ECLI:CZ:US:2022:4.US.3287.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3287/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Kateřiny Ventrčové a Václava Ventrči, zastoupených JUDr. Radkem Židlíkem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 1560, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022 č. j. 20 Cdo 2601/2022-249, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. dubna 2022 č. j. 60 Co 261/2021-212, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. září 2021 č. j. 24 EXE 1570/2018-166, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 26. srpna 2014 č. j. KÚZL 49803/2014 a rozhodnutí Magistrátu města Zlín ze dne 4. dubna 2014 č. j. MMZL 045726/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, Okresního soudu ve Zlíně, Krajského úřadu Zlínského kraje a Magistrátu města Zlín, jako účastníků řízení, a Ing. Renaty Tlustákové a Pavla Tlustáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, a to do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí (vyjma usnesení Nejvyššího soudu).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně vyžádaného dovolání) se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatelů na zastavení exekuce nařízené pověřením soudního exekutora vydaným okresním soudem dne 19. 9. 2018 pod č. j. 24 EXE 1570/2018-56 (o uspokojení nepeněžitého práva - odstranění stavby).
3. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovateli odvolání. Jejich odvolací námitky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") neshledal důvodnými, proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu.
4. Usnesení krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, v němž tvrdili, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále popsali skutkové okolnosti, včetně faktického stavu stavby, rekapitulovali svoje námitky (nedostatek aktivní legitimace vedlejších účastníků, překážka věci rozhodnuté a nemožnost provedení exekuce). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že dovolání nesplňuje povinné náležitosti, především neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Doplnil, že podstatou dovolání je všeobecná polemika se závěry krajského soudu, avšak předpokladem jeho přípustnosti se ve vztahu k těmto námitkám vůbec nezabývá. Byť na některých místech dovolání odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, tak přípustnost dovolání řádně nevymezují. Zjištěná vada dovolání bránila pokračovat v dovolacím řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé připomínají, že exekučními tituly bylo nařízení odstranění stavby "Oplocení - podezdívka pod oplocení, vč. oplocení a ter. úprav", a konstatují, že napadená rozhodnutí jsou vyvrcholením mnohaletého sousedského sporu, jež se týká stěžovatelů a vedlejších účastníků (a další sousedky). Popisují průběh výstavby zídky a namítají, že soudy odhlédly od toho, že zídka a terénní úpravy jsou stavbami, jež nevyžadují žádné povolení, že jejich odstranění v exekuci je nepřiměřeným zásahem do jejich vlastnického práva.
6. K zásahu do práva na soudní ochranu došlo údajným zneužitím aktů veřejné moci v sousedském sporu, absencí aktivní legitimace vedlejších účastníků k podání exekučního návrhu, porušením zásady překážky věci rozhodnuté, neurčitosti exekučních titulů a nemožnosti podle nich provést odstranění zídky a terénních úprav.
7. Domáhají-li se stěžovatelé zrušení i exekučních titulů, činí tak s vědomím, že od jejich vydání uplynula dlouhá doba a že proti jejich vydání v minulosti nebrojili žalobou. V té době považovali za efektivnější odstranit část stavby a dosáhnout změny jejího režimu na stavby nevyžadující úřední povolení. Podle nich neexistuje jiný procesní postup, jak dosáhnout zrušení exekučních titulů, než podanou ústavní stížností.
8. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí odůvodnili stěžovatelé tvrzením, že odložení nemůže pro vedlejší účastníky znamenat žádnou újmu. Zídka v místě stojí více jak 10 let a nijak do jejich práv nezasahuje. Naproti tomu odstranění zídky bude pro stěžovatele znamenat vynaložení značných nákladů a vystavení jejich nemovitostí značnému riziku poškození v době po odstranění zídky a realizací nového opatření ke stabilizaci svahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. K přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu, usnesení okresního soudu a exekučních titulů viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 12. až 14.), posléze proti usnesení krajského soudu, usnesení okresního soudu a exekučních titulů (body 15. až 17.).
12. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy napadli usnesení krajského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb. - stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
13. Ve zjištění Nejvyššího soudu, že stěžovatelé, ač zastoupeni advokátem, nedostáli zákonným požadavkům na obsah dovolání, neboť v něm neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., a nezvolili některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, nevzali v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovali povinnost vymezit předpoklad jeho přípustnosti.
14. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání stěžovatelů (v červnu 2022) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelům (jejich právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu.
16. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelů důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu - považovat za přípustnou.
17. Z obdobných důvodů je ústavní stížnost nepřípustná v části proti napadenému rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje a napadenému rozhodnutí Magistrátu města Zlín, neboť stěžovatelé nevyčerpali (jak sami uvádějí) všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Aniž by Ústavní soud zjišťoval konkrétní data, je zjevné, že ústavní stížnost - byla-li by přípustná - by vůči těmto rozhodnutím byla opožděná.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
19. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutné rozhodovat samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu