ECLI:CZ:US:2022:4.US.3255.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3255/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 333/2022-2858, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 5 To 47/2021-2671 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2021 sp. zn. 2 T 9/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hlavní město Prahu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání pokračujícího zločinu dotačního odvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to společně se spoluobviněnými T. H., B. H. a A. J. Uvedeného jednání se stěžovatelka dopustila tak, že jako statutární zástupkyně obchodní společnosti X, s cílem vylákat neoprávněný finanční prospěch, vyhotovila a sama podala, resp. podala zprostředkovaně, k Úřadu práce České republiky, krajské pobočce pro hlavní město Prahu (dále jen "úřad práce"), žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, vždy pro konkrétní rozhodná období od roku 2011 do roku 2014. V uvedených žádostech stěžovatelka deklarovala vynaložené mzdové náklady na zdravotně postižené zaměstnance, a prohlásila, že všechny údaje jsou pravdivé, ačkoliv si byla vědoma toho, že v žádostech uvedené mzdové náklady neodpovídají skutečnosti, neboť zdravotně postiženým zaměstnancům byla poskytována měsíční "čistá" mzda nejvýše v částce 2 000 Kč. Stěžovatelka tak způsobila poškozené České republice, za kterou jedná úřad práce, škodu ve výši 21 052 296 Kč. Stěžovatelce byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Městský soud napadeným rozsudkem dále stěžovatelce uložil povinnost společně a nerozdílně s A. J. nahradit úřadu práce škodu ve výši 21 052 296 Kč. V posuzované věci šlo v pořadí o druhý rozsudek městského soudu, neboť jeho v pořadí první rozsudek, kterým byla stěžovatelka společně s dalšími spoluobviněnými zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, byl k odvolání státní zástupkyně Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. 5 To 57/2020-2250 v celém rozsahu zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu a podle §259 odst. 1 trestního řádu vrácen městskému soudu k dalšímu řízení, jehož výsledkem je nyní napadený rozsudek.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu odvoláním, jež bylo jako nedůvodné vrchním soudem podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatelčino dovolání proti usnesení vrchního soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že jí byla napadeným rozsudkem městského soudu uložena povinnost k náhradě škody v řádu desítek milionů Kč, aniž by byla odůvodněna jakýmkoliv hmotněprávním předpisem soukromého práva (občanským zákoníkem), což je notorietou, která vyplývá z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž stěžovatelka obsáhle cituje. Soudy použily toliko procesní úpravu obsaženou v trestním řádu. Dokonce ani Nejvyšší soud nenaznačil, proč by občanskoprávní předpisy neměly být relevantní. Tím, že soudy nezkoumaly hmotněprávní podmínky pro uložení náhrady za škodu, založily nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, čímž porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Stěžovatelka uvádí, že ze zásady presumpce neviny vyplývá pravidlo in dubio pro reo. Její zavinění bylo dovozováno toliko na základě pravděpodobnosti, a to v rozporu s trestním zákoníkem, z něhož vyplývá, že zavinění nelze presumovat, nýbrž musí být prokázáno. V případě dvou možných výkladů je nutno zvolit ten pro obviněného příznivější. Ve věci stěžovatelky byl vydán nejprve zprošťující rozsudek, následně na základě zrušujícího usnesení vrchního soudu byla stěžovatelka napadeným rozsudkem městského soudu uznána vinnou pokračujícím zločinem dotačního podvodu. Nicméně městský soud ve vztahu ke stěžovatelce oproti hlavnímu líčení, v němž byla zproštěna obžaloby, nikterak nedoplnil dokazování. Ve zprošťujícím rozsudku městský soud uvedl, že není jediného důkazu, který by prokazoval její zavinění. Stěžovatelka tedy dovozuje, že na základě totožného skutkového stavu nelze mimo důvodnou pochybnost dovodit její vinu. Stěžovatelka nevěděla o tom, že zaměstnancům byly vypláceny podstatně nižší mzdy, a že tyto mzdy neodpovídaly výši deklarované v žádostech o příspěvky. Funkce stěžovatelky v obchodní společnosti X byla toliko formální, neboť společnost fakticky řídil její tehdejší manžel, spoluobviněný T. H., stěžovatelka je profesí cukrářka a matka tří malých dětí, na chodu společnosti se tedy nepodílela. Stěžovatelka plně důvěřovala svému manželovi. Uvedeným došlo k porušení práva stěžovatelky podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
9. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka svými námitkami opakuje obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy beze zbytku vypořádána. Jde o námitky především rozporující zjištěný skutkový stav, kdy stěžovatelka zejména popírá, že by měla nějaké povědomí o tom, že se z pozice jednatelky obchodní společnosti dopouštěla trestné činnosti. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelka se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata její verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je to však pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo.
10. Ústavní soud předesílá, že v posuzované věci proběhlo při hlavním líčení velmi podrobné dokazování, v němž bylo postaveno najisto, že stěžovatelka musela mít za daných skutkových okolností plnou vědomost o tom, že dochází ke zneužívání příspěvků poskytovaných úřadem práce za účelem podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Trestná činnost stěžovatelky a dalších spoluobviněných byla totiž poměrně sofistikovaná a ve snaze utajit vyplácení mezd ve výši, která neodpovídala výši uvedené v žádostech zasílaných na úřad práce, bylo nutno činit mnoho krycích opatření, která byla nutná pro zastření trestné činnosti a jichž by nebylo třeba, pokud by výše skutečně vyplácených mezd odpovídala výši mezd uvedené v žádostech podávaných úřadu práce. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka nebyla pouze dosazenou "figurou", nýbrž že byla osobou, která se aktivně podílela na fungování celého mechanismu, kdy např. jako jediná měla od roku 2011 do roku 2013 dispoziční právo k účtům společnosti, kdy tedy jako jediná mohla provádět platby na fiktivní účty zaměstnanců (které ve skutečnosti založil obviněný B. H.) a následně z nich činila výběry v hotovosti, což navenek mělo působit tak, že zaslané finanční prostředky jsou mzdou vyplácenou jednotlivým zaměstnancům, ve skutečnosti si však stěžovatelka ve spolupráci s dalšími spoluobviněnými takto přeposílali finanční prostředky, které se do dispoziční sféry zaměstnanců nikdy nedostaly. Za uvedené situace je tak subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, jednoznačně prokázána. Námitka stěžovatelky o absenci odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto smyslu je tedy nedůvodná.
11. Ke zjištěnému skutkovému stavu, z něhož nejprve městský soud dovodil, že stěžovatelku je nutno zprostit obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, a následně ji poté, co došlo ke zrušení zprošťujícího rozsudku vrchním soudem a vrácení věci k novému projednání, uznal vinnou pokračujícím zločinem dotačního podvodu, poznamenává Ústavní soud následující. Stěžovatelka uvádí, že skutkový stav byl zcela zjištěn již v pořadí prvním hlavním líčení, což se ovšem nezakládá na pravdě, neboť vrchní soud ve svém zrušujícím usnesení zavázal městský soud doplnit dokazování, a to konkrétně výslechem dalších svědků a provedením reportáže FTV Prima, čemuž městský soud posléze dostál. Nadto je nutno upozornit, že nosným důvodem pro zrušení zprošťujícího rozsudku městského soudu bylo, že městský soud se dopustil deformace důkazů provedených v hlavním líčení, neboť je hodnotil nelogicky a v rozporu s nosnými informacemi, které z nich plynuly. Odsuzující rozsudek městského soudu je již prostý vad, je plně přezkoumatelný a odpovídá požadavkům kladeným na soudní rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy. Nelze dovodit ani porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť zjištěný skutkový stav nepřipouštěl vícero skutkových verzí, kde by bylo možno uplatnit pravidlo in dubio pro reo, jak namítá stěžovatelka.
12. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nepoužily občanskoprávní předpisy na posouzení náhrady škody, což dovozuje z toho, že v pasážích odůvodnění zabývajících se touto otázkou nejsou zmíněny. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že skutečnost, že výslovně nebyla zmíněna právní úprava obsažená v občanském zákoníku, neznamená, že nebyla pro určení škody a její výše použita. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že poškozenému úřadu práce vznikla škoda, která je ekvivalentem součtu všech příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Výše škody tvořená celou výší příspěvků pak vychází z judikatury Nejvyššího soudu k této otázce (viz např. usnesení ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 414/2017). Zmíněná škoda je pak následkem jednání stěžovatelky a A. J., které jsou zavázány společně a nerozdílně k její náhradě. Mezi jednáním stěžovatelky a A. J. a vznikem škody v popsané výši je pak dán vztah příčinné souvislosti, neboť bez jejich jednání by ke vzniku škody nedošlo. Z hlediska namítané nepřezkoumatelnosti je tak nerozhodné, zda byla při stanovení škody a její výše výslovně zmíněna konkrétní ustanovení občanskoprávního předpisu, neboť postačí, že soudy zjevně z této právní úpravy vycházely.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu