ECLI:CZ:US:2022:4.US.3262.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3262/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. N., zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2022 č. j. 54 Co 355/2022-4096 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. září 2022 č. j. 32 P 17/2019-4070, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a V. M. a nezletilého M. V. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou dne 28. 11. 2022) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení "jakož i dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující, pokud se týkají trvání PO".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") je vedeno řízení o návrhu vedlejšího účastníka (dále jen "otec") na svěření nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do jeho výlučné péče a o návrhu stěžovatelky (dále jen "matka") na svěření nezletilého do její výlučné péče, včetně určení styku nezletilého s otcem. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. 2. 2018 č. j. 33 Nc 2/2016-1314 byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů s frekvencí střídání po jednom týdnu. V probíhajícím řízení obvodní soud usnesením ze dne 3. 3. 2022 č. j. 32 P 17/2019-3393 nařídil předběžné opatření, kterým zatímně svěřil nezletilého do péče otce a styk nezletilého s matkou upravil asistovanou formou po dobu jedné hodiny týdně. Dalším usnesením obvodní soud toto předběžné opatření prodloužil a napadeným usnesením ho znovu prodloužil do 8. 12. 2022. Proti tomuto usnesení podala matka odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že není důvodné, byť shledal, že je na místě dobu asistovaného kontaktu prodloužit. Proto napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu v rozsahu asistovaného styku matky s nezletilým, jinak ho potvrdil (I. výrok), upravil styk ve dvou konkrétních týdnech (II. výrok) a rodičům uložil povinnosti k řádnému zajištění styku (III. až VI. výrok). V odůvodnění městský soud zrekapituloval podmínky pro prodloužení předběžného opatření podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), připomenul, že předběžné opatření bylo nařízeno proto, že chováním a jednáním matky byl nezletilý ohrožen ve zdravém vývoji, a konstatoval, že obava z ohrožení jeho zdravého vývoje nadále trvá.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka, s vědomím zdrženlivého přístupu Ústavního soudu a podmínek k přezkumu souladu předběžného opatření s ústavním pořádkem, tvrdí, že v současné době již není dán žádný natolik závažný důvod (a ještě prokázaný), aby odůvodnil změnu péče z výlučné péče matky na výlučnou péči otce. Zprávami o průběhu asistovaného styku dokládá její bezproblémový styk s nezletilým a jeho přání být s ní. Namítá, že dlouho trvající a několikrát prodloužené předběžné opatření svým významem fakticky nahrazuje rozhodnutí ve věci samé.
4. Podle stěžovatelky se soudy dopustily svévole, mimo jiné v "aplikaci a interpretaci" §460 odst. 1 z. ř. s., podtrhnuté nedostatečným odůvodněním, které údajně soudy přiznávají, avšak nijak nenapravují.
5. Podle názoru stěžovatelky by městský soud neměl tříštit při odůvodňování svých rozhodnutí síly na to, aby ji dehonestoval, ale měl by své snahy napřít na zachování standardů materiálního právního státu v podobě kvalitního odůvodňování svých rozhodnutí. Skutečnost, že upozorní nadřízené soudce na nestandardní postupy jejich podřízených - soudců, kteří rozhodují její věc - by neměla vést k tomu, že si na ni budou soudci vylévat zášť. Podává-li vůči soudcům stížnost na jejich práci, nečiní tak z důvodů osobní antipatie, nýbrž z důvodu snahy o kultivaci poměrů v justici, na kterou podle ní pouze vnitřní mechanismy soudních institucí nemusí vždy stačit.
6. V další části stěžovatelka poukazuje na to, že orgánem zabezpečujícím asistovaný styk mezi ní a nezletilým je obchodní společnost, která poskytuje své služby jen úplatně. Proto je postavena do situace, kdy buď této obchodní společnosti zaplatí, nebo svého syna neuvidí ani při asistovaném styku. Takový přístup k výkonu základního práva matky a jejího nezletilého dítěte na rodinný život je podle ní nejen za hranou práva, ale i obyčejné lidské slušnosti.
7. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnila stěžovatelka tvrzením, že výkonem napadených rozhodnutí hrozí citová a funkční újma nezletilého v důsledku jeho dlouhodobé násilné separace od matky, která se dosud o něj výlučně starala, včetně odloučení od svého domova, ve kterém nezletilý dosud vyrůstal a žil. Zprávy z asistovaného styku od obchodní společnosti jasně dokumentují její krásný vztah s nezletilým.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady, jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)].
12. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud shledal, že napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány (byť stěžovatelka zastává odlišný názor). Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení svými právními důsledky nejsou způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva. Ústavní soud odkazuje zejména na podrobné odůvodnění napadeného usnesení městského soudu a kvituje, že městský soud konkrétními zjištěními (bod 9. odůvodnění napadeného usnesení) doložil, že chováním a jednáním matky byl nezletilý ohrožen ve zdravém vývoji, a tudíž obava z ohrožení jeho zdravého vývoje nadále trvá.
13. Napadená usnesení byla vydána v řízení o svěření nezletilého do péče a stanovení styku s ním, tj. ve věci patřící do množiny věcí, v nichž Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů. Posuzování podmínek pro svěření dítěte do péče je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí ve věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovské odpovědnosti. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Platí-li tyto závěry pro meritorní rozhodnutí v řízení o svěření nezletilého do péče a stanovení styku s ním, uplatní se "o to více" při posuzování rozhodnutí o předběžném opatření.
14. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrací s řadou svých podání, kromě jiného, i ve věci péče o nezletilého. V usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 1665/20 Ústavní soud konstatoval, že "problém neshledává v rozhodovací činnosti soudů či jednání opatrovníka, ale v neochotě či neschopnosti rodičů se dohodnout na péči o nezletilého syna, které vedou k opakovaným soudním návrhům, jejichž cílem není zkvalitnění života syna, ale prosazení svého názoru oproti názoru druhého rodiče. Žádný soud však nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou rodičů. Pokud se rodiče nedohodnou, vždy bude jeden z nich nespokojený, dotčený a bude pokračovat v řízení podáváním nových návrhů, což ve svém důsledku jen negativně ovlivňuje dítě. Nezbývá než apelovat na stěžovatelku, aby v zájmu syna přijala skutečnost, že dítě je ve střídavé péči rodičů, kteří mají stejná rodičovská práva, a nezbývá, než se na jejich konkrétním výkonu dohodnout." Tento apel je stále aktuální.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutné rozhodovat samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu