ECLI:CZ:US:2022:4.US.3047.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3047/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu vazby, zastoupeného zákonnou zástupkyní Evou P. (jedná se o pseudonym) a JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou, sídlem Pavlovova 586/8, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2022 č. j. 1 Tmo 14/2022-43 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 23. září 2022 č. j. 2 Ntm 1/2022-9, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel žádá o přednostní projednání svého návrhu podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie pro Moravskoslezský kraj, odboru obecné kriminality Ostrava (dále jen "policejní orgán") ze dne 22. 9. 2022 č. j. KRPT-208918-78/TČ-2022-070072 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro jednání, v němž lze spatřovat spáchání pokračujícího provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, jehož se měl stěžovatel dopustit pěti dílčími útoky na pěti nezletilých dívkách v době od konce srpna do poloviny září 2022 vždy v podvečerních hodinách, kdy dívky napadal zezadu a sahal jim na intimní partie, v některých případech dívky povalil na zem a svého útoku zanechal poté, co spatřil náhodného kolemjdoucího anebo proto, že se dívky intenzivně bránily.
4. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel vzat do vazby podle §67 písm. c) trestního řádu s přihlédnutím k §46 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, za současného nepřijetí záruky matky stěžovatele, otce stěžovatele a jeho fotbalového trenéra, nepřijetí slibu stěžovatele a zamítnutí umístění v péči důvěryhodné osoby. Důvod tzv. vazby předstižné okresní soud spatřoval v tom, že stěžovatel se sexuálně motivované trestné činnosti dopouštěl opakovaně v krátkých časových intervalech, a to i přesto, že v době páchání byla informace o útocích na nezletilé dívky medializována a široce diskutována na sociálních sítích. Stěžovatel dále trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, při svém výslechu bagatelizoval a částečně popřel. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že je velká šance, že při pobytu na svobodě by stěžovatel v trestné činnosti pokračoval.
5. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť se ztotožnil s argumentací krajského soudu, nadto měl k dispozici, na rozdíl od okresního soudu, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který zpracovali dva znalci. Ze znaleckého posudku, stručně uvedeno, vyplynulo, že stěžovatel vykazuje znaky agresivity se sexuálními obsahy, do budoucna nelze vyloučit sexuální úchylku. Pobyt stěžovatele na svobodě toho času znalci zhodnotili jako pro společnost nebezpečný.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že krajský soud v podstatě supluje úlohu okresního soudu, který ani neuvedl, v čem spatřuje důvody tzv. vazby předstižné, což za něj učinil právě krajský soud. Krajský soud se ani nevyjádřil ke stížnostní námitce, že okresní soud pominul, proč nelze vazbu nahradit jinými, obhajobou navrhovanými, opatřeními. Krajský soud k této otázce uvedl toliko jedinou větu, což stěžovatel považuje za nedostatečné odůvodnění. Stěžovatel k tomu uzavírá, že krajský soud se nevypořádal se stížnostními námitkami a ani nehodnotil řádnost usnesení okresního soudu, které trpí vážnými vadami. Tím mělo být zasaženo do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť napadená usnesení nejsou řádně odůvodněna co do důvodů vazby a dále neobsahují řádné odůvodnění, proč nelze vazbu nahradit některým z alternativních opatření.
7. Stěžovatel tvrdí, že v jeho věci vazba nesleduje legitimní cíle, neboť krajský soud poukazuje fakticky na to, že stěžovatel možná trpí sexuální úchylkou a že je nutné ho léčit, nicméně uvedené není zákonným vazebním důvodem. Je naprosto zřejmé, že ochrannou léčbu lze uložit pouze rozsudkem ve věci samé, k čemuž však nepochybně dojde později, než ke stěžovatelovu propuštění z vazby. Stěžovatel se tedy ocitne před vynesením rozsudku na svobodě. Matka stěžovatele nadto avizovala, že souhlasí s tím, aby se stěžovatel léčil ústavní formou, tudíž by mohl dobu strávenou ve vazbě využít ke svému léčení.
8. Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho věci rozhodovala na okresním soudě vyloučená soudkyně JUDr. Zajícová, která byla osobně přítomna neodkladným a neopakovatelným úkonům (výslechům poškozených), čímž získala poměr k věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud setrvale judikuje, že opatření týkající se omezení osobní svobody mají být uložena pouze tehdy, není-li možná jiná alternativa [např. nález ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)], a že při rozhodování o těchto opatřeních se má postupovat zdrženlivě a maximálně šetrně k právům obviněných [nálezy ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), ze dne 23. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 303/01 (N 156/24 SbNU 149) a ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 198/04 (N 73/33 SbNU 225)].
12. Dále se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval ke kvalitě odůvodnění rozhodnutí soudů ve vazebních věcech. Taková rozhodnutí musí být řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna [nález sp. zn. I. ÚS 303/01 a nálezy ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 305/06 (N 155/42 SbNU 267) a ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14 (N 180/74 SbNU 569)], a to ve vztahu ke konkrétním skutečnostem [nálezy ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 356/05 (N 20/40 SbNU 153) a ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)].
13. Uvedené principy je nutno uplatňovat se zvláštní obezřetností v trestních věcech mladistvých, neboť právě u nich je třeba mít na zřeteli zranitelnost pramenící z jejich nízkého věku a z něj plynoucí nezralosti. V posuzované věci však Ústavní soud shledal, že shora uvedené principy dodrženy byly, a to zejména krajským soudem, který zpřesnil a doplnil argumentaci okresního soudu.
14. Stěžovatel namítá zejména nedostatečné odůvodnění tzv. vazby předstižné, která na něj byla uvalena, a zároveň vytýká soudům fakticky absentující odůvodnění otázky, proč nelze vazbu nahradit některým z navrhovaných alternativních opatření.
15. Stěžovateli nelze přisvědčit co do údajně absentujících důvodů tzv. vazby předstižné, neboť ty z napadených usnesení vyplývají. Ústavní soud tedy rekapituluje, že stěžovatel se s vysokou mírou pravděpodobnosti dopustil pěti útoků na nezletilých dívkách, které byly kvalifikovány jako pokračující pokus provinění znásilnění, a to ve velmi krátkém časovém úseku tří týdnů, přičemž v útocích pokračoval, byť útoky byly medializovány a diskutovány na sociálních sítích, o čemž stěžovatel věděl, a přesto jeho nutkání pokračovat v protiprávní činnosti bylo tak silné, že nedokázal přestat. Jeho snížená schopnost kontroly pak odpovídá závěrům znaleckého posudku, který konstatuje, že ovládací schopnosti stěžovatele byly v době páchání provinění podstatně sníženy, a to o dvě třetiny. Znalci uzavřeli, že u stěžovatele nelze vyloučit sexuální deviaci spojenou s agresivitou, pročež pobyt stěžovatele na svobodě je za současného stavu nebezpečný pro společnost. Tyto závěry jsou natolik závažné, že nelze pochybovat o tom, že byl naplněn důvod tzv. vazby předstižné. Napadená usnesení jsou z hlediska naplnění důvodů tzv. vazby předstižné přezkoumatelná a nezakládají porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jeho práv podle čl. 8 Listiny.
16. Stěžovatel taktéž namítá, že se okresní soud nezabýval tím, proč nelze vazbu nahradit alternativními opatřeními, a krajský soud následně tyto okolnosti uvedl jen okrajově. Tato námitka má v obecné rovině své opodstatnění, nicméně za okolností daných v posuzované věci je nedůvodná. Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje v tom smyslu, že obecné soudy, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, jsou povinny svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak [viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96 (N 88/6 SbNU 145)]. K tomu lze odkázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž soudy rozhodující o vazbě by měly věnovat pozornost i možnému přijetí institutů nahrazujících vazbu, které by dostatečně zajistily přítomnost osoby na hlavním líčení. S návrhy obhajoby v tomto směru by se měly náležitě vypořádat (viz rozsudek ve věci Jarzynski proti Polsku, stížnost č. 15479/02, nebo rozsudek ve věci Fešar proti České republice, stížnost č. 76576/01).
17. V posuzované věci okresní soud pouze uvedl, že vazbu nelze nahradit jinými opatřeními, tudíž není pravdou, že tuto otázku zcela pominul. Na napadená usnesení je ovšem nutno nazírat nikoliv toliko formálně a trvat na tom, aby bylo každé jednotlivé navrhované opatření zmíněno, neboť z podrobné analýzy skutkového stavu obsažené v odůvodnění je zřejmé, proč nelze vazbu nahradit jinými opatřeními. Krajský soud pak tento nedostatek odůvodnění usnesení okresního soudu napravil, neboť fakta vyplývající ze zjištěného skutkového stavu podpořil ještě poznatky plynoucími ze znaleckého posudku k osobě stěžovatele, z něhož je zřejmé, že stěžovatel měl v době páchání provinění výrazně sníženy ovládací schopnosti, a tudíž je evidentní, že záruka matky, fotbalového trenéra (který ani nebyl schopen určit, jak konkrétně by stěžovateli zabránil v dalším páchání provinění) nebo obhájkyně stěžovatele by nemohly účel vazby naplnit. Nadto je nutno brát zřetel na zájem chráněný trestním zákoníkem, kterým je ochrana mladistvých dívek před sexuálně motivovaným jednáním stěžovatele.
18. Krajskému soudu nelze vytknout, že pro účely odůvodnění využil závěry nově zpracovaného znaleckého posudku, který okresní soud v době rozhodování k dispozici neměl. Jde o podstatný důkaz, jehož zpracování si vyžádalo určitý čas a krajský soud byl povinen tento důkaz hodnotit a využít pro účely rozhodnutí. Krajský soud se též jasně vyjádřil k odůvodnění usnesení okresního soudu a stěžovateli nelze přisvědčit, že by snad nedostatky usnesení okresního soudu, které byly napraveny ve stížnostním řízení, měly být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Napravil-li krajský soud nedostatky usnesení okresního soudu, byl tím naplněn účel stížnostního řízení. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení krajského soudu nezakládá porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud pro úplnost dodává, že podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti vazby je i trvání důvodného podezření, že vazebně stíhaná osoba spáchala trestný čin, což je vyjádřeno v dovětku §67 trestního řádu (zákon totiž vyžaduje, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný). Musí tedy jít o konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán a že ho spáchal právě obviněný. Tyto okolnosti jsou v posuzované věci taktéž dány, když soudy se naplněním znaku důvodného podezření věnovaly (viz bod 20 usnesení krajského soudu a bod 7 usnesení okresního soudu).
20. Jde-li o účel vzetí do vazby, je jím zabránit stěžovateli v dalším bezprostředním páchání provinění, nikoliv jeho léčba. Je jistě možné, že stěžovatel bude propuštěn z vazby z důvodu uplynutí její nejdelší možné doby, avšak z tohoto důvodu nelze na tzv. předstižnou vazbu stěžovatele jakkoliv rezignovat, jak stěžovatel navrhuje.
21. Stěžovatel rovněž namítá podjatost soudkyně okresního soudu, která rozhodla o uvalení vazby na něj, neboť ta se účastnila výslechů poškozených dívek jako neodkladných a neopakovatelných úkonů, čímž měla získat poměr k věci. Ústavní soud tuto námitku odmítá, neboť trestní řád v §30 odst. 2 výslovně počítá s institucionálním vyloučením soudce z provádění úkonů trestního řízení v době po podání obžaloby, který v projednávané věci v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Zákon výslovně pamatuje na procesní situace, kdy dochází k opakovanému střetnutí soudce a osoby, do jejíchž práv je způsobem předvídaným trestním řádem zasahováno. Stěžovatelem namítaný procesní souběh úkonů, který vykonávala JUDr. Zajícová, není ipso facto (zákonným) důvodem pro její vyloučení. Tvrzení o porušení práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 1 Listiny tedy Ústavní soud jako neopodstatněné odmítá.
22. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu