ECLI:CZ:US:2022:4.US.3152.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3152/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. K. R., zastoupené Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2022 č. j. 68 Co 21/2022-2166 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. září 2021 č. j. 6 P 234/2020-2015, 59 P a Nc 167/2020 za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a J. R., nezletilého J. R. a nezletilého V. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, v čl. 3 a čl. 4 Ústavy, v čl. 10 odst. 1 a 2, v čl. 32 odst. 1 a 4, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 a v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i jejích příloh, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze, jímž byla naposledy upravena vyživovací povinnost prvního vedlejšího účastníka ke druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi tak, že výživné pro druhého vedlejšího účastníka zvýšil s účinnosti od 1. 9. 2020 z částky 7 000 Kč na částku 8 500 Kč měsíčně a pro třetího vedlejšího účastníka zvýšil výživné s účinnosti od 1. 9. 2018 do 31. 1. 2020 z částky 4 000 Kč na částku 5 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné k rukám stěžovatelky (I. výrok). Současně stanovil splatnost dluhu na výživném, který vznikl s ohledem na provedené zvýšení pravidelného výživného (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zejména uvedl, že je nutno zohlednit změny v poměrech od posledního určení výše výživného, neboť se navýšily potřeby obou nezletilých a současně vzrostla i životní úroveň obou rodičů (stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka). V dané souvislosti obvodní soud zdůraznil nejen to, že se zvýšil příjem prvního vedlejšího účastníka, ale že má stále v péči nezletilého M., který mu byl do péče svěřen již dříve, a to pro dobu po rozvodu; od února roku 2020 má na základě soudního rozhodnutí v péči rovněž třetího vedlejšího účastníka. Kromě pravidelného příjmu z výdělečné činnosti vlastní první vedlejší účastník rodinný dům, v němž žije se svou novou družkou, M. (třetím dítětem stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka) a třetím vedlejším účastníkem. Od posledního rozhodování soudu o vyživovací povinnosti nabyl první vedlejší účastník i sedm bytových jednotek v severních Čechách, které pronajímá. Stěžovatelka dosahuje podle obvodního soudu příjmu okolo 15 000 Kč měsíčně, živí se jako osoba samostatně výdělečně činná, avšak vzhledem ke svému vzdělání by mohla dosahovat příjmu minimálně 20 000 Kč měsíčně. V mezidobí stěžovatelka uzavřela manželství, její manžel podniká v Anglii a má příjmy okolo 80 000 Kč měsíčně, společně žijí v jeho rodinném domě. V době posledního rozhodování o vyživovací povinnosti prvního vedlejšího účastníka ke druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi stěžovatelka vlastnila ještě rodinný dům v hodnotě přes 5 800 000 Kč, ten však prodala a při vypořádání zaniklého společného jmění manželů s prvním vedlejším účastníkem mu poskytla částku 1 300 000 Kč a zbytek podle svého tvrzení využila k úhradě životních potřeb rodiny, přičemž v současné době již žádné významné úspory nemá. Při stanovení vlastní výše vyživovací povinnosti obvodní soud zdůraznil, že druhý vedlejší účastník od 1. 9. 2020 studuje střední školu v Irsku, s čímž jsou spojeny zvýšené náklady na ubytování, školné a dopravu. S ohledem na to obvodní soud zvýšil výživné pro třetího vedlejšího účastníka již od 1. 9. 2018, zatímco u druhého vedlejšího účastníka vzal v úvahu, že u něj došlo k navýšení výživného již dříve, a to ode dne právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil I. a II. výrok rozsudku obvodního soudu, bylo-li jimi rozhodnuto o výživném pro druhého vedlejšího účastníka tak, že výživné se s účinnosti od 1. 9. 2018 zvyšuje na částku 8 500 Kč měsíčně a s účinnosti od 1. 9. 2020 na částku 13 000 Kč měsíčně, že dluh na výživném činí částku 162 000 a je splatný do 31. 12. 2022, jinak ho potvrdil (I. výrok), změnil rozsudek obvodního soudu v jeho I. a II. výroku, bylo-li jimi rozhodnuto o výživném pro třetího vedlejšího účastníka, tak, že návrh stěžovatelky na zvýšení výživného za dobu od 1. 3. 2017 do 31. 1. 2020 se zamítá (II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Tyto výroky městský soud odůvodnil zjištěním, že nejsou dány důvody pro změnu výživného druhého vedlejšího účastníka již od 1. 3. 2017, neboť od původního rozhodnutí uplynuly méně než 2 roky a nedošlo k tak výraznému navýšení jeho potřeb, aby na to bylo třeba reagovat zvýšením výživného již od března roku 2017. Důvod pro zvýšení výživného městský soud shledal až od 1. 9. 2018, kdy uplynuly 3 roky od poslední úpravy výživného, což je období obecně soudní praxí považované za rozhodné k tomu, aby ke zvýšení výživného bylo přistoupeno i vzhledem na nároky dospívajícího dítěte. S ohledem na školní i mimoškolní potřeby druhého vedlejšího účastníka, jakož i s ohledem na to, že stěžovatelka i první vedlejší účastník mají vyživovací povinnost k dalším dvěma dětem, stanovil městský soud jako přiměřené výživné pro druhého vedlejšího účastníka částku 8 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2018, a výrazné zvýšení příjmů prvního vedlejšího účastníka a nákladů spojených se studiem v zahraničí druhého vedlejšího účastníka zohlednil v úpravě výživného od 1. 9. 2020. K zamítnutí stěžovatelčina návrhu na zvýšení výživného pro třetího vedlejšího účastníka zpětně za období od 1. 3. 2017 do 31. 1. 2020 (kdy ho měla ve své péči) konstatoval, že stěžovatelka nezohledňuje, že třetí vedlejší účastník se na základě soudního rozhodnutí nachází od února 2020 v péči otce a výživné dítěte je jeho nárokem, a nikoliv druhého (pečujícího) rodiče. Nemá-li již stěžovatelka třetího vedlejšího účastníka ve své péči, není ani oprávněna za něj přebírat výživné, byť by šlo o nedoplatek za dobu minulou, neboť poskytnutí výživného k rukám rodiče, který o dítě nepečuje, by nemohlo být ve prospěch dítěte spotřebováno. Má-li stěžovatelka za to, že od 1. 3. 2017 do 31. 1. 2020 plnila vyživovací povinnost ke třetímu vedlejšímu účastníkovi ve větším rozsahu, než by odpovídalo její povinnosti, pak by mohlo jít o její nárok vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi z titulu plnění vyživovací povinnosti za jiného; takový nárok však nelze uplatňovat v řízení o stanovení nové výše výživného pro dítě.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že závěry obou soudů jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, ale také s aktuální judikaturou Ústavního soudu. Podle jejího názoru neexistuje žádný zákon (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z toho nevyjímaje) zakotvující lhůtu, která musí uplynout od posledního rozhodnutí, jímž bylo zvýšeno výživné pro nezletilého. Podle §923 odst. 1 občanského zákoníku je rozhodující, zda se změnily poměry odůvodňující eventuální zvýšení výživného, přičemž každý případ je třeba zkoumat individuálně. Stěžovatelka upozorňuje, že druhý vedlejší účastník se již od 1. 3. 2017 připravoval na svá budoucí zahraniční studia, s čímž byly spojeny významné náklady, ovšem touto skutečností se soudy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 603/2000 (N 99/27 SbNU 129) nezabývaly. Ostatně městský soud konstatoval zlepšení majetkových poměrů u prvního vedlejšího účastníka již od března roku 2017, avšak toto zjištění se nijak neodrazilo ve stanovení vyživovací povinnosti. Městský soud tak své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž postupoval v rozporu s nálezem ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723). Přitom i občanský zákoník vychází z toho, že připouštějí-li to majetkové poměry osoby výživou povinné, za odůvodněné potřeby dítěte lze považovat i tvorbu úspor, a to zvláště za situace, kdy je placení výživného jediným projevem, jak rodič realizuje svá rodičovská práva. Rozhodnutí městského soudu o vyživovací povinnosti ve prospěch třetího vedlejšího účastníka stěžovatelka považuje za překvapivé, neboť městský soud stranám sporu neprezentoval své odlišné právní posouzení tohoto nároku a neumožnil jim, aby se k jeho posouzení vyjádřili. O dlužném výživném pro třetího vedlejšího účastníka měl městský soud rozhodnout tak, že sice nemusel rozhodovat o splatnosti dluhu k rukám stěžovatelky, když již třetího vedlejšího účastníka nemá ve své péči, nicméně měl postavit najisto, že nárok třetího vedlejšího účastníka na zvýšení výživného je legitimní a ona by ho potom nárokovala ve sporu o plnění výživného za jiného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení rozsudku obvodního soudu v části, v níž byl změněn rozsudkem městského soudu, není Ústavní soud k takovému rozhodování příslušný (není oprávněn rušit, co již bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který je v daných souvislostech projevem libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že nesdílí její přesvědčení o tom, že by napadená rozhodnutí obecných soudů byla nedostatečně odůvodněna, že by byla v rozporu se skutkovými zjištěními nebo že by se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami. Ústavní soud akceptuje názor městského soudu, že podle ustálené rozhodovací praxe je přiměřená perioda mezi jednotlivými rozhodnutími, jimiž je stanoveno výživné, asi 3 roky, přičemž městský soud (v souladu se stěžovatelkou odkazovanými ustanoveními občanského zákoníku) vysvětlil, že tento časový úsek nelze brát jako dogma, je však možno k němu přihlédnout, nejsou-li zde jiné okolnosti, které by včasnější změnu výše vyživovací povinnosti vyžadovaly. Uvedený závěr pak znamená, že nikoliv každé zlepšení majetkových poměrů jednoho z rodičů musí nevyhnutelně vést ke stanovení nové výše vyživovací povinnosti. I takové stanovisko Ústavní soud akceptuje. Obecné soudy v posuzované věci nepřehlédly, že v období od posledního rozhodování o vyživovací povinnosti nabyla i stěžovatelka významných majetkových hodnot a její životní úroveň byla ovlivněna i životní úrovní jejího partnera (nynějšího manžela).
9. Na stanovení výše vyživovací povinnosti - podle obecných soudů - měla vliv i skutečnost, že do péče prvního vedlejšího účastníka byl postupně na základě soudních rozhodnutí svěřen třetí vedlejší účastník a také jeho bratr M. Obecné soudy rovněž zohlednily, že stěžovatelka by vzhledem ke svému vzdělání mohla dosahovat vyšších příjmů, než jaké uváděla během soudního řízení. S ohledem na všechny tyto okolnosti lze podle Ústavního soudu uzavřít, že nezvýšily-li obecné soudy prvnímu vedlejšímu účastníkovi jeho vyživovací povinnost ve prospěch druhého vedlejšího účastníka k prvnímu možnému zjistitelnému okamžiku, kdy u prvního vedlejšího účastníka došlo k nárůstu jeho příjmů, je jejich rozhodnutí ústavně konformní. Obecné soudy hodnotily nejen majetkové poměry prvního vedlejšího účastníka, ale také majetkové poměry stěžovatelky, její výdělkové možnosti, jakož i to, kdo vůči dětem v průběhu času plnil svou vyživovací povinnost prostřednictvím osobní péče, a také zvýšené náklady, které jsou spojeny se zahraničním studiem druhého vedlejšího účastníka.
10. Městský soud přijatelně vysvětlil, proč nerozhodl zpětně o výživném pro třetího vedlejšího účastníka, když uvedl, že výživné není plněním ve prospěch rodiče, který o dítě v minulosti osobně pečoval, ale jde o prostředky ve prospěch dítěte. Je-li takové nezletilé dítě v mezidobí svěřeno do osobní péče rodiče, kterému by měla být stanovena povinnost výživné doplatit, pak takové výživné by fakticky nemohlo být ve prospěch dítěte spotřebováno. Stěžovatelka toto východisko městského soudu v ústavní stížnosti dostatečně nezpochybňuje (dokonce ho svým způsobem uznává), avšak soudu vytýká, že nevyhověl-li v této části jejímu návrhu, stěžovatelka nebude moci na jeho rozhodnutí o základu jejího nároku odkázat v jiném samostatném řízení, rozhodne-li se uplatnit nárok, že plnila vyživovací povinnost za jiného (tj. za prvního vedlejšího účastníka). Tento záměr nic nemění na správnosti závěru, že by takto určené a zaplacené výživné již nemohlo být spotřebováno ve prospěch třetího vedlejšího účastníka.
11. Důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu nemůže být ani stěžovatelčino tvrzení, že uvedený právní závěr byl pro ni překvapivým, protože ji městský soud s takovým závěrem neseznámil a ona na něj nemohla během odvolacího řízení reagovat. I kdyby se městský soud namítaného procesního pochybení skutečně dopustil, Ústavní soud neshledal, že by údajně překvapivý závěr městského soudu představoval takové neústavní uplatnění podústavního práva, aby bylo nutné vytvořit kasačním zásahem Ústavního soudu procesní prostor pro nové rozhodnutí.
12. Ústavní soud uzavírá, že z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a protože nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv, ve zbylé části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu