ECLI:CZ:US:2022:4.US.3188.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3188/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Máchova 838/18, Praha 2 - Vinohrady, insolvenčního správce dlužníka obchodní korporace Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5 - Jinonice, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 27 Cdo 647/2020-1038, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2019 č. j. 6 Cmo 216/2018-1001 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018 č. j. 22 Cm 41/2011-931, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Ing. Michala Lurieho, b) Ing. Otakara Vrbíka, c) Pavla Wollmana, d) Valdemara Meci a e) Ing. Vladimíra Stehlíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 7 467 278,11 Kč (výrok I) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi a) na náhradu nákladů řízení 500 240 Kč (výrok II) a ostatním vedlejším účastníkům ve výši 7 594 226,20 Kč (výrok III), České republice pak náklady na znalečné ve výši 48 944,50 Kč (výrok IV). Stěžovatel se v daném řízení domáhal náhrady škody, která měla být dlužníkovi Pražskému stavebnímu bytovému družstvu způsobena vedlejšími účastníky jako členy jeho statutárního orgánu a jejíž výši vyčíslil jako zůstatek na fondu oprav dlužníka s tím, že mu aktiva odpovídající tomuto (pasivnímu) účtu nebyla vydána, městský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by dlužníkovi vznikla na majetku škoda v uplatněném rozsahu.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výrocích I, II a IV potvrdil, ve výroku III ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům b) až e) na náhradu nákladů řízení 6 520 114,04 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi a) částku 96 050 Kč a ostatním vedlejším účastníkům částku 370 308,40 Kč. Vrchní soud se se závěry městského soudu ztotožnil, když tvrzenou škodu rovněž považoval za neprokázanou, pouze jde-li o náhradu nákladů řízení, dospěl k závěru, že tato byla stanovena v nesprávné výši.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a dále jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce důkazního břemene, ke skutečnostem, z nichž stěžovatel vyvozoval vznik škody, jakož i k údajnému porušení povinnosti vést účetnictví dlužníka a předat je stěžovateli, a dospěl k tomu, že právní závěry vrchního soudu odpovídají jeho ustálené judikatuře.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel tvrdí, že žalovaná částka představuje rozdíl (manko) mezi účetním stavem na fondu oprav dlužníka a prostředky mu reálně předanými po prohlášení konkursu. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se k jeho námitkám vyjádřil neobvykle stručně, čímž porušil povinnost řádně své rozhodnutí odůvodnit, a také že nevzal v úvahu specifické okolnosti případu, konkrétně že vedlejší účastníci měli povinnost řádně vést účetnictví a předat mu je, což záměrně neučinili, nespolupracovali s ním, jde-li o vyjasnění, jaká je správná výše tzv. fondu oprav, a že mu nepředali (ani neoznačili) aktiva, která měla sloužit ke krytí zůstatku na uvedeném pasivním účtu fondu oprav. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci nezodpověděli, jak s částkou 7 467 278,11 Kč naložili, či jaká byla správná výše tzv. fondu oprav, případně jaká byla výše nezaúčtovaných nedoplatků a pohledávek (aby je mohl po dlužnících vymáhat), o jaké nezaúčtované faktury šlo, v jaké výši byly uhrazeny a proč nebyly zaúčtovány, nezbylo než vyjít z toho, že ke dni prohlášení konkursu dlužník s touto částkou disponoval a že vedlejší účastníci porušili svou povinnost tuto částku mu vydat. Takto vznikla škoda v uvedené výši.
6. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně interpretovaly povinnosti vedlejších účastníků plynoucí ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně vrchní soud pominul, že i když je účet fondu oprav účtem pasivním, ke každému pasivu musí existovat odpovídající aktivum. Z předaného účetnictví není patrné, jakými aktivy byl tento pasivní účet kryt, a ani nebylo v řízení prokázáno, že by odpovídající aktiva vedlejší účastníci předali. Při absenci skutkových zjištění, či alespoň hodnověrného vysvětlení, nutno vycházet z toho, že příslušná aktiva nepředali, a tím způsobili dlužníkovi škodu.
7. Podle stěžovatele došlo i k nesprávnému procesně právnímu posouzení věci, a tím k porušení jeho práva na spravedlivý (sc. řádný) proces, neboť v daném případě byly splněny judikaturní předpoklady pro obrácení důkazního břemene tak, že bylo povinností vedlejších účastníků prokázat nebo alespoň vysvětlit, že účetnictví a jimi předaná částka je správná nebo že účetnictví nebylo vedeno správně. Podle judikatury k obrácení důkazního břemene může dojít i v důsledku zaviněného zmaření důkazu protistranou, neboť nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Odpovědnost za řádné vedení účetnictví a jeho předání spočívala na vedlejších účastnících a tito nyní profitují ze stavu, kdy tyto povinnosti porušili a přivedli dlužníka do konkursu. Podle stěžovatele jde o podobnou situaci jako v medicínských sporech, neboť i on je závislý na podkladech dodaných mu vedlejšími účastníky, což je jen účetní torzo, když nejméně od roku 2004 nebylo prováděno vyúčtování služeb a nezákonně byly vyváděny prostředky do Sdružení ANUITA. Porušení daných povinností způsobilo zásadní problémy se zjištěním fondu oprav (sc. prostředků na něm) a jeho přiřazení jednotlivým jednotkám (domům), přičemž nelze zjistit, zda osoby užívající jednotky mají na službách nedoplatky či přeplatky. Jedině vedlejší účastníci vědí, jak se s prostředky dlužníka nakládalo. Nepřenesením důkazního břemene jej obecné soudy vehnaly do situace, kdy je nucen snášet další a další důkazy, avšak těmito nedisponuje z důvodu porušení povinností vedlejších účastníků.
8. Zásah do práva vlastnit majetek dlužníka stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy desinterpretovaly závěry znaleckého posudku, který byl přes rozsáhlé dokazování považován za stěžejní a v podstatě jediný důkaz, a nesprávně vyložily pojem škoda. Částku na účtu fondu oprav nesprávně považovaly za "virtuální", bez vypovídací hodnoty. S poukazem na §6 až 8 zákona o účetnictví argumentuje tím, že účetnictví není pomocná evidence, do níž lze zapisovat smyšlené údaje (naopak musí dávat spolehlivý přehled o majetkových poměrech účetního subjektu), a že není směrodatné jen pro účely daňové, ale i při dalších postupech veřejnoprávního i soukromoprávního dohledu nad jeho hospodařením. Připomíná, že netvrdil, že částka 7 467 278,11 Kč je v držení vedlejších účastníků ve formě "peněžních prostředků", nicméně má vypovídací hodnotu, neboť ke každému pasivu musí existovat odpovídající aktivum, kdy fond oprav je fondem účelově vázaným a lze z něj čerpat jen za účelem oprav domu a také odpovídá nároku družstevníků na vydání jeho nespotřebované části po vzniku společenství vlastníků jednotek, přičemž aktiva musí být ve formě peněžních prostředků nebo v obdobné likvidní formě. Přitom není jasné, jakými aktivy je příslušný účet kryt, a ani nebylo prokázáno, že by mu tato aktiva vedlejší účastnící předali. A nemá-li k dispozici kompletní účetnictví (protože nebylo řádně vedeno či předáno), a z tohoto důvodu se ocitl v důkazní nouzi, pak tato byla způsobena vedlejšími účastníky. V této souvislosti stěžovatel znovu upozorňuje, že vedlejší účastníci správnost zůstatku nezpochybnili ani neuvedli, jaká má být jeho správná výše, a tudíž mělo dojít k obrácení procesních břemen. Odmítá, že by tvrdil, že by daný zůstatek představoval disponibilní prostředky, s tím, že vedlejší účastníci mu aktiva nepředali, a ani je neoznačili, a upozorňuje na vyjádření znalce, podle něhož by případný rozdíl mezi zůstatkem a aktivy musel mít konkrétní příčiny.
9. Podle stěžovatele je vadným i rozhodnutí soudů nižších stupňů o nákladech řízení, a to z důvodu, že formálně aplikovaly §142 odst. 1 o. s. ř., aniž by zohlednily specifické okolnosti, tj. že k podání žaloby došlo výhradně z důvodu na straně vedlejších účastníků, kteří porušili své povinnosti podle insolvenčního zákona - nepředali účetnictví dlužníka (to činili až v průběhu řízení, ač tuto povinnost měli již po prohlášení konkursu a podání žaloby dne 31. 3. 2011), ani prostředky odpovídající fondu oprav, nevysvětlili zmíněné rozpory, přičemž existence manka, za něž nesou vedlejší účastníci odpovědnost, byla zjištěna z jimi dodaných podkladů. Odmítá proto, že by šlo o žalobu šikanózní, za zásadní považuje pochybení při vedení účetnictví, které vyplynulo z nekonzistentní a nejasné procesní obrany i provedených důkazů, a tvrdí, že ze zákona byl povinen žalobu podat.
10. Stěžovatel má za to, že uvedené soudy měly postupovat podle §147 a především §150 o. s. ř., a to z důvodu, že vedlejší účastníci řádně nevedli účetnictví, nepředali mu je, neposkytli součinnost se zjištěním majetkové podstaty, nespolupracovali za účelem vyjasnění správné účetní výše tzv. fondu oprav, nepředali (neoznačili) aktiva a nepředali mu seznam pohledávek k vymáhání, "odklonili" prostředky z dosahu věřitelů dlužníka. Upozorňuje i na to, že žalobu bylo možné zamítnout na prvním jednání, a celé řízení tak bylo vedeno de facto zbytečně, kdy více než 40 úkonů právní služby pramenilo z nedůsledného poučování i absence sdělení právního názoru soudu.
11. Navíc žaloba byla podána v době platnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), podle níž by náhrada nákladů byla podstatně nižší (247 845 Kč za jeden stupeň), navíc Ústavní soud nezrušil §151 odst. 2 o. s. ř., a tudíž nebyly naplněny předpoklady pro automatickou aplikaci advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že podle Ústavního soudu [nález ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)] mělo zrušením uvedené vyhlášky dojít ke snížení nákladů, nelze, jak plyne z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 23 Co 389/2014, za účelně vynaložené náklady považovat ty, které přesahují náklady vypočtené podle přísudkové vyhlášky. To má s ohledem na tzv. legitimní očekávání plynout i z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. n. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681). Kromě toho některá vyjádření byla předkládána až na jednání, či krátce před ním, takže se s nimi nemohl seznámit, případně neobsahovala žádná tvrzení týkající se předmětu sporu, a tudíž zde nelze hovořit o účelně vynaložených nákladech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy, že byl-li ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka na účtu fondu oprav zůstatek 7 467 278,11 Kč, pak vedlejší účastníci byli povinni mu vydat finanční prostředky (resp. aktiva) v této výši, případně mu vysvětlit, jak bylo s příslušnými finančními prostředky naloženo anebo jaký zůstatek na tomto účtu má být správný. Vedlejší účastníci to však neučinili, a je tudíž nutno vycházet z toho, že jde o manko, za které jsou odpovědni, resp. o škodu, kterou dlužníkovi způsobili. V této souvislosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že vadně interpretovaly pojem škoda a závěry soudního znalce, a také že nesprávně posoudily otázku důkazního břemene, přičemž poukazuje na princip, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, jehož se vedlejší účastníci měli dopustit.
15. Obecné soudy však stěžovateli srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlily, z jakého důvodu nelze z příslušného účetního údaje vyvozovat vznik škody, tedy že jde o pasivní účet, v případě kterého je vznik schodku pojmově vyloučen, kdy o vzniklé škodě lze uvažovat v případě chybějících aktiv (schodek na účtu, v pokladně či u jiného evidovaného majetku dlužníka). Možno dodat, že s ohledem na úpadkovou situaci prostředky z fondu oprav mohly být, resp. byly použity na úhradu jiných dlužníkových závazků, např. - jak uvedl vrchní soud - na úhradu nedoplatku daně z převodu nemovitostí. A jak rovněž tento soud přiléhavě uvedl, byly-li tyto prostředky použity v rozporu s jejich účelovým určením, může jít o porušení hospodářské kázně, nikoliv však o poškození dlužníka.
16. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy posoudily nesprávně otázku důkazního břemene, Ústavní soud odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, podle něhož není důvod k obrácení tohoto břemena o tvrzení o škodě a její výši, protože vedlejší účastníci účetnictví dlužníka ani jiné doklady nemají k dispozici a ani svým jednáním nezpůsobili, že nebylo vedeno v souladu se zákonnými požadavky (když jeho vedením pověřili třetí osobu).
17. Současně je třeba uvést, že obecné soudy řádně vysvětlily, jak jsou důkazní břemena u takovéhoto řízení rozložena (tj. že žalobce prokazuje protiprávní jednání, popř. právně relevantní škodnou událost, vznik škody a existenci příčinné souvislosti mezi ní a protiprávním jednáním, zatímco žalovaný prokazuje, že jednal s péčí řádného hospodáře), resp. koho stíhají negativní důsledky jejich neunesení. Stěžovatelův poukaz na judikaturu Ústavního soudu týkající se obrácení důkazního břemena v medicínských sporech není přiléhavý, neboť v jím zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17 se Ústavní soud vyjádřil k situaci, kdy bylo protiprávní jednání i újma na zdraví prokázány, a bylo třeba postavit najisto, zda byla naplněna i podmínka příčinné souvislosti, a to v situaci, kdy zdravotnické zařízení nevedlo řádně zdravotní dokumentaci. Nejde tedy o případ, kdy je samotná existence újmy na zdraví (resp. škody na majetku) zřejmá a žalovanému vznikla v důsledku vadného vedení zdravotní dokumentace (resp. účetnictví) povinnost prokazovat, že při léčbě postupoval lege artis (resp. že se příslušného protiprávního jednání či opomenutí vůči majetku dlužníka) nedopustil nebo že mezi těmito předpoklady právní odpovědnosti není dán vztah příčinné souvislosti.
18. Nutno dodat, že i kdyby Ústavní soud akceptoval stěžovatelovo tvrzení, že účetnictví nebylo řádně vedeno, resp. předáno, a že za to odpovídají vedlejší účastníci, nebylo by možné přejít, že v řízení byla "konstrukce", na níž stěžovatel vznik údajné škody vystavěl (tj. že šlo o "manko" na účtu fondu oprav), odmítnuta jako spekulativní a principiálně chybná, a tudíž zde ani není dáno relevantní tvrzení, které by vedlejší účastníci měli/museli důkazně vyvracet. K obrácení důkazního břemene tak zde není důvod; samotné tvrzení o vadném vedení účetnictví není v tomto směru dostačující, neboť pak by musel údajný škůdce prokazovat, že poškozenému žádná (ve smyslu jakákoliv) škoda nevznikla, což reálně možné není.
19. Stěžovatel také vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů s výší náhrady nákladů řízení, kterou je povinen vedlejším účastníkům hradit, přičemž poukazuje na nutnost aplikace §150 o. s. ř. Argumentuje tím, že by bylo nespravedlivé, aby těm, kdo za chybějící prostředky na fondu oprav nesou odpovědnost, byla z majetkové podstaty hrazena ještě vyšší částka, a že výsledek sporu nebylo možno odhadnout, a tudíž z morálního hlediska nelze jemu jako neúspěšné straně vznik nákladů přičítat.
20. Ústavní soud však v postupu soudů nižších stupňů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Ustanovení §150 o. s. ř. otevírá obecným soudů poměrně široký prostor pro vlastní uvážení, je především na nich, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu shledají přítomnost nějakého mimořádného důvodu, který je třeba vzít na zřetel. V dané věci je zřejmé, že to byl stěžovatel, kdo způsobil vznik v podstatě zbytečných nákladů, když podal žalobu, aniž by si předtím náležitě ověřil nejen to, v jaké přibližné výši měla škoda vzniknout, ale dokonce, zda škoda jako taková (ve smyslu vůbec nějaká) vznikla.
21. Poukazuje-li oproti tomu stěžovatel na skutečnost, že řízení mohlo být kratší (a náklady řízení nižší), kdyby obecné soudy plnily svou poučovací povinnost a sdělily mu svůj právní názor, tato skutečnost z hlediska daného rozhodování očividně není relevantní, neboť ať už náklady řízení mohly být nižší, či nikoliv, účastníkům řízení tyto vznikly, a je třeba o jejich náhradě rozhodnout. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že prostředky dlužníka byly vyváděny do Sdružení ANUITA, není však zřejmé, jakou má tato skutečnost souvislost se škodou, která měla dlužníkovi údajně vzniknout, a ani s rozhodováním o nákladech řízení.
22. Stěžovatel argumentuje i tím, že byť byla přísudková vyhláška zrušena, podle judikatury obecných soudů i nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 by neměla náhrada nákladů řízení v jednom stupni řízení přesahovat částku stanovenou podle tohoto předpisu, a to s ohledem na legitimní očekávání účastníků řízení. K tomu možno uvést, že tento nález byl vydán v obdobné věci (šlo o obchodněprávní spor, kdy řízení bylo zahájeno již v roce 2008, tedy ještě za platnosti přísudkové vyhlášky, a obecnými soudy stanovená výše náhrady podle advokátního tarifu v nalézacím řízení činila více než pětinásobek náhrady podle přísudkové vyhlášky), přičemž Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy jsou povinny vzít v úvahu legitimní očekávání a rozhodnout o nákladech řízení v intencích §136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy; přitom musí vycházet z reparační povahy náhrady nákladů řízení a přihlédnout k povaze a hodnotě sporu, k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, a zohlednit, v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo; za tímto účelem lze podle Ústavního soudu vycházet i z částky vypočtené podle zrušené přísudkové vyhlášky.
23. Nutno předznamenat, že Ústavní soud v bodě 102 derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 mj. konstatoval, že "[p]aušalizace stanovení odměn advokátů zcela pomíjí věcnou náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časovou náročnost a účelnost vymáhání práva nebo bránění nároku. [...] Lze zmínit i takovou nežádoucí variantu, kdy paušálně přiznaná sazba odměny je naopak nepřiměřeně nízká, protože povaha konkrétního sporu vyžadovala nadstandardně vysoký počet náročných úkonů.". V posuzované věci se pak vrchní soud v intencích nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 zabýval jak povahou, tak hodnotou sporu, jakož i významem zejména pro vedlejší účastníky řízení, a zohlednil také, v jaké fázi řízení byla přísudková vyhláška zrušena, a tím i "míru" legitimního očekávání stěžovatele jako osoby práva znalé (navíc v daném řízení právně zastoupené). Z jeho závěrů je patrno, proč z částky vypočtené podle přísudkové vyhlášky nevycházel, tedy že by neodrážela počet a náročnost úkonů, které byly v řízení učiněny. V této souvislosti lze dodat, že stěžovatelova žaloba nebyla od samého počátku dostatečně podložena, a dané soudní řízení tak bylo vedeno v podstatě zbytečně (viz výše), čehož si stěžovatel mohl/měl být s ohledem právní znalosti a zkušenosti vědom. Za této situace nevidí ani Ústavní soud důvod, proč by měl být "zvýhodněn" na úkor vedlejších účastníků tím, že by jim byla přiznána náhrada nákladů řízení podstatně nižší, než (by) oni sami v souladu s příslušným předpisem na obranu svých práv vynaložili.
24. Stěžovatel sice tvrdí, že náhrada nákladů, jde-li o některé úkony právní služby, neměla být přiznána, neboť nejde o náklady "účelně vynaložené", takové úkony však dostatečně nespecifikuje, přičemž Ústavní soud není orgánem, jehož úkolem je z moci úřední přezkoumávat správnost výše náhrady nákladů řízení, jak byla obecnými soudy stanovena. K argumentu, že vedlejší účastníci některá svá podání předložili až u jednání, a proto se s nimi nemohl seznámit, možno konstatovat, že tato skutečnost ještě neznamená, že šlo o neúčelný úkon, a měl-li stěžovatel potřebu na to reagovat, mohl si na to od soudu vyžádat přiměřenou lhůtu.
25. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu