ECLI:CZ:US:2022:4.US.3138.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3138/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SK PROFESSIONAL spol. s r. o., sídlem Jateční 1434/9, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2021 č. j. 27 Co 158/2021-184, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Simony Stojecové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 20 C 31/2020 se podává, že výše označeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") podle §222a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 1. 4. 2021 č. j. 20 C 31/2020-127 (jímž bylo vedlejší účastnici uloženo vydat stěžovatelce osobní motorové vozidlo Škoda Octavia combi a zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 24 728 Kč) a řízení zastavil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před odvolacím soudem (výrok II). Nákladový výrok krajský soud odůvodnil tím, že k zastavení řízení došlo pro zpětvzetí žaloby, tedy ze stěžovatelčiny viny, a že na straně jedné větší část předmětu řízení odpadla z důvodu svémocné ochrany práva odnětím vozidla stěžovatelkou, což nelze přičítat vedlejší účastnici (§146 odst. 2 o. s. ř.), na straně druhé že klíče od vozidla a osvědčení o technické způsobilosti, jež jsou nutné k provozu, vydala vedlejší účastnice po odnětí vozidla dobrovolně, čímž fakticky splnila to, co bylo předmětem žaloby. Krajský soud současně přihlédl k okolnostem případu, jak je podrobně popsal okresní soud (rozvodová situace mezi jednatelem stěžovatelky a vedlejší účastnicí, způsob pořízení vozidla, kdy vedlejší účastnice měla přispět na akontaci); na rozdíl od okresního soudu tyto okolnosti krajský soud považoval za výjimečné, odůvodňující postup podle §150 o. s. ř., s tím, že v řízení před ním nemohou podobné "vyřizování účtů" a vzájemné schválnosti obstát.
II.
Stěžovatelčina argumentace
3. Stěžovatelka namítá, že se cítí být "trestána" za to, že její jednatel nereflektoval snahu krajského soudu o smírné řešení věci; trest měl spočívat v tom, že uvedený soud nepřistoupil na jí navrhovanou změnu žaloby a neuznal její nárok na náhradu nákladů řízení. Ve skutečnosti šlo o tlak na ni, aby ustoupila od svých oprávněných nároků. Takový postup stěžovatelka považuje za nespravedlivý, přičemž upozorňuje, že právní zástupce vedlejší účastnice s ní nekomunikoval, ačkoliv vedlejší účastnice protiprávně zadržovala její motorové vozidlo. Nesouhlasí s tím, že krajský soud zajištění vozidla označil za svémocnou ochranu, přičemž tvrdí, že šlo o právním řádem aprobovanou svépomoc, a dodává, že s vozidlem nenakládala, pouze zajistila jeho bezpečné umístění. Vydáním klíčů od vozidla a osvědčení o jeho technické způsobilosti, k němuž vedlejší účastnice přistoupila až v odvolacím řízení, ač tak mohla učinit již dříve, uznala oprávněnost jejích nároků, snahu o smírné řešení však neprojevila.
4. Úvahy krajského soudu stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné, resp. za nepředvídatelné či extrémní, a to proto, že uvedený soud nevysvětlil, z jakého důvodu nelze na věc aplikovat §146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. V této souvislosti namítá, že ke zpětvzetí žaloby došlo výhradně z důvodů na straně vedlejší účastnice, která svým jednáním vyvolala nutnost podání žaloby. Podle stěžovatelky nejsou přiléhavé ani úvahy krajského soudu o okolnostech týkajících se rozvodové situace mezi jejím jednatelem a vedlejší účastnicí, neboť fakticky nejde o spor (teď již) bývalých manželů. Odůvodnění napadeného usnesení z hlediska §150 o. s. ř. stěžovatelka považuje za nedostatečné, a samotné rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Současně vytýká krajskému soudu, že měl-li v úmyslu použít moderační právo, měl jí dát možnost se k takovému záměru vyjádřit, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 (N 95/53 SbNU 219).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok II napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka sice namítá, že napadený výrok je tzv. nepřezkoumatelný, z obsahového hlediska však jde o polemiku s interpretací krajského soudu §146 odst. 1 písm. b), odst. 2 a §150 o. s. ř. a s aplikací těchto ustanovení na posuzovanou věc. Ústavní soud připomíná, že zásady uvedené v bodě 6 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a řada dalších - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je zásadně v kognici obecných soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě.
8. Z hlediska práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, zatížily-li by obecné soudy své rozhodnutí interpretační libovůlí, především pak tím, že by flagrantně pominuly příslušnou kogentní normu nebo neodůvodněně vybočily ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použily výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a racionálně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu.
9. Pochybení takové povahy Ústavní soud nezjistil. Jak patrno z napadeného usnesení, krajský soud postavil své rozhodnutí na dvou relativně samostatných důvodech.
10. První měl spočívat v tom, že obě účastnice z procesního hlediska zavinily zastavení řízení, vedlejší účastnice nedostála povinnosti vydat klíče od vozidla a osvědčení o jeho technickém stavu, a stěžovatelka tím, když se ho zmocnila svémocí. Stěžovatelka argumentuje tím, že šlo o dovolenou svépomoc, nicméně to nic nemění na tom, že v důsledku takového jednání bylo nutno řízení zastavit, neboť tím odpadl jeho předmět.
11. Druhým důvodem bylo, že stěžovatelčin jednatel si tímto způsobem "vyřizoval účty" s vedlejší účastnicí, nyní již bývalou manželkou, kdy mezi nimi, jak uvedl okresní soud, existovaly spory o majetek, péči o dítě a výživné mezi manželi, přičemž vedlejší účastnice se na pořízení vozidla podílela a používala je k zajištění chodu rodiny. Závěry krajského soudu jsou dostatečně srozumitelné, a stěžovatelčině námitce tzv. nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přisvědčit nelze. Jistě lze vést ve věcné rovině polemiku o tzv. procesním zavinění stěžovatelky, ovšem i kdyby se (hypoteticky) Ústavní soud s prvně uvedeným názorem krajského soudu neztotožnil, neznamenalo by to "automaticky" bez dalšího porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu.
12. Nadto z hlediska ústavnosti obstojí další důvod. Ustanovení §150 o. s. ř. totiž otevírá poměrně široký prostor obecným soudům k jejich vlastnímu uvážení, zda konkrétní okolnosti toho kterého případu lze považovat za zvláštního zřetele hodné, či nikoliv, ledaže by tyto úvahy nesly známky svévole, tedy zejména byly-li by postaveny na skutečnostech, které by zjevně neměly žádnou relevanci. Takováto situace v posuzované věci nenastala, a tudíž nelze vytknout krajskému soudu, že by zjevně vybočil z ústavně právních mezí daného uvážení.
13. Namítá-li stěžovatelka porušení práva na řádný proces z toho důvodu, že nebyla krajským soudem na možnost použití §150 o. s. ř. upozorněna, Ústavní soud připomíná, že otázka nákladů řízení z hlediska uvedeného ustanovení byla řešena již okresním soudem, v odvolání se pak vedlejší účastnice znovu domáhala aplikace uvedeného ustanovení, a to s poukazem na to, že jde o manželský konflikt a že skutečným původcem sporu byl právě její manžel. Následně na jednání krajského soudu dne 16. 9. 2021 vedlejší účastnice navrhla tomuto soudu postupovat podle tohoto ustanovení, a to s poukazem na potřebu ochrany rodiny, resp. souvislostí celého případu, včetně toho, že vozidlo bylo užíváno ve prospěch jejich syna. Stěžovatelka tedy na tento návrh (a s ním spojenou argumentaci) mohla v odvolacím řízení reagovat, kteréžto možnosti však nevyužila, a postupoval-li krajský soud za této situace podle §150 o. s. ř., nelze jeho rozhodnutí považovat za jakkoliv "překvapivé". Ačkoliv tedy krajský soud použití uvedeného ustanovení neavizoval, stěžovatelka na svém procesním právu skutkově či právně argumentovat nijak zkrácena nebyla.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu