ECLI:CZ:US:2022:4.US.3168.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3168/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Hrdiny, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2021 č. j. 2 Afs 330/2019-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2019 č. j. 14 Af 48/2018-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 2. 5. 2017 č. j. 3745044/17/2004-51523-106082 doměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických osob ve výši 1 735 905 Kč a uložil mu zaplatit 347 181 Kč jako penále. Dne 13. 4. 2018 stěžovatel požádal správce daně o povolení posečkání úhrady uvedené daně podle §156 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen "daňový řád"). Správce daně zamítl žádost o posečkání rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018 č. j. 4567208/18/2004-51523-106082, neboť stěžovatel nepředložil potřebné doklady, a neunesl tak důkazní břemeno.
1. Stěžovatel podal proti posledně uvedenému rozhodnutí správce daně odvolání, v němž mimo jiné tvrdil, že správce daně nerozhodl o žádosti o posečkání v 30denní lhůtě podle §156 odst. 2 daňového řádu. Vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí správce daně potvrdil rozhodnutím ze dne 16. 11. 2018 č. j. 50363/18/5100-41451-806485. Vedlejší účastník potvrdil, že na základě tvrzení stěžovatele a jím předložených důkazů nebylo možné o posečkání rozhodnout. Ke lhůtě podle §156 odst. 2 daňového řádu se vedlejší účastník výslovně nevyjádřil.
1. Stěžovatel proti rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil správní žalobou, v níž tvrdil, že žádost o posečkání je zvláštním typem žádosti o prodloužení lhůty podle §36 odst. 1 daňového řádu. Ve věci se proto použije §36 odst. 3 téhož zákona, podle kterého platí, že žádosti bylo vyhověno, nerozhodne-li o ní správce daně do 30 dní od jejího podání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem. Vedlejší účastník podle městského soudu pochybil, nevypořádal-li odvolací námitku stěžovatele o uplynutí lhůty k rozhodnutí o žádosti o posečkání podle §156 odst. 2 daňového řádu. Nejde však o vadu, která má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Lhůta podle §156 odst. 2 daňového řádu je lhůtou tzv. pořádkovou, se kterou nejsou spojeny žádné právní důsledky projevující se ve věci samé. Ve věci nelze použít fikci rozhodnutí podle §36 odst. 3 téhož zákona, neboť posečkání není prodloužením lhůty; jde o stanovení doby odložení daňové povinnosti, případně je navázáno na další podmínky. Autoritativní uvážení podmínek posečkání a rozhodnutí o nich je proto nezbytným předpokladem a správce daně musí v rozhodnutí určit dobu posečkání, případně další podmínky.
1. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud potvrdil, že 1) vedlejší účastník pochybil, nevypořádal-li odvolací námitku stěžovatele, a současně 2) že však nejde o vadu, která vede k nezákonnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Předpokladem pro postup podle §36 daňového řádu je existence lhůty stanovené správcem daně. Žádost o posečkání stěžovatele přitom byla zamítnuta a neexistuje lhůta, která by mohla být prodloužena. Výslovné vypořádání námitky vedlejším účastníkem by proto nemělo žádný vliv na správnost žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodné je, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, což v kasační stížnosti nerozporuje.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že při posečkání daně se prodlužuje doba vykonatelnosti rozhodnutí; tj. stanovená lhůta k plnění daňové povinnosti. Žádost o posečkání je proto žádostí o prodloužení (již stanovené) lhůty vykonatelnosti rozhodnutí správce daně, a ve věci se uplatní fikce rozhodnutí podle §36 odst. 3 daňového řádu. Správce daně proto měl bez dalšího žádosti stěžovatele o posečkání vyhovět po uplynutí lhůty podle §156 odst. 2 daňového řádu, a nevypořádání odvolací námitky stěžovatele proto je vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Ústavní soud ve svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
1. Uvedenými vadami však napadená rozhodnutí netrpí. Z napadených rozhodnutí se podává, že správní soudy se řádně a srozumitelně vypořádaly s výkladem stěžovatele, který namítal, že na žádost o posečkání daně lze hledět jako na žádost o prodloužení stanovené lhůty k plnění. Stěžovatel ostatně nepředestřel, jakými kvalifikovanými vadami úvahy správních soudů trpí, pouze opakuje tvrzení, které bylo "středobodem" celého soudního řízení správního, ve kterých byla vydána napadená rozhodnutí. Jak se však podává se shora uvedeného, řízení o Ústavní stížnosti není dalším instančním přezkumem soudních rozhodnutí.
2. Ve věci nelze eventuálně uvažovat ani o uplatnění interpretačního pravidla in dubio pro libertate, k jehož uplatnění je prostor mimo jiným tehdy, nabízí-li se více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu (viz bod 12. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 563/20 či bod 23. usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2887/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Již městský soud však zdůraznil, že institut posečkání nespočívá toliko v určení času, nýbrž případně i v rozložení úhrady daně na splátky či určení dalších podmínek; již z tohoto důvodu nelze o srovnání s rozhodnutím o prodloužení lhůty uvažovat. Na uvedené úvahy však stěžovatel nijak nereaguje a jeho argumentaci proto nelze považovat za srovnatelně přesvědčivou.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu