ECLI:CZ:US:2022:4.US.3268.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3268/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ř., zastoupeného Mgr. Martinem Kunickým, advokátem, sídlem 28. října 184, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021 č. j. 101 Co 174/2021-540 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. dubna 2021 č. j. 11 Nc 6005/2020-301, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, nezletilé K. Ř. a A. Ř., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 a čl. 96 Ústavy, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud"), v záhlaví uvedeným rozsudkem svěřil první vedlejší účastnici, nezletilou (dále jen "nezletilá"), za trvání manželství do péče druhé vedlejší účastnice, matky (dále jen "matka") [výrok I.]. Stěžovateli jako otci (dále též jen "otec") uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé od 4. 3. 2020 částkou 5 000 Kč měsíčně a rozhodl, že otci za dobu od 4. 3. 2020 do 30. 4. 2021 dluh na běžném výživném nevznikl [výroky II., III.]. Dále rozhodl, že nezletilá se od právní moci výroku o rozvodu manželství svěřuje do střídavé péče rodičů, která byla v rozsudku podrobně upravena [výrok IV.]. Výrokem V. soud upravil střídavou péči o vánočních a velikonočních prázdninách. Výrokem VI. okresní soud určil, že každý z rodičů si nezletilou do své péče převezme vždy v místě bydliště druhého rodiče. Výroky VII. a VIII. soud rozhodl o výživném tak, že stanovil matce povinnost přispívat na výživu nezletilé od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství částkou 1 600 Kč měsíčně a otci povinnost přispívat na výživu nezletilé od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství částkou 2 000 Kč měsíčně. Výrokem IX. okresní soud zamítl návrh matky na udělení souhlasu soudu za otce s poskytováním zdravotnické péče nezletilé MUDr. R. P., pediatričkou. Výrokem X. zamítl návrh matky na udělení souhlasu soudu za otce s uzavřením smluvního vztahu o umístění nezletilé do Hlídacího centra X. Výrokem XI. okresní soud rozhodl o nákladech řízení ve věci samé i o nákladech spojených s návrhy rodičů na nařízení předběžných opatření.
3. Proti výrokům I., IV., V., VI., VII., VIII., IX. a X. rozsudku okresního soudu podala matka odvolání a proti výrokům I., II., IV., V. a VII. rozsudku okresního soudu podal otec odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu se ve výroku IV. mění tak, že nezletilá se pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky [výrok I.]. Výrokem II. byl rozsudek okresního soudu ve výrocích II., VII. a VIII. změněn tak, že otec je s účinností od 4. 3. 2020 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 6 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Výrokem III. byl rozsudek okresního soudu ve výroku III. změněn tak, že nedoplatek na vyměřeném výživném za dobu od 4. 3. 2020 do 31. 8. 2021 ve výši 18 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek okresního soudu byl ve výrocích V. a VI. změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu v kalendářním roce od čtvrtka od 12.30 hodin do pondělí lichého týdne v kalendářním roce do 8.30 hodin s tím, že otec si nezletilou ke styku převezme a po skončení styku ji předá v předškolním zařízení navštěvovaném nezletilou, v případě, že nezletilá nebude přítomna v předškolním zařízení, je místem předání a převzetí místo bydliště matky, a dále byl upraven styk otce s nezletilou o velikonočních svátcích, letních prázdninách a vánočních prázdninách (výroky IV. a V.). Rozsudek okresního soudu byl ve výroku I., IX. a X. potvrzen (výrok VI.). Výrokem VII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před okresním soudem a krajským soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek okresního soudu byl vydán nezákonným soudcem, když u JUDr. Josefa Pelcnera již od samotného počátku řízení byly důvodné a objektivní okolnosti pro jeho vyloučení, a to vzhledem k dřívějšímu pracovnímu poměru matky nezletilé, která na tomto okresním soudu pracovala jako asistentka soudce. Stěžovatel proto vznesl námitku podjatosti, o které rozhodl krajský soud usnesením ze dne 7. 9. 2020 č. j. 31 Nc 1290/2020-49 tak, že soudci JUDr. Josef Pelcner, JUDr. Lenka Melmuková, JUDr. Zuzana Masnerová a JUDr. Vlasta Cízlová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u okresního soudu. Stěžovatel poukazuje i na to, že podle platného rozvrhu práce ke dni 4. 3. 2020 měl věc u okresního soudu projednávat soudce JUDr. Štěpán Slavík, nikoli JUDr. Josef Pelcner.
5. Stěžovatel také namítá, že krajský soud při dokazování porušil §132 a §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když uvedl, že stěžovatel se měl dopustit přestupkového jednání a provedl k tomu důkaz spisem přestupkové komise města P., ačkoli jej stěžovatel upozornil, že takové rozhodnutí nebylo vydáno řádně, a tudíž nemohlo nikdy nabýt právní moci. Stěžovatel nebyl za žádné jednání přestupkovou komisí města P. pravomocně potrestán a nebylo mu ani uloženo, aby hradil náklady přestupkového řízení.
6. Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud převzal tvrzení matky, aniž by si k nim opatřil důkazy. Tvrzeními stěžovatele se krajský soud nezabýval, ani k nim neprováděl žádné dokazování. Krajský soud tak neprovedl stěžovatelem navrhované listinné důkazy (doklady, které prokazovaly, že stěžovatel má pro nezletilou zajištěny lepší podmínky a má i lepší výchovné předpoklady), a bez odůvodnění odmítl stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým vyšetřením obou rodičů na výchovné předpoklady. Krajský soud vycházel z tvrzení, která v řízení před soudem nebyla prokázána. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že krajský soud hodnotil "tendenčně" jednotlivé účastníky předkládané důkazy.
7. Stěžovatel dále namítá, že ho krajský soud diskriminoval na základě jeho pohlaví, když řádně neodůvodnil, jak jsou (lépe) naplňována následující kritéria pro výlučnou péči matky, a to 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. nález ze dne 30. 5 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajský soud rovněž stěžovateli neumožnil, aby prokázal, že prostředí u něj je stabilnějším a lepším zázemím pro výchovu a vyrůstání nezletilé.
8. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že s ohledem na útlý věk nezletilé, konfliktní vztahy mezi rodiči (kdy otec se snaží převážně prosadit svůj zájem), je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do péče matky, a to pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů, z toho důvodu, aby měla jedno stabilní výchovné zázemí. Takovéto odůvodnění neodpovídá nejlepšímu zájmu nezletilé, naopak z tohoto odůvodnění plyne, že "lepším zájmem nezletilé je být ve výchovně horším prostředí než být ve výchovném prostředí u stěžovatele".
9. V této souvislosti namítá, že mu krajský soud uložil, aby vyzvedával nezletilou v předškolním zařízení a také ji do tohoto zařízení navracel. Došlo tak výraznému odchýlení od posledně vydaného usnesení krajského soudu, které dopravu rovnoměrně rozdělilo, právě s ohledem na rovnoměrné vyvážení překážek spojených s realizací styku dítěte s nerezidentním rodičem, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž dítě bylo svěřeno do péče [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15, ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2996/17 (N 104/89 SbNU 529) a ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
14. V ústavní stížnosti stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že nevyhověl jeho návrhu na svěření nezletilé do jeho výlučné péče, popřípadě do střídavé péče obou rodičů s tím, že by nezletilá navštěvovala předškolní zařízení v místě jeho bydliště.
15. Namítá-li přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu krajským soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
16. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti krajský soud v posuzované věci dostál.
17. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem na oba rodiče k posouzení jejich výchovných schopností, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu, ve kterém je dostatečně přesvědčivě vysvětleno, proč by provedení tohoto důkazu ke zjištění, kdo má lepší předpoklady pro výchovu nezletilé, bylo nadbytečné. Krajský soud nevyhověl návrhům obou rodičů na vypracování znaleckého posudku, který by posoudil, který z rodičů má lepší výchovné předpoklady, neboť tuto problematiku považoval za stigmatizující a neetickou, když u tzv. normálních rodičů je to otázka nehodnotitelná. Krajský soud vyšel z předpokladu, že péče o nezletilé dítě je přirozeným právem rodičů, které může být omezeno pouze z forenzně podstatných důvodů.
18. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč nebyly naplněny podmínky pro svěření nezletilé do výlučné péče otce či do střídavé péče obou rodičů. Krajský soud rozhodl o svěření nezletilé do péče matky především s ohledem na útlý věk nezletilé, jakož i na přetrvávající konflikty mezi rodiči. Krajský soud nepochyboval o rodičovských kvalitách otce, o jeho schopnostech postarat se o nezletilou, nicméně považoval za nezbytné, aby dítě tak útlého věku bylo převážně v péči matky, na kterou je především vázáno. Krajský soud poukázal na to, že obecně se připouští, že teprve dítě od věku tří let je schopno delšího pobytu v jiném prostředí. Navíc v zájmu nezletilé není, aby navštěvovala dvě předškolní zařízení po týdnu. Krajský soud při svém rozhodování o péči o nezletilou přihlédl i k přetrvávajícím konfliktním vztahům mezi rodiči, kdy otec se snaží převážně prosadit svůj zájem. Krajský soud proto upřednostnil, aby nezletilá měla jedno stabilní výchovné zázemí. Při svém rozhodování o svěření nezletilé do péče měl krajský soud na zřeteli především zájem nezletilé.
19. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud zvolil místo převzetí a předání nezletilé předškolní zařízení navštěvované nezletilou, z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že tak učinil z toho důvodu, že bude-li tímto místem neutrální prostředí, bude tím možné předejít případným rodičovským konfliktům, kterým by byla nezletilá přítomna.
20. K námitce, že krajský soud při dokazování porušil §132 a §135 odst. 1 o. s. ř., když uvedl, že stěžovatel se měl dopustit přestupkového jednání, je nutné poznamenat, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval zprávu města Plasy ze dne 30. 6. 2021, ze které vyplývá, že stěžovatel byl projednáván ve věci přestupku proti občanskému soužití. Tuto skutečnost však krajský soud ve svém rozhodnutí nijak nehodnotil a při svém rozhodování k ní nepřihlédl.
21. Měl-li podle stěžovatele ve věci rozhodovat vyloučený soudce, je třeba poukázat na to, že z ústavní stížnosti ani z přiloženého odvolání nevyplývá, že stěžovatel tuto námitku uplatnil ve svém odvolání. Navíc je třeba poukázat na to, že v souladu s §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ve spojení s §1 odst. 3 a §29 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, rozhodoval-li vyloučený soudce nebo přísedící. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel možnosti podat žalobu pro zmatečnost, resp. navazující opravné prostředky využil. Uvedená námitka stěžovatele je proto za dané procesní situace nepřípustná.
22. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál, neboť hodnotil především nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilé. V závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
23. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění nálezu ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3970/18 (N 68/93 SbNU 333), ve kterém Ústavní soud důrazně apeloval na oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dětí, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahů rodičů a jejich negativní dopady na děti. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi, děti netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům. Uvedené lze plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu