentuje, že právo musí být nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, přičemž se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2661/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na pochybení, kterých se soudy dopustily v původním řízení (a v řízení souvisejících), přičemž namítá, že nemá k dispozici účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, což "dokládá" tím, že soudní proces nebyl spravedlivý, neboť odvolací soud nezohlednil jeho námitky a Nejvyšší soud se meritem věci nezabýval. Tvrdí rovněž, že rozhodnutí v něm vydaná si vzájemně odporují. Zmiňuje usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 652/2005, kde mu Ústavní soud měl dát za pravdu, a poukazuje i na usnesení ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96. V rozporu s čl. 17 Úmluvy došlo podle stěžovatele ke zneužití práva v jeho neprospěch tím, že státní úředníci v systému veřejné moci svá rozhodnutí vynesli na základě libovůle. Porušen měl být čl. 1 Úmluvy, neboť zjevně nebyla respektována jeho lidská práva. A protože je mu svévolně odpíráno právo na odškodnění, porušen byl i čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 36 odst. 3 Listiny. V soudním procesu s ním bylo nakládáno jinak než s ostatními, když byl šikanován, perzekuován a diskriminován, což podle něj zakládá porušení čl. 14 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se zabýval pouze první ze tří jím položených otázek a že tudíž je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. V prvé řadě je možno poznamenat, že zamítnutí žaloby na obnovu řízení soudy nižších stupňů se opírá o dva samostatné důvody, kterými jsou jednak opožděnost (§233 odst. 1 o. s. ř.), jednak nenaplnění podmínek obnovy řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř. Z toho plyne, že i kdyby se Nejvyšší soud zabýval pouze námitkou týkající se prvního důvodu, a dospěl by k závěru, že ve vztahu k tomuto důvodu předestřené otázce, jak ji stěžovatel prezentuje v ústavní stížnosti (viz výše), není dovolání přípustné, nemělo by již význam zabývat se i druhým důvodem, neboť by to nemohlo mít na výsledek dovolacího řízení žádný vliv.
14. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu však plyne, že se tento soud zabýval i druhým důvodem podání dovolání, který se týkal (ne)naplnění podmínek §228 odst. 1 o. s. ř., přičemž na otázky položené stěžovatelem poskytl dostatečně srozumitelnou odpověď, tj. že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad, přičemž je evidentní, že stěžovatelem uváděným "novem" by měla být právě nezákonnost rozhodnutí vydaného v původním řízení, jež by byla způsobena použitím nesprávného (již zrušeného) právního předpisu.
15. Citovaný závěr Nejvyššího soudu plně dopadá i na situaci, kdy je jako důvod obnovy uplatňováno porušení základních práv a svobod v původním řízení, neboť právní úprava žádné rozlišovací kritérium pro povolení obnovy, které by spočívalo v závažnosti ("kvalitě") vad původního řízení či rozhodnutí v něm vydaného, nezná; k jejich nápravě slouží jiné, k tomu zákonem určené řádné či mimořádné opravné prostředky, a po jejich vyčerpání ústavní stížnost. Argumentuje-li stěžovatel tím, že údajně ústavně nekonformní rozhodnutí je třeba zrušit nehledě na opravný prostředek, nelze se s ním ztotožnit, neboť (ochrany) práv se lze domáhat jen "stanoveným postupem", resp. za zákonem stanovených podmínek (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny), přičemž soudy jsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány zákonem a mezinárodní smlouvou, která splňuje podmínky čl. 10 Ústavy.
16. Závěru soudů o tom, že stěžovatel v žalobě na obnovu řízení neuplatnil žádný z důvodů taxativně uvedených v §228 odst. 1 o. s. ř., nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.
17. Vzhledem k tomu je již bez významu, zda soudy nižších stupňů pochybily, když žalobu na obnovu řízení shledaly i opožděnou. K tomu však možno dodat, že krajský soud správně konstatoval, že původní řízení bylo pravomocně ukončeno nejpozději ke dni 4. 9. 2013, tj. kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení. Argumentuje-li stěžovatel tím, že řízení o odvolání proti usnesení o zastavení řízení dále pokračovalo a skončilo až usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2017 č. j. 10 Co 392/2017-1097, které nabylo právní moci dne 5. 2. 2018, Ústavní soud připomíná, že toto odvolání bylo odmítnuto pro opožděnost, a tudíž mu nebylo možné suspenzivní účinek přiznat.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1). Proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu