ECLI:CZ:US:2022:4.US.3237.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3237/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2021 č. j. 6 To 60/2021-100, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 10. 8. 2021 č. j. 46 T 3/2021-82 rozhodl podle §231 odst. 1, 2 a §223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu vymezeného v §11 odst. 1 písm. c) trestního řádu o zastavení trestního stíhání stěžovatele (obžalovaného) pro specifikovaný skutek, v němž je obžalobou spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném od 1. 10. 2020. V odůvodnění městský soud citoval §198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (který nesprávně označil jako ustanovení trestního řádu) a §11 odst. 1 písm. c) trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že trestní stíhání stěžovatele je v rozporu se zákonem a nepřípustné, jelikož se v předávacím řízení nevzdal práva na uplatnění zásady speciality a justiční orgán vydávajícího státu nebyl v přípravném řízení požádán o souhlas s rozšířením jeho trestního stíhání.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") z podnětu instanční stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Konstatoval, že teprve za podmínek, že stěžovatel bude v této trestní věci uznán vinným, bude mu pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a nenastane jiný důvod vynětí z pravomoci českých justičních orgánů předpokládaných §198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nelze ve vykonávacím řízení pokračovat, aniž by byl vyžádán dodatečný souhlas k výkonu takového trestu. Z §11 odst. 1 písm. c) trestního řádu přitom vyplývá, že důvodem pro zastavení trestního stíhání není dočasné vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. V projednávaném případě tudíž dosud není třeba řešit, zda stěžovatel je či není vyňat z pravomoci českých justičních orgánů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti přisvědčuje závěrům městského soudu a vytýká vrchnímu soudu, že uplatnil argumentaci nad rámec odůvodnění instanční stížnosti státního zástupce, přičemž na tomto základě jej coby obžalovaného nutí zúčastňovat se hlavního líčení, hradit náklady na obhajobu a strpět další omezení, která souvisí s trestním stíháním, když i vrchní soud připouští, že rozhodnutí o případném výkonu trestu odnětí svobody bude podmíněno dodatečným souhlasem francouzského soudu, jehož obsah nelze předjímat. Stěžovatel tvrdí, že odkazuje-li vrchní soud na vyžádání dodatečného souhlasu k výkonu trestu, porušuje jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Z obdobných hledisek zpochybňuje úvahy vrchního soudu o podání návrhu Nejvyššímu soudu na rozhodnutí podle §10 odst. 2 trestního řádu per analogiam, a to k otázce, zda je stěžovatel vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení s ohledem na zásadu speciality.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány předpoklady jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud po seznámení s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen v procesním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní stížností se lze tudíž zásadně domáhat ochrany jen proti rozhodnutím konečným, nikoliv dílčím (procesním).
8. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].
9. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovateli stále může být poskytnuta ochrana jeho ústavně zaručených hmotných i procesních práv v řízení před městským soudem, a bude-li třeba, rovněž v řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které mu zákon poskytuje (srov. usnesení ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3180/10; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Nejde přitom o situaci, v níž by otázky rozhodné pro posouzení vlastní věci nebyly v dalším řízení již vůbec řešeny [srov. nález ze dne 4. 10. 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94 (N 55/4 SbNU 67)].
10. Stěžovatel se může bránit ústavní stížností zejména proti konečnému rozhodnutí v souzené věci. Kasační rozhodnutí vrchního soudu se může stát předmětem přezkumu za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta, ochrana jeho práva. Vrchní soud stěžovatele upozornil na judikaturu vztahující se k procesnímu postupu podle §10 odst. 2 trestního řádu per analogiam. K uvedenému lze připomenout nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 28. až 30., nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), bod 33. až 39., či nález ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 2429/12 (N 101/69 SbNU 675), bod 26. až 30.
11. Namítá-li stěžovatel průtahy v řízení, je procesním prostředkem ochrany práva ve smyslu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích [nález ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV• ÚS 180/04 (N 112/34 SbNU 157)]. I v této části je ústavní stížnost nepřípustná.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj