ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2601.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2601/2022-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) R. T. , narozené dne XY, a b) P. T. , narozeného dne XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, proti povinným 1) K. V. , narozené dne XY, a 2) V. V. , narozenému dne XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Radkem Židlíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati č. 1560, pro splnění povinnosti odstranit stavbu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 24 EXE 1570/2018, o dovolání povinných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 4. 2022, č. j. 60 Co 261/2021-212, takto:
Dovolání povinných 1) a 2) se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 19. 4. 2022, č. j. 60 Co 261/2021-212, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 24 EXE 1570/2018-166, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinných 1) a 2 ze dne 18. 10. 2018 na zastavení exekuce vedené na základě pověření soudního exekutora, vydaného Okresním soudem ve Zlíně pod č. j. 24 EXE 1570/2018-53, ze dne 19. 9. 2018.
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní 1) a 2) dovolání. Nejvyšší soud dovolání povinných podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné a vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2839/2019). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Těmto požadavkům dovolatelé, ač zastoupeni advokátem, nedostáli, neboť ve svém dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a aniž by zvolili některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5328/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3032/2016). Podstatou dovolání povinných je všeobecná polemika se závěry odvolacího soudu, avšak předpokladem přípustnosti se ve vztahu k těmto námitkám vůbec nezabývá. Dovolatelé ve svém dovolání sice poukazují na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně v rámci námitek B/ a D/, avšak ani v tomto směru přípustnost dovolání řádně nevymezují. V rámci námitky stran nedostatku aktivní legitimace oprávněného a neoprávněného vedení exekuce proti povinným (viz námitka B/), odkazují dovolatelé na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí 20 Cdo 882/2020, avšak v tomto směru se zabývají pouze kritikou nesprávně zjištěného skutkového stavu a závěrů, ke kterým dovolací soud ve věci dospěl. Odkazují-li následně (viz námitka D/) dovolatelé na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 20 Cdo 882/2020), je tento odkaz uveden pouze v souvislosti s argumentací oprávněných a nikoliv v rámci vymezení předpokladů přípustnosti ze strany povinných. Se zřetelem k tomu, že dovolatelé dále nepoukazují na jakoukoli další konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a to alespoň v rovině právních závěrů dovolacího soudu, nelze se z celého textu dovolání dobrat toho, že by předpoklad přípustnosti dovolání byl pro posuzovanou věc založen.
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání povinných 1) a 2) není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu