ECLI:CZ:US:2022:4.US.3123.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3123/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jana Šinágla, zastoupeného JUDr. Jakubem Chytilem, advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020, 29 NSČR 42/2021-B-72, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2021 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020, 3 VSPH 238/2021-B-48 a I. výroku, písm. c) bod i. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2021 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020-B-41, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení (v rozsahu napadených výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na nedotknutelnost obydlí zaručené v čl. 12 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 7. 2020 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020-A-7 byl zjištěn úpadek stěžovatele. Následně usnesením krajského soudu ze dne 21. 12. 2020 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020-B-32 bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a současně bylo stěžovateli uloženo, aby vydal insolvenčnímu správci ke zpeněžení dva konkretizované pozemky (součástí jednoho z nich je budova). K odvolání stěžovatele byla tato povinnost zrušena usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 1. 2021 č. j. 3 VSPH 28/2021-B-38 pro nepřezkoumatelnost. Krajský soud se poté opět zabýval možností uložit stěžovateli povinnost vydat rodinný dům, vázán právním názorem vrchního soudu soustředil se na konkrétní výpočet hodnoty za účelem posouzení, zda hodnota obydlí převyšuje hodnotu určenou prováděcím předpisem násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti, a napadeným výrokem uložil stěžovateli povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení pozemek, jehož součástí je rodinný dům. V odůvodnění uvedl, že obvyklá cena nemovité věci činí nejméně 3 724 000 Kč, načež provedl podrobný výpočet, z nějž vyplynulo, že hodnota chráněného obydlí je nižší než zjištěná obvyklá cena rodinného domu, tudíž rodinný dům nepředstavuje chráněné obydlí podle §398 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon).
3. Stěžovatel podal proti uvedenému výroku odvolání, v němž namítal, že uložení povinnosti vydat nemovitou věc je nepřiměřeně tvrdé, a to s ohledem na jeho osobní poměry a na okolnosti, za nichž došlo k úpadku. Vrchní soud napadeným usnesením výrok I. písm. c) bod i. usnesení krajského soudu potvrdil a zdůraznil, že podle §1 nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (dále jen "nařízení vlády o způsobu určení hodnoty obydlí"), může výjimka z povinnosti vydat nemovitou věc dopadat na věci užívané k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, přičemž výpočet hodnoty je předmětem úpravy v §3 tohoto nařízení. Vrchní soud uzavřel, že krajský soud provedl řádný výpočet, na jehož základě zjistil, že hodnota obydlí stěžovatele přesahuje hodnotu určenou nařízením vlády. K tvrzení stěžovatele o osobních poměrech a okolnostech vzniku úpadku dodal, že pro posouzení věci nejsou relevantní.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž formuloval otázku, zda soud se při posouzení uložení povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení své obydlí má zabývat rovněž dlužníkovými osobními poměry a důvody, pro něž došlo k úpadku. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání zamítl. Konstatoval, že skutkový stav zjištěný krajským soudem a vrchním soudem nebyl ani nemohl být zpochybněn, a zabýval se pouze otázkou, zda při posuzování výjimky z povinnosti dlužníka při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty vydat ke zpeněžení obydlí lze vzít v úvahu i další okolnosti než ty, které výslovně uvádí §398 odst. 6 insolvenčního zákona. Při zohlednění důvodové zprávy i výslovného znění §398 insolvenčního zákona dospěl Nejvyšší soud k závěru, že insolvenční zákon ani jiné právní předpisy žádná další kritéria pro uplatnění výjimky z obecné povinnosti vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení svůj majetek neupravují. Ustanovení §398 odst. 6 insolvenčního zákona sice normuje výjimky, kdy upřednostňuje právo dlužníka na zachování majetku k uspokojení bytových potřeb před právy věřitelů, avšak pouze do určité míry stanovené prováděcím předpisem. S přihlédnutím k §1 písm. a) a §5 písm. a) insolvenčního zákona je třeba konstatovat, že obydlí dlužníka není chráněno neomezeně, že při výkladu uvedené výjimky je třeba postupovat restriktivně, přičemž nelze překonat limity nastavené smyslem i účelem dané normy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že je osobou vyššího věku a všechny své závazky řádně plnil. Do finančních problémů se dostal až kvůli tomu, že publikoval informace o vlivných a finančně zajištěných osobách, s nimiž neuspěl v soudních sporech. Jeho jediným majetkem je rodinný dům, který zdědil po svých rodičích. I s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu se domnívá, že zpeněžení nemovité věci je nespravedlivé a nepřiměřeně tvrdé. Postupem obecných soudů mu mělo být odepřeno právo na efektivní ochranu svého vlastnictví ve prospěch věřitelů, aniž by pro takové omezení existoval legitimní a dostatečně silný důvod. Jeho ústavně zaručená práva měla být omezena rovněž tím, že soudy svá rozhodnutí opřely toliko o doslovné znění zákona. Podle stěžovatele je při výkladu a užití právního předpisu třeba zohlednit i jeho účel a smysl, resp. že je vždy nezbytné vycházet z individuálních "rozměrů" každého jednotlivého případu, a považuje naopak za nepřijatelné, aby obecné soudy jeho námitky bez dalšího odmítly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo přihlédnuto k jeho osobním poměrům a okolnostem vedoucím k úpadku při posuzování výjimky z povinnosti vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení pozemky s rodinným domem. Podle §398 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty. Z §398 odst. 6 insolvenčního zákona dále vyplývá, že dlužník není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Výpočet hodnoty je předmětem úpravy v nařízení vlády o způsobu určení hodnoty obydlí. Z uvedeného je zřejmé, že výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení věci spadající do majetkové podstaty jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele v prvé řadě uvádí, že jeho tvrzení o osobních poměrech a okolnostech vedoucích k úpadku nemohou mít vliv na posouzení ústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů o povinnosti vydat konkretizovanou nemovitou věc ke zpeněžení. S tvrzením stěžovatele, že povinností obecných soudů je vycházet nejen z gramatického znění právního předpisu, ale rovněž ze smyslu a účelu příslušných ustanovení, Ústavní soud souhlasí, neboť setrvale judikuje, že naprosto neudržitelným způsobem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu [srov. nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Nelze však souhlasit se závěry stěžovatele, že obecné soudy jeho argumentaci odmítly bez dalšího. Zejména z odůvodnění usnesení vrchního soudu (srov. bod 15.) je zřejmé, že osobní poměry a okolnosti vedoucí k úpadku nebyly vyhodnoceny jako právně významné. Možnost, při užití výjimky z obecné povinnosti vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek, posoudit i jiná kritéria než uvedená v §398 insolvenčního zákona byla přímo předmětem otázky zakládající přípustnost dovolání stěžovatele. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že při výkladu insolvenčního zákona se Nejvyšší soud soustředil nejen na jazykové vyjádření, ale rovněž i na smysl a účel předmětných ustanovení insolvenčního zákona, resp. zjevný úmysl zákonodárce plynoucí z důvodové zprávy. Výsledkem byl závěr o existenci práva dlužníka na zachování majetku sloužícího k bydlení, avšak jako omezené možnosti, která od určité hodnoty již nesmí být na úkor věřitelů. Určení této hranice obsahuje §398 odst. 6 insolvenčního zákona a rovněž nařízení vlády o způsobu určení hodnoty obydlí. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že na jeho úkor došlo k upřednostnění věřitelů, aniž by k tomu existoval legitimní dostatečně silný důvod. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že byl neúspěšný v soudních řízeních proti věřitelům, je proto zřejmé, že tito věřitelé mají legitimní titul pro vymáhání svých pohledávek, jimiž je vykonatelné soudní rozhodnutí. Legitimita jejich postupu dále vyplývá z dodržení pravidel insolvenčního řízení, což stěžovatel nijak nerozporuje. Zejména Nejvyšší soud stěžovateli ozřejmil určení bodu, do nějž převažuje ochrana zájmu dlužníka na zachování majetku sloužícího k bydlení a od nějž naopak převažuje legitimní zájem věřitelů na ochraně jejich majetku v podobě dosud neuhrazených pohledávek. Výpočtem pak bylo zjištěno, že hodnota stěžovatelova majetku již neumožňuje uplatnění výjimky v neprospěch věřitelů. Vzhledem k tomu, že obecné soudy své závěry řádně zdůvodnily, přičemž se nesoustředily pouze na jazykový výklad, ale rovněž zohlednily smysl a účel právní úpravy, nelze jejich postupu, ani přes subjektivní pocit tvrdosti u stěžovatele, nic vytknout.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud nezjistil namítané porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu