ECLI:CZ:US:2022:4.US.2994.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2994/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem, sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 6 Tdo 626/2022-1657, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2022 č. j. 11 To 71/2022-1574 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. listopadu 2021 č. j. 2 T 149/2019-1527, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že po vzájemné dohodě se svým synem uzavřeli jako nájemci opakovaně (od června 2014 do října 2016) nájemní smlouvy na dobu určitou na nájmy rodinných domů, ačkoliv si vzhledem ke své finanční situaci byli vědomi toho, že dohodnuté nájemné nebudou schopni uhradit. Následně v uvedených domech zůstali s celou rodinou i po uplynutí dohodnuté doby nájmu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Oběma obžalovaným byla rovněž uložena povinnost uhradit poškozeným celkem 1 212 354,83 Kč. Z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovateli muselo být vzhledem k jeho finanční situaci od počátku zřejmé, že nákladné bydlení nebude schopen hradit. Tento stav před poškozenými zamlčel a naopak předstíral solventnost. Vzhledem k tomu, že bydlení získal prostřednictvím podvodu, jsou naplněny rovněž znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu. Stěžovatel je speciální recidivista, neboť byl v nedávné době odsouzen za spáchání úvěrového podvodu. Předchozí tresty se minuly výchovným účinkem a stěžovatel své jednání hodnotí nekriticky (dokonce se sám považuje za poškozeného).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Nad již uvedené zdůraznil krajský soud opakovanost a promyšlenost stěžovatelova jednání. Podobným způsobem bylo vedeno podnikání stěžovatele a jeho syna (pronájem několika vozů a následně neplacení nájemného). Z toho důvodu jsou i poukazy stěžovatele na prostředky, které měli z podnikání na bankovním účtu (a z nichž mohli údajně nájemné hradit), bezcenným tvrzením ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe nebylo v dané věci namístě, neboť stěžovatel se zásahu do práva k domu poškozených dopouštěl opakovaně a dlouhodobě.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu oba soudy nižšího stupně zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu a řádně zamítly vznesené důkazní návrhy pro nadbytečnost. Mezi skutkovými závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů není extrémní rozpor. Především řádně vyhodnotily naplnění subjektivní stránky, když zohlednily celkový kontext ekonomické činnosti stěžovatele (a jeho syna). Soudy rovněž neporušily zásadu subsidiarity trestní represe, neboť uvedené skutky (a okolnosti jejich provedení) nevykazují sníženou společenskou škodlivost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nepřihlédly k tvrzením o jeho finančních možnostech v době, kdy byly uzavírány uvedené nájemní smlouvy (které s jedinou výjimkou navíc uzavíral stěžovatelův syn). Z výpisů z bankovních účtů bylo prokázáno, že měl na hrazení nájemného dostatečné prostředky. K jeho příjmům od společnosti UBER pak soudy odmítly provést důkazy svědčící v jeho prospěch. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem, že pro určení trestní odpovědnosti je bez významu, kdo je kontrahentem smlouvy. Navíc nebyl vůbec prokázán úmysl obou odsouzených někoho podvést. U některých skutků bylo nájemné hrazeno, v jiných bylo dohodnuto náhradní plnění. Existence stěžovatelových dluhů není důkazem potvrzujícím podvodný úmysl. Bez důkazní opory zůstává rovněž závěr o dohodě odsouzených. Stěžovatel tvrdí, že hlavním důvodem odsuzujícího výroku je jeho trestní minulost. V obdobných případech jiných obviněných postačuje podle stěžovatele řešení prostředky civilního práva. Soudy tak porušily rovněž zásadu subsidiarity trestní represe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již v trestním řízení uvedl na svou obhajobu, aniž by však zohlednil způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Tím se pokouší stavět Ústavní soud do postavení, které mu nepřísluší.
10. Na logické a ústavně souladné závěry obecných soudů může tak Ústavní soud především odkázat. Všechny soudy se podrobně zabývaly všemi skutkovými okolnostmi dané věci a přesvědčivě z jejich hodnocení vyvodily závěr o stěžovatelově vině.
11. Jde-li o prokázání stěžovatelových příjmů, zůstala tato tvrzení důkazně nepodložená, a to zvláště v míře srovnatelné se způsobenou škodou. Zároveň však stěžovatelovy příjmy jsou v dané věci zásadně irelevantní skutečností, neboť nedostatek finančních prostředků není znakem skutkové podstaty přečinu podvodu. Přestože tzv. skutková věta uvádí stěžovatelovu "špatnou finanční situaci", není tato skutečnost pro stěžovatelovo odsouzení podstatná (nemohla by mít význam ani při případné žádosti o obnovu řízení). Trestní odpovědnost stěžovatele by vznikla stejně, ukázalo-li by se, že měl nadmíru finančních prostředků, avšak rozhodl se (pro vlastní obohacení) poškozené podvést. Totéž platí pro soudy vyvrácené tvrzení o dostatku finančních prostředků na bankovním účtu společnosti stěžovatelova syna.
12. Skutečnost, že se stěžovatel (uvedením v omyl) obohatil na úkor poškozených a že šlo o jeho opakovaný a promyšlený modus operandi, je z provedených důkazů zřejmá. Stěžovatel toto své jednání na jednu stranu zlehčuje, s čímž se Ústavní soud nemůže ztotožnit, a na druhou stranu ospravedlňuje důkazně nepodloženými tvrzeními (o havarijním stavu nemovitostí, nemožností kontaktovat poškozené atd.).
13. Vytknout nelze nic ani závěru soudů, že pro vznik trestní odpovědnosti je bez významu, kdo byl v dané věci kontrahentem smluv (zvláště byli-li oba obžalovaní odsouzeni za jednání ve spolupachatelství). Stěžovatelovo podvodné jednání přitom není důkazně opřeno pouze o existenci jeho dluhů a trestní minulosti, nýbrž z obsáhlého řetězce přímých i nepřímých důkazů (zejména listinných důkazů a výpovědí na sobě nezávislých svědků). Naproti tomu dohodu obou obžalovaných soudy dovodily pouze z důkazů nepřímých, což však odpovídá ústavně souladnému postupu hodnocení důkazů.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu