ECLI:CZ:US:2022:4.US.3163.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3163/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CA Tech s. r. o., sídlem Štítného 253, Kamenice nad Lipou, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem, sídlem Bořetín 73, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2021 č. j. 7 Afs 240/2021-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. l Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že jím Nejvyšší správní soud rozhodl, že řízení o kasační stížnosti se zastavuje (výrok I), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti (výrok III).
3. Nejvyšší správní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s podáním kasační stížnosti nezaplatila soudní poplatek, vyzval ji usnesením ze dne 30. 8. 2021 č. j. 7 Afs 240/2021-12 k jeho úhradě, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Nejvyšší správní soud stěžovatelku taktéž poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení zastaví. Předmětné usnesení bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 9. 9. 2021. Vzhledem k tomu, že dnem, který určil počátek běhu lhůty pro zaplacení soudního poplatku, byl čtvrtek 9. 9. 2021, lhůta počala běžet dne 10. 9. 2021, byl posledním dnem lhůty pro zaplacení soudního poplatku pátek 24. 9. 2021. V posuzované věci byl soudní poplatek za kasační stížnost připsán na účet Nejvyššího správního soudu v pondělí 27. 9. 2021, tj. až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka tak nezaplatila soudní poplatek ve stanovené lhůtě, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí této lhůty nelze přihlížet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 3 As 321/2017-19), pročež Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zejména tvrdí, že má za to, že je třeba formou ústavně konformního výkladu §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), dospět k závěru, že zde uvedená soudcovská lhůta je lhůtou, kterou lze v odůvodněných případech prodloužit. Lhůta však Nejvyšším správním soudem prodloužena nebyla, resp. její plynutí bylo bez zjištění dalších skutečností (a v době, kdy již byla platba soudního poplatku na účtu soudu připsána, a to zjevně v první pracovní den po uplynutí lhůty) tímto soudem vyloženo striktně tak, že prodlužována být nemůže ani pro případ, že úhrada byla sice zahájena během plynutí lhůty, avšak dokončena až po jejím uplynutí. Stěžovatelka odkazuje na princip deklarovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2338/18 (N 98/94 SbNU 209), podle něhož má soud při aplikaci práva dát přednost takovému výkladu, který umožní věcné projednání žaloby před výkladem, který věcné projednání žaloby znemožňuje. Toto by se mělo promítnout i do ústavně konformního výkladu §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Uvedeným postupem Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
9. Ústavní soud připomíná, že již v usnesení ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 685/12 aproboval právní názor správních soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (donosný dluh). Tento výklad pak potvrdil např. v usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1077/19. Jak vyplývá z nesporné skutečnosti, stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek byl na účet Nejvyššího správního soudu připsán dne 27. 9. 2021. Nejvyšší správní soud tedy postupoval v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a se svou ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012
č. j. 9 Afs 7/2012-49), když řízení o kasační stížnosti zastavil, jelikož lhůta pro zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 24. 9. 2021. Na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu