ECLI:CZ:US:2022:4.US.3212.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3212/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Hoškové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2021 č. j. 13 Co 94/2021-185 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. února 2021 č. j. 14 C 54/2021-15, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Vladimíra Hybla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů uvedených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i jejich příloh se podává, že napadeným usnesením Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce povinnost zdržet se dalšího rušení držby vedlejšího účastníka spočívající v užívání konkretizovaného bytu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, že stěžovatelka je vlastníkem pozemku, na němž je postaven dům (v současné době je jeho součástí) nabytý stěžovatelkou od vedlejšího účastníka na základě darovací smlouvy ze dne 18. 12. 2006 (krátce poté, co spolu uzavřeli manželství) a stěžovatelka v této smlouvě pro vedlejšího účastníka zřídila věcné břemeno výhradního doživotního bezplatného bydlení a užívání jednoho z bytů v domě. Jelikož stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi brání v pokojné držbě užívání předmětného bytu tím, že ho z bytu vypudila, vchod do bytu uzavřela a jeho věci vyskládala ven z bytu, shledal okresní soud žalobu důvodnou.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, a to vyhovující výrok v upřesňujícím znění [(I. výrok), což odůvodnil zjištěním, že po uzavření darovací smlouvy došlo k dílčí rekonstrukci domu, avšak místnosti původního služebného bytu a jejich obvodové stěny se v domě stále nacházejí, a je tedy stále jasně patrný rozsah prostor (místností), které odpovídají služebnému bytu specifikovanému v darovací smlouvě], též ve výroku o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V řízení bylo podle krajského soudu prokázáno, že vedlejší účastník sice po rozvodu se stěžovatelkou pobýval spíše v přilehlé bývalé stodole, nicméně služebný byt vedlejší účastník stále užíval, zejména jeho koupelnu a toaletu, a stěžovatelka ho za tím účelem do bytu pouštěla. Vedlejší účastník měl v bytě stále uloženy své věci a držby užívání prostor služebného bytu se tak nikdy nevzdal. Mezi účastníky řízení též podle krajského soudu nebylo sporu, že dne 25. 1. 2021 došlo k incidentu, kdy stěžovatelka odmítla vedlejšího účastníka do domu (do služebného bytu) vpustit a jeho věci mu vyskládala před dům. V odůvodnění odkázal krajský soud na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179), podle něhož žaloba z rušené držby směřuje k ochraně posledního stavu držby a jeho navrácení. Soud tak rozhoduje o faktickém stavu a není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky (například oprávněnost držby). Pro úspěšnost žaloby z rušené držby postačí, aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší. V řízení o žalobě z rušené držby tak nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranou žalovaného mohou být pouze námitky k uplynutí prekluzivní lhůty (když žalobu je nutno podat do šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé), námitky o neexistenci žalobcovy držby, případně popírající skutečnost, že držba žalobce byla žalovaným rušena nebo byla zrušena svémocně. Z toho důvodu se krajský soud nemohl zabývat tím, zda právo vedlejšího účastníka z věcného břemene existuje (srov. k tomu námitku stěžovatelky, že právo vedlejšího účastníka zaniklo nebo je promlčeno), zda věcné břemeno zaniklo trvalou změnou věci (srov. k tomu námitku stěžovatelky, že služebný byt zanikl jeho přestavbou). Proto se krajský soud zabýval jen tím, zda vedlejší účastník prokázal, že v minulosti pokojně vykonával držbu užívání služebného bytu (jeho prostor) a že stěžovatelka svémocně tuto držbu rušila, a dospěl k závěru, že vedlejší účastník tyto skutečnosti prokázal. Za poslední pokojný stav držby služebného bytu je třeba považovat jeho užívání například i jen za účelem využití koupelny a toalety; za držbu je třeba považovat i uskladnění osobních věcí vedlejšího účastníka v domě s tím, že je jeho právem, aby k nim měl přístup. Tento poslední pokojný stav držby nemohl být narušen ani tím, že vedlejší účastník většinou pobýval v prostorách bývalé stodoly. Za zásadní narušení posledního pokojného stavu držby krajský soud považoval již zmíněný incident ze dne 25. 1. 2021, když stěžovatelka odmítla vpustit vedlejšího účastníka do domu, respektive do prostor služebného bytu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu nesprávný postup, byť respektuje, že krajský soud má možnost svým výrokem rozhodnutí okresního soudu potvrdit nebo jej změnit, ovšem přistoupí-li k jeho změně, musí tak učinit s řádným odůvodněním. Krajský soud překročil své rozhodovací pravomoci, změnil-li zásadně obsahový význam I. výroku usnesení okresního soudu, a to ve prospěch vedlejšího účastníka, protože vybočil z jeho původního návrhu. V rozporu se zásadou projednací tak změnil návrh vedlejšího účastníka bez toho, aniž by tuto změnu některý z účastníků řízení navrhoval. Závěry krajského soudu jsou podle stěžovatelky v extrémním rozporu s předloženými důkazy a bylo jí zamezeno, aby k věci předložila vlastní důkazy, když většina z nich vůbec nebyla provedena. Původní služebný byt podle stěžovatelky zanikl přestavbou, kterou dům v mezidobí prošel, takže vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno o jeho existenci. Proto také krajský soud vymezil služebný byt jednotlivými místnostmi, a nikoliv jako bytovou jednotku. Krajský soud rovněž rozhodl podle stěžovatelky v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 4306/18, neboť neposkytl ochranu pokojnému stavu, když vedlejší účastník služebný byt dobrovolně přestal užívat.
5. Vedlejší účastník podal podle názoru stěžovatelky žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v §1008 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a obecné soudy tuto skutečnost nezohlednily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný právní názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo.
8. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti z velké části opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly, a stěžovatelka na jejich závěry dostatečně - natož pak ústavněprávní argumentací - nereaguje.
9. Neprovedly-li obecné soudy stěžovatelkou navrhované důkazy, aniž by je v ústavní stížnosti specifikovala, činily tak proto, že stěžovatelka chtěla v řízení dokazovat skutečnosti, které pro posouzení a rozhodnutí věci nebyly podstatné (krajský soud v této souvislosti poukazuje například na snahu stěžovatelky vysvětlit soudu, proč vedlejšího účastníka nechtěla do domu pustit). Oba obecné soudy postupovaly v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 4306/18, když se zabývaly jen tím, zda u vedlejšího účastníka existovala pokojná držba a zda ji stěžovatelka rušila (v napadených rozhodnutích je podrobně objasněno, proč obecné soudy na obě otázky odpověděly kladně, a Ústavní soud na tyto závěry pro stručnost odkazuje).
10. Krajský soud podle Ústavního soudu přiléhavě vysvětlil, proč reformuloval I. výrok usnesení okresního soudu, když ho co do podstaty věci potvrdil. Stěžovatelce zakázal rušit držbu vedlejšího účastníka přesně k tomu prostoru, který vedlejší účastník - byť jinými parametry - vymezil. To, že předmětný prostor přestal být po provedené rekonstrukci užíván jako samostatná bytová jednotka, na povinnostech stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi plynoucích z výše uvedené darovací smlouvy a na ni navazujících ujednání nemůže nic změnit. V rozhodnutí krajského soudu je také podrobně popsán způsob užívání předmětných prostor vedlejším účastníkem, který soud považoval za pokojný (poslední) stav a výrok svého rozhodnutí formuloval tak, aby v tomto způsobu užívání mohl vedlejší účastník nerušeně pokračovat.
11. Počátek prekluzivní lhůty zakotvené v §1008 občanského zákoníku krajský soud správně odvodil od okamžiku, kdy stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi vystěhovala věci, které měl uskladněny v místnostech, k němuž mu svědčí právo výkonu nerušené držby. Na správnosti určení počátku této lhůty nic nemění skutečnost, že se vedlejší účastník podle tvrzení stěžovatelky domáhal vstupu do zmíněných prostor už dříve. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, že vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem zvláště po jejich rozvodu byly konfliktní a střídavě eskalovaly. Podstatné přitom je, že stěžovatelka prokazatelně některé věci vedlejšího účastníka vystěhovala právě dne 25. 1. 2021 a vedlejší účastník se proti tomu v zákonné lhůtě bránil.
12. Krajský soud rovněž vysvětlil, proč okresní soud neposkytl stěžovatelce - s ohledem na povahu daného řízení - prostor pro vyjádření k žalobě vedlejšího účastníka (což stěžovatelka namítala v odvolání). Z ústavněprávního hlediska je v této souvislosti podstatné (ke stěžovatelkou tvrzené překvapivosti žaloby a zejména potvrzujícího rozhodnutí krajského soudu vzhledem k reformulaci výroku usnesení okresního soudu), že stěžovatelka mohla své námitky uplatnit v odvolacím řízení a také v ústavní stížnosti, aniž by nemožnost jejich uplatnění namítala v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu