ECLI:CZ:US:2022:4.US.3010.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3010/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. U., t. č. ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 59, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2022 č. j. 10 To 305/2022-1079 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. září 2022 č. j. 2 T 89/2016-1065, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří let, který mu byl uložen jako souhrnný trest podmíněně odložený rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 2 T 89/2016-701 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 4. 2017 č. j. 9 To 98/2017-748 pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť se ve zkušební době neosvědčil. Stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení spáchal dva přestupky a jeden přečin, což nelze hodnotit jako řádný život. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
4. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav a hodnocení důkazů vykazuje prvky svévole. Soudy zároveň adekvátně neosvětlily, proč nepostačuje uložení sankce méně postihující. Soudy neposoudily celkové chování stěžovatele ve zkušební době a okolnosti poslední spáchané trestné činnosti včetně jejího zařazení do běhu zkušební doby, což je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
6. Stěžovatel podotýká, že za poslední spáchanou trestnou činnost mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin, přičemž ke dni odůvodnění stížnosti ke krajskému soudu měl již odpracováno 120 hodin, nicméně krajský soud uvedené nereflektoval a toliko uzavřel, že stěžovatel v době rozhodování krajského soudu nevykonal trest obecně prospěšných prací. Nicméně stěžovatel objektivně nemohl trest obecně prospěšných prací vykonat dříve, neboť byl limitován počasím, když se staral o veřejnou zeleň a dále byl též nucen vyčkávat, až mu městys P. přidělí konkrétní úkoly. Stěžovatel uvádí, že trest obecně prospěšných prací vykonal za dobu 3,5 měsíce po jeho uložení, což považuje za slušný výsledek.
7. Ke spáchanému přečinu stěžovatel dále uvádí, že k jeho spáchání došlo až na konci zkušební doby, do té doby žil řádným životem, byl zaměstnán a platil dluhy. Jde-li o přestupky, ty stěžovatel též spáchal až na konci zkušební doby, nadto jde o přestupky, jež přímo nesouvisí s trestnou činností, pro niž se ocitl ve zkušební době podmíněného odsouzení.
8. Stěžovatel ve zkušební době vykonával výdělečnou činnost a byly mu průběžně prováděny exekuční srážky ve prospěch věřitelů, kdy stěžovateli zůstávala jen nezabavitelná část příjmů, tudíž stěžovatel tímto způsobem hradil škodu způsobenou spáchanou trestnou činností. Soudy mu však vytkly laxní přístup při hrazení škody, což však neodpovídá realitě, neboť stěžovatel škodu pravidelně splácel.
9. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v průběhu zkušební doby mu nebylo okresním soudem vytknuto, že by neplnil uložené podmínky. Tvrdí, že během veřejných zasedání, která byla konána před okresním soudem, bylo dosaženo jeho plné nápravy, neboť okresní soud na něj výchovně působil. Vytkl-li by mu okresní soud neplnění podmínek v průběhu zkušební doby, ihned by zjednal nápravu. Stěžovatel se domnívá, že napadenými usneseními byl porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a princip individualizace, kdy je třeba s odsouzeným jednat jako s jedinečným subjektem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
12. Podle nálezové judikatury Ústavního soudu k rozhodování obecných soudů o podmíněném odsouzení má odsouzený právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 109/41 SbNU 357)]. Z §330 trestního řádu, který upravuje proces rozhodování o podmíněně odloženém trestu odnětí svobody, lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil [nález sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143)].
13. Hlavním požadavkem kladeným na osoby odsouzené k podmíněnému trestu odnětí svobody je povinnost vést řádný život v průběhu zkušební doby a vyhovět uloženým podmínkám. Podmínkami je přitom třeba rozumět splnění povinností uložených pachateli soudem nebo těch, které vyplývají ze zákona. Trestní zákoník nedefinuje pojem řádný život, byť jej opakovaně používá. Je tak na soudech, aby blíže definovaly tento neurčitý pojem. Řádný život je přitom vždy nutné definovat v souladu se stavem společnosti a s jejím hodnotovým zakotvením [nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217)]. Nestanoví-li soud výslovně, co si lze představit pro konkrétního odsouzeného pod pojmem řádného života, je nutné pod tímto pojmem chápat minimální rámec vedení řádného života, který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména v souvislosti s činností, pro kterou byl stěžovatel již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody (usnesení ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1745/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel svými námitkami předkládá svou představu o vedení řádného života v době podmíněného odsouzení, kdy se dopustil dvou přestupků a jednoho přečinu a uvedené bagatelizuje. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 trestního zákoníku, jehož se dopustil na počátku roku 2020, tedy stále ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž lze zcela zjevně konstatovat, že uvedený přečin je obdobné povahy jako trestná činnost, pro jejíž spáchání mu byl uložen trest podmíněně odložený. Na konci zkušební doby se následně stěžovatel dopustil i dvou přestupků v dopravě, kdy řídil motorové vozidlo, byť nebyl držitelem řidičského oprávnění. Tyto přestupky opět souvisí s trestnou činností, pro niž mu byl uložen podmíněně odložený souhrnný trest. Z odůvodnění napadených usnesení je pak zřejmé, že právě tyto skutečnosti byly hlavním důvodem, proč se okresní soud rozhodl přeměnit trest podmíněně odložený na trest nepodmíněný a krajský soud toto rozhodnutí aproboval. Skutečnost, že stěžovatel v době rozhodování krajského soudu ještě zcela nevykonal trest obecně prospěšných prací mu uložený pro spáchání přečinu podle §227 trestního zákoníku, resp. skutečnost, že stěžovatel nedostatečně hradil škodu způsobenou trestnou činností, byly jen argumenty podpůrnými. Pro výsledek řízení před krajským soudem tedy nebylo zásadní, jak krajský soud posoudil plnění trestu obecně prospěšných prací.
15. Vychází-li Ústavní soud při přezkumu napadených usnesení ze shora uvedených principů, zejména z požadavku vedení řádného života, který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či opakovaných přestupků, a to zejména v souvislosti s činností, pro kterou byl stěžovatel již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, nemůže než dospět k závěru, že stěžovatel skutečně řádný život nevedl, byť v ústavní stížnosti se snaží předestřít opak. Napadená rozhodnutí tak nevykazují prvky svévole, neboť nevybočily ze standardního rámce chápání pojmu řádného života, o nějž soudy svá rozhodnutí opřely. Napadená usnesení tak naplňují kritéria řádného rozhodnutí a jsou plně přezkoumatelná. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutno rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu