ECLI:CZ:US:2022:4.US.3115.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3115/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RYANAIR DAC, sídlem Airside Business Park, Swords, Co. Dublin, Irsko, zastoupené Mgr. Zdeňkem Beránkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2022 č. j. 4 Cmo 114/2022-838 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2022 č. j. 17 Nc 1/2021-750, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kiwi.com, s. r. o., sídlem Lazaretní 925/9, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že porušují její právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se podáním doručeným Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 4. 1. 2021 domáhala, aby vedlejší účastnici byly uloženy povinnosti zdržet se specifikovaného chování a odstranit závadný stav. Krajský soud usnesením ze dne 5. 1. 2021 č. j. 17 Nc 1/2021-25 předběžné opatření nařídil, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 3. 2021 č. j. 4 Cmo 38/2021-177 potvrdil usnesení krajského soudu; posléze Ústavní soud obě usnesení nálezem ze dne 23. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1440/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zrušil.
3. V další fázi stěžovatelka navrhla změnu návrhu na nařízení předběžného opatření, krajský soud usnesením ze dne 8. 9. 2021 č. j. 17 Nc 1/2021-291 změnu připustil (I. výrok), návrh na vydání předběžného opatření částečně zamítl (II. a IV. výrok) a nařídil předběžné opatření, kterým vedlejší účastnici uložil povinnost zdržet se předávání stěžovatelce osobních údajů osob, kterým prostřednictvím webu kiwi.com zprostředkovala uzavření smlouvy o letecké přepravě se stěžovatelkou, a dalších údajů (III. výrok). Na základě odvolání obou obchodních společností vrchní soud usnesením ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 Cmo 165/2021-671 usnesení krajského soudu potvrdil. Ústavní soud nálezem ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 356/22 obě usnesení zrušil.
4. Krajský soud usnesením ze dne 30. 6. 2022 č. j. 17 Nc 1/2021-735 znovu rozhodl o připuštění změny návrhu na nařízení předběžného opatření, usnesení nabylo právní moci dne 7. 7. 2022. Po provedeném dokazování krajský soud shledal, že návrh na nařízení předběžného opatření není důvodný, proto ho napadeným usnesením zamítl (I. výrok) a rozhodl o vrácení zaplacení jistoty (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že stěžovatelka neprokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, neboť bylo zjevné, že z důvodu dlouhodobého plynutí času, po který stěžovatelka, byť možná nesouhlasně, ale přesto respektovala podle ní závadný stav, který měl být jednáním vedlejší účastnice nastolen, "který tak byl tudíž dlouhodobě, dalo by se říci zakonzervován".
5. Usnesení krajského soudu (vrchním soudem nesprávně označeným v bodě 5. napadeného usnesení jako "rozsudek") napadla stěžovatelka odvoláním, konkrétně proti části I. výroku, kterým byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byla vedlejší účastnici uložena povinnost zdržet se předávání specifikovaných údajů, a proti II. výroku. Vrchní soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, a proto usnesení krajského soudu napadeným usnesením potvrdil. V odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že považuje za správný názor krajského soudu, že nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastnic. Připomenul, že institutu předběžného opatření lze využít tehdy, hrozí-li nebezpečí z prodlení, tedy, kdy je potřeba úpravy poměrů účastníků naléhavá zejména k zamezení vzniku škody či jiné újmy, popř. k zamezení rozšiřování škody či jiné újmy. Trvá-li stěžovatelkou vytýkané jednání vedlejší účastnice od roku 2015, nelze podle vrchního soudu dospět k závěru, že je zde naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů a že nepostačuje, aby se navrhovatelka svých případných práv domohla cestou žaloby v řízení, v němž bude provedeno řádné dokazování. K tomu dodal, že k tvrzení, že jí vzniká či reálně hrozí vznik škody či jiné újmy, stěžovatelka nic konkrétního neuvedla.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podle stěžovatelky obě napadená usnesení zasahují do jejích základních práv (bod 1.) tím, že porušují principy předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků, jako součásti práva na spravedlivý proces.
7. Stěžovatelka, se znalostí zdrženlivého přístupu Ústavního soudu k přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních, připomíná, že důvodem pro zrušení rozhodnutí o předběžném opatření je flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu, resp. je-li rozhodnutí o předběžném opatření projevem svévole (s odkazem na nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20). Opakovaně stěžovatelka namítá, že napadená usnesení byla vydána poté, co oba soudy dvakrát věcně shodné předběžné opatření nařídily, resp. potvrdily, aniž by v mezidobí došlo k jakékoliv změně skutkových okolností a aniž by oba soudy uspokojivě odůvodnily, proč nově posoudily zcela opačně otázku existence naléhavé potřeby úpravy vztahů mezi účastnicemi, resp. časový aspekt této otázky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole či libovůle v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění; ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)].
12. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako odporující výše uvedeným ústavním kautelám, nejsou dány. Lze odkázat na výstižné části odůvodnění napadených usnesení, zejména usnesení vrchního soudu (bod 18., 19. a 22.), včetně poučení, že stěžovatelka má možnost domáhat se svých práv žalobou v řízení, v němž bude provedeno řádné dokazování. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu