ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.626.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 626/2022-1657
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 11 To 71/2022-1574, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné hoře pod sp. zn. 2 T 149/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 11. 2021, č. j. 2 T 149/2019-1527 , byl obviněný M. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, (ad 1, 3, 5) a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad 2, 4, 6), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, v květnu roku 2014 zareagoval obžalovaný M. J. na inzerát K. K. (dříve U.) nabízející pronájem rodinného domu na adrese XY, dne 26. 5. 2014 v obci XY, uzavřeli s K. K. ústní dohodu o pronájmu tohoto rodinného domu, téhož dne uzavřel obžalovaný T. J. s K. K. smlouvu o nájmu na dobu určitou od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2015, ve které se T. J. zavázal hradit nájemné ve výši 20 000 Kč měsíčně, ačkoliv oba obžalovaní věděli, že jsou ve špatné finanční situaci, kdy proti M. J. jsou vedeny exekuce ve výši nejméně 639.042 Kč, T. J. má závazky u společnosti Vodafone Czech Republic a. s. ve výši 3.249 Kč a u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky nejméně ve výši 5.740 Kč, které není schopen plnit, a nebudou tedy schopni nájemné po celou dobu trvání smlouvy hradit, obžalovaný M. J. uhradil při podpisu smlouvy vratnou kauci ve výši 20.000 Kč, nájemné pak hradili nepravidelně, přes urgence zaplatili v době od července 2014 do 3. 11. 2014 částku 80.000 Kč, další nájemné za období listopad 2014 až květen 2015 neuhradili vůbec, čímž K. K., narozené XY, způsobili škodu ve výši 140.000 Kč,
2) ač věděli, že si rodinný dům čp. XY v obci XY pronajali pouze do 31. 5. 2015, přičemž sjednané nájemné nehradili, po skončení nájemní smlouvy, přes ústní výzvy K. K. dům nevyklidili a bez jakéhokoliv právního důvodu jej v době od 1. 6. 2015 do 4. 2. 2016, kdy dům vydražila společnost M&M investiční s. r. o., protiprávně užívali, čímž K. K., narozené XY, způsobili škodu ve výši nejméně 160.000 Kč,
3) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, dne 5. 2. 2016 uzavřeli se společností M&M investiční s. r. o. ústní dohodu o pronájmu rodinného domu na adrese XY, a dne 5. 3. 2016 v XY uzavřel obžalovaný M. J. nájemní smlouvu se společností M&M investiční s. r. o. na dobu od 5. 2. 2016 do 5. 4. 2016, kdy se zavázal hradit nájemné ve výši 20.000 Kč měsíčně, ačkoliv oba obžalovaní věděli, že z důvodu své finanční situace nájemné hradit nebudou, žádné nájemné ani přes urgence neuhradili, čímž společnosti M&M investiční s. r. o., se sídlem Nádražní 535, Ostrava, způsobili škodu ve výši 40.000 Kč,
4) ač věděli, že si rodinný dům čp. XY v obci XY pronajali pouze do 5. 4. 2016, přičemž sjednané nájemné nehradili, po skončení nájemní smlouvy dům nevyklidili a bez jakéhokoliv právního důvodu jej užívali až do 4. 11. 2016, čímž společnosti M&M investiční s. r. o., se sídlem Nádražní 535, Ostrava, způsobili škodu ve výši nejméně 140.000 Kč,
5) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, dne 30. 10. 2016 uzavřeli se Z. N. v obci XY ústní dohodu o pronájmu rodinného domu na adrese XY, část XY, XY, a dne 3. 11. 2016 v Kutné Hoře uzavřel obžalovaný T. J. se Z. N. nájemní smlouvu, prostřednictvím realitního makléře M. F., na dobu od 4. 11. 2016 do 30. 10. 2017, kdy se obžalovaný T. J. zavázal hradit měsíční nájemné ve výši 29.000 Kč na účet Z. N. č. XY, a dále se zavázal uhradit M. F. částku 29.000 Kč za zprostředkování nájemní smlouvy do 4. 12. 2016, ačkoliv oba obžalovaní věděli, že z důvodu své finanční situace nájemné hradit nebudou a neuhradí ani provizi za zprostředkování, kdy dne 3. 11. 2016 v Kutné Hoře uhradil obžalovaný T. J. Z. N. pouze částku 29.000 Kč předem jako kauci a obžalovaný M. J. uhradil M. F. pouze částku 10.000 Kč, žádný nájem ani zbytek provize již neuhradili, čímž Z. N., narozenému XY, způsobili škodu ve výši 319.000 Kč a M. F., IČO: XY, škodu ve výši 19.000 Kč,
a obžalovaný M. J. se uvedeného jednání dopustil, přestože byl trestním příkazem Okresního soudu v Písku sp. zn. 8 T 107/2015 ze dne 13. 1. 2016, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2016, odsouzen mimo jiné pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4,5 roku,
6) ačkoliv věděli, že si rodinný dům čp. XY v obci XY, část XY, XY, pronajali pouze do 30. 10. 2017, přičemž sjednané nájemné nehradili, po skončení nájemní smlouvy dům nevyklidili a bez jakéhokoliv právního důvodu jej užívali až do 10. 3. 2019, čímž Z. N., nar. XY, způsobili škodu ve výši nejméně 473.354,83 Kč.
2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu poškozeným spolu se spoluobviněným T. J., který byl pro totožné jednání uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
3. O odvolání obviněného M. J. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2022, č. j. 11 To 71/2022-1574 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný T. J. odvolání nepodal.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Hobla dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména na nesprávné právní kvalifikaci jednání.
5. V případě přečinu podle §209 tr. zákoníku upozornil, že je vyžadováno úmyslné zavinění, které v jeho případě nebylo prokázáno. Nájemné ve skutcích 1 a 3 hrazeno bylo, v případě poškozeného Z. N. nikoli, neboť se dohodli jinak. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 771/2010 odvolacím soudem byl nepřípadný, neboť byť měl dluhy, nebylo to nad běžnou míru. Syn podnikal a zároveň v bytě bydlela také manželka a dcera. Pro prokázání úmyslu nestačí, že byl zadlužený. Nadto v bodech 1 a 5 nebyl smluvní stranou, a byť ze smlouvy čerpal výhody, neznačí to nic o jeho úmyslu. Poškození měli vyvinout potřebnou míru opatrnosti a prověřit si ho ve veřejných registrech. V souvislosti s možností ochrany práv v občanskoprávním řízení obviněný poukázal též na zásadu subsidiarity trestní represe. Za zjištění v extrémním nesouladu považuje opomenutí uhrazeného nájemného ve výši 37 000 Kč, které bylo zmíněno v rozsudku nalézacího soudu ze dne 26. 5. 2020, avšak nebylo nijak zohledněno při hodnocení skutkových okolností.
6. Na nutnost využití zásady subsidiarity trestní represe poukázal též v souvislosti se skutky pod body 2, 4 a 6, jež byly podle jeho mínění nesprávně kvalifikovány. V případě trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru musí být prokázána doba, po kterou je protiprávní stav udržován proti vůli poškozeného, jakož i fakt, že stav způsobil právě on. Soudy obou stupňů dále neprovedly navržené důkazy, a to dotaz u společnosti U., jakých výdělků dovolatel, resp. společnost B. g. dosahoval. Jeho výpověď neodporuje dalším provedeným důkazům, které však soudy chybně interpretovaly. Ve stručnosti proto svou skutkovou verzi v dovolání znovu rekapituloval.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 11 To 71/2022-1574, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění. Dovolání bylo sepsáno téměř půl roku po účinnosti novelizace a jestliže dovolatel přesto neopřel svoje skutkové námitky o adekvátní dovolací důvod, není důvod k tomu, aby tato skutečnost byla „napravována“ extenzivním výkladem §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Nelze proto přihlížet k té části dovolání, ve které dovolatel jakkoli zpochybňuje skutková zjištění učiněná v původním řízení.
9. Námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu lze pod dovolací důvod podřadit pouze s dosti značnou dávkou tolerance, když obviněný tyto námitky spojuje s vlastními skutkovými tvrzeními. Ze skutkových zjištění vyplývá, že dovolatel měl již před uzavřením první nájemní smlouvy dluhy, které dlouhodobě nebyl schopen splácet, nebyl výdělečně činný a neměl žádný majetek. Pokud za této situace sám nebo prostřednictvím svého syna opakovaně uzavíral nájemní smlouvy, ve kterých se zavázal k placení relativně vysokého měsíčního nájemného, pak musel být přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že nájemné nebude schopen splácet.
10. Naopak lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, podle kterých v případech uvedených v bodech 1) a 5) výroku o vině nebyl účastníkem nájemní smlouvy dovolatel, ale spoluobviněný T. J. Tuto námitku však nepovažuje za důvodnou, když dovolatel směšuje podmínky občanskoprávní a trestní odpovědnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti není rozhodující, zda byl dovolatel formálně účastníkem nájemní smlouvy; podstatné je, zda se dopustil jednání vykazujícího znaky přečinu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Obviněný M. J. se účastnil jednání s poškozenými, při kterém měl „hlavní slovo“ a předmětné nemovitostí následně užíval. Dovolatel se tedy podílel jak na uvádění poškozených v omyl, tak i na obohacení spočívajícím ve fakticky bezplatném bydlení a naplňoval tak znaky skutkové podstaty přečinu podvodu.
11. Bezpředmětný je odkaz dovolatele na nedostatek obezřetnosti na straně poškozených. O podvodné jednání jde i tehdy, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo předestřením nepravdivých skutečností, v důsledku nichž tak neučiní. Tvrzení obviněného o možnosti poškozených prověřit jeho solventnost ve veřejně přístupných databázích jej proto nemůže zbavit trestní odpovědnosti. Využití snížené obezřetnosti či přehnané důvěřivosti poškozených pachatelem trestného činu podvodu dokonce může zvyšovat společenskou škodlivost jeho jednání.
12. Poněkud nejasná je argumentace dovolatele ve vztahu ke znakům přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel v obecné rovině správně uvádí, že musí být zjištěna doba, po kterou byl udržován protiprávní stav, jakož i fakt, že toto udržování způsobil. V jednotlivých skutkových větách v bodech 2), 4) a 6) výroku o vině je však přesně uvedeno, od kdy do kdy neoprávněné užívání jednotlivých nemovitostí trvalo. Vzhledem tomu, že předmětné domy užívali právě oba obvinění, jsou nejasné též úvahy dovolatele o tom, kdo přivodil udržování protiprávního stavu.
13. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, kterými se dovolatel domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky však dovolatel uplatňuje značně rozporně. O použití uvedené zásady totiž lze uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly beze zbytku naplněny. Dovolatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, pro které by skutky popsané ve výroku o vině nedosahovaly společenské škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů přečinu podvodu spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že ke spáchání činů došlo v souvislosti s nájemním, tj. občanskoprávním vztahem, a že k ochraně práv poškozených mohlo být použito též prostředků práva civilního, sama o sobě není okolností výrazně snižující společenskou škodlivost činu. Zásadu trestní represe jako ultima ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.) Uplatnění trestněprávní odpovědnosti tedy není vázáno na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu ani na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků k odstranění protiprávního stavu. Ani námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe tedy nejsou důvodné.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí v případě tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Obviněný výslovně deklaroval toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Učinil tak v mimořádném opravném prostředku datovaném dnem 6. 6. 2022, tedy téměř půl roku od účinnosti zákona 220/2021 Sb., jímž došlo k úpravě důvodů dovolání. Účinností uvedeného zákona (tedy od 1. 1. 2022) byl v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání, reflektující již dříve uplatňovanou praxi, vycházející z judikatury Ústavního soudu, podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Před účinností uvedeného zákona byly takto obsahově koncipované námitky podřazovány pod v té době zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ve svém tehdejším zákonném znění odpovídající současnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vynětím skutkových námitek pod samostatný dovolací důvod nelze takové námitky nadále podřazovat pod dovolací důvod hmotně právní, který byl obviněným uplatněn v této věci. Pokud tedy obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal neprovedení některých navrhovaných důkazů a extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů (když v tomto kontextu opakoval část své výpovědi), nenaplňují takové námitky deklarovaný dovolací důvod. Vzhledem k tomu že však obsahově naplňují jiný existující důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud se k nim stručně vyjádří.
19. Pokud jde o navrhovaný důkaz dotazem na společnost U. ohledně příjmů dosažených obviněným, případně společností B. g. je nutno poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Uvedený důkazní návrh byl vznesen u hlavního líčení dne 24. 11. 2022, kdy byl také soudem prvního stupně zamítnut jako nadbytečný. V odvolacím řízení provedení tohoto důkazu navrženo nebylo, byla však vznesena odvolací námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu v důsledku jeho neprovedení soudem prvního stupně. Odvolací soud pak v odůvodnění svého usnesení uvedl, že dokazování je v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., z čehož je patrné, že jeho rozsah považoval za dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud k uvedenému důkaznímu návrhu konstatuje, že byl vznesen na podporu obhajoby, že měl obviněný dostatek prostředků k hrazení nájemného, neboť disponoval příjmy od společnosti U. Závěr soudů, že je tento důkaz nadbytečným, odpovídá jejich skutkovým zjištěním, na základě kterých dospěly k závěru, že obvinění uváděli pronajímatele při sjednávání nájemních smluv v omyl, přičemž nedostatečná solventnost byla jen jedním z podstatných zjištění. Ani tvrzené příjmy od společnosti U. by totiž nemohly zvrátit zjištěné dluhy obviněného, které nebyly dlouhodobě spláceny, ani hodnocení jeho předchozí trestné činnosti podvodného charakteru, či obdobný průběh hrazení nájemného vůči třem subjektům v této věci, navíc po dobu několika let. Dovolací soud tedy v této souvislosti žádné pochybení soudů neshledal.
20. Pokud pak jde o namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, je nutno předeslat, že existence takových zjevných rozporů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z nich jiné skutkové a právní závěry, než jaké učinily soudy (viz např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné jejich deformace ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Lze plně odkázat na rozsáhlou pasáž na stranách 8–17 rozsudku nalézacího soudu a odstavce 9. – 12. usnesení soudu odvolacího, z nichž je patrné, že si oba soudy byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující (§2 odst. 5 tr. ř.), a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění nižších soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Žádný, tím méně pak zjevný rozpor mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů tak nebyl shledán.
21. Námitkou obsahově v zásadě podřaditelnou pod deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tvrzená absence subjektivní stránky. Obviněný však uvedenou námitku opírá v zásadě o odlišné skutkové hodnocení provedeného dokazování, když v rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů tvrdí, že u skutků 1 a 3 bylo nájemné hrazeno a u skutku 5 hrazeno nebylo proto, že byla uzavřena dohoda s majitelem nemovitosti, podle níž se měl podílet na podnikatelské činnosti syna obviněného. Navíc ve dvou z těchto skutků vůbec nebyl smluvní stranou nájemní smlouvy. Jeho trestní minulost ani zadlužení přitom bez dalšího jeho subjektivní stránku odůvodňovat nemohou.
22. Soud prvního stupně se s otázkou subjektivní stránky vypořádal na stranách 17 a 18 svého rozsudku, kdy úmysl obviněného dovozoval jednak z jeho zadlužení (přesahujícího 1.200.000 Kč), ale také z okolností pronájmů vozidel pro jeho podnikání (spolu se spoluobviněným synem), kdy byla uhrazena pouze první splátka nájemného a další splátky už nikoli. Stejný přístup k plnění závazků se projevil i při pronájmu nemovitostí, kdy při jednání obvinění vzbudili dojem, že hodlají nájemné platit, avšak po krátké době nájemné, (ani další závazek v podobě provize realitnímu makléři) placeno nebylo. Nalézací soud také správně vyhodnotil roli obviněného M. J., který se podle výpovědí svědků i spoluobviněného T. J. sjednávání smluv aktivně účastnil, a měl při něm hlavní slovo. Dále soud prvního stupně přiléhavě vyhodnotil, že insolventnost obviněného měla svůj základ v jeho předchozí trestné činnosti. S ohledem na jeho finanční situaci i záznamy v rejstříku trestů pak nesjednával smlouvy svým jménem, ale jménem syna, který se ovšem všech jednání také účastnil a s finanční situací byl seznámen. Prakticky shodné závěry pak v napadeném usnesení zopakoval i soud odvolací v bodech 9. – 12. svého usnesení. Je tedy zřejmé, že soudy se otázkou subjektivní stránky obviněného zabývaly a své závěry učinily na základě hodnocení důkazů důsledně v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Subjektivní stránku přitom nedovozovaly pouze z trestní minulosti obviněného a jeho zadlužení, jak namítal, ale vycházely ze všech relevantních okolností jednání obviněného, mezi které zcela správně zahrnuly i uvedené, dovolatelem namítané, skutečnosti.
23. Významným pro posouzení subjektivní stránky není ani zjištění, že obviněný uhradil dne 7. 6. 2016 společnosti M&M Reality částku 37.000 Kč. Z příjmového pokladního dokladu se podává, že se jednalo o nájemné za měsíce duben a květen 2016, přičemž podle skutkových zjištění soudů byla nájemní smlouva s uvedenou společností uzavřena na období 5. 2. - 5. 4. 2016 (skutek 3). Je tedy zřejmé, že vyplacená částka není nájemným za uvedené období (snad s výjimkou prvních pěti dnů měsíce dubna, což ovšem nebylo předmětem dokazování, stejně jako důvod snížení částky nájemného o 3000 Kč ve srovnání s nájemným za 2 měsíce ve výši odpovídající nájemní smlouvě). Její uhrazení tedy nemá vliv na trestnost skutku pod bodem 3.
24. Obviněný dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe s tím, že postačilo celou věc řešit v rámci občanského práva. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
25. V tomto případě byl obviněný uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, které páchal po dobu téměř pěti let a způsobil škodu ve výši téměř 1.300.000 Kč. Jeho jednání tedy nelze hodnotit jako „méně závažný trestný čin“, což je podle výše citovaného stanoviska jedním ze základních předpokladů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Významná v této souvislosti není ani námitka nedostatečné opatrnosti poškozených při uzavírání nájemních smluv. Obviněný při jednání s nimi působil značně přesvědčivě (jak to vyslechnutí svědci popsali), k jednání chodil se svým synem, který vystupoval jako smluvní partner poškozených, přičemž jeho osoba nebyla zatížena ani dřívější trestní minulostí, ani podstatným zadlužením, což zvyšovalo důvěryhodnost obou obviněných. Ačkoli měli poškození objektivně možnost ověřit solventnost obviněného ve veřejných databázích, skutečnost, že tak pod vlivem dojmu, který z jednání s ním o jeho úmyslu plnit závazky z uzavřené smlouvy nabyli, jej trestní odpovědnosti za uvedení poškozených v omyl a následné způsobení škody nezbavuje (viz také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle něhož o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas).
26. Ve vztahu ke skutkům kvalifikovaným jako přečin neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku nelze přehlédnout, že k žádnému jednání s poškozenými nedocházelo. Jejich podstata spočívá ve svémocném setrvání v obývané nemovitosti bez právního důvodu. Není přitom pochyb, že to byl obviněný, kdo (spolu s dalšími osobami) tyto nemovitosti obýval, stejně jako není pochyb, že si byl vědom, že další pobyt v nich nemá právní podklad, když se osobně účastnil všech jednání s majiteli uvedených nemovitostí a sjednávání nájemních smluv. Doba, po kterou byl uvedený protiprávní stav udržován, přitom byla soudy jednoznačně zjištěna a popsána ve skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně.
V.
Způsob rozhodnutí
27. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají pouze z části, a to pouze formálně, přičemž zčásti formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodů shora rozvedených však Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab