ECLI:CZ:US:2022:4.US.3298.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3298/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Suka, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2021 č. j. 28 Co 209/2021-55 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. května 2021 č. j. 30 C 181/2021-23, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Ing. Veroniky Fleischmannové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv uvedených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se dalšího rušení stěžovatele v držbě spoluvlastnického práva k bytové jednotce specifikované v žalobě, a povinnost umožnit mu přístup do této jednotky předáním jedné sady klíčů ke vstupním dveřím (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Obvodní soud zjistil, že po rozpadu partnerského soužití stěžovatele a vedlejší účastnice byl předmětný byt využíván ke krátkodobým pronájmům a posléze v něm měli oba účastníci podle tvrzení stěžovatele uskladněny nepotřebné věci. Následně se vedlejší účastnice do této bytové jednotky za účelem řešení vlastní bytové potřeby nastěhovala s tím, že si stěžovatel své věci v bytové jednotce uskladněné může ponechat do skončení řízení o vypořádání spoluvlastnictví k jednotce, když toto vypořádání je posuzováno v jiné soudní při. Stěžovatel tedy podle obvodního soudu neprokázal svoje tvrzení, že by se vedlejší účastnice hodlala bytové jednotky lstivě zmocnit na jeho úkor. Vedlejší účastnice má stejná práva plynoucí z jejího spoluvlastnictví jako stěžovatel, proto bytovou jednotku může užívat k bydlení, nebude-li tím stěžovatele omezovat v realizaci jeho práv. Stěžovatel podle obvodního soudu neprokázal, že by realizace jeho práv k předmětné bytové jednotce byla jakkoliv ohrožena.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zejména uvedl, že žaloba z rušené držby poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoliv stavu právního (projevujícího se například v subjektivním právu na zpřístupnění či vyklizení bytu). Odvolací argumentace stěžovatele se podle městského soudu nesprávně upíná k otázce, zda vedlejší účastnice sama mohla rozhodnout o změně v dosavadním užívání předmětné bytové jednotky, ovšem taková právní otázka není pro posouzení stěžovatelovy žaloby z rušené držby podstatná právě proto, že se touto žalobou neposkytuje ochrana právnímu stavu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že by neprokázal, že jeho držba je vedlejší účastnicí rušena. Upozorňuje, že podle §178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179) postačí, aby žalobce v řízení o žalobě z rušené držby prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší. Naopak námitky charakteru, například že rušitel je vlastníkem věci, nemohou být v řízení o žalobě z rušené držby zohledněny. S tímto východiskem je podle stěžovatele v rozporu zejména odůvodnění rozhodnutí městského soudu, jež se při posouzení stěžovatelovy žaloby zabývá právě tím, že je vedlejší účastnice spoluvlastníkem ideální poloviny bytové jednotky a že ji nově sama potřebuje k bydlení. Navrhovanými svědeckými výpověďmi, které ovšem obecné soudy odmítly provést, chtěl stěžovatel prokázat, že bytovou jednotku užívá ke skladování svých věcí. Protože ani vedlejší účastnice ani stěžovatel nejsou majoritním vlastníkem bytové jednotky, nemohla vedlejší účastnice podle stěžovatele sama rozhodnout, že se do ní nastěhuje. Tím, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, ani se s nimi dostatečně nevypořádaly - zejména k existenci pokojného stavu spočívajícího v trvajícím uskladnění stěžovatelových věcí - nedostály ústavnímu požadavku na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí. Zejména obvodní soud porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, neupozornil-li jej v souladu s procesními předpisy na možné neunesení procesních břemen stran prokázání pro soud rozhodných skutečností (stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na to, že podle obvodního soudu neprokázal, že by vedlejší účastnice vyměnila zámek u vchodových dveří do bytové jednotky).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo, protože stěžovatel neprokázal, že by poslední pokojný stav, jehož ochrany se žalobou domáhá, vedlejší účastnice rušila.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje tvrzení vedlejší účastnice (jež bylo zejména pro obvodní soud zásadní), že akceptuje stěžovatelem v bytě uskladněné věci minimálně do doby, než bude spoluvlastnické právo k bytu vypořádáno; je ochotna uskladněné věci stěžovateli po domluvě vydat a dokonce stěžovateli nabídla, že mu bude platit až do doby rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví polovinu nájemného.
8. Za daného stavu lze souhlasit s obecnými soudy v tom, že stěžovatel neprokázal, že by poslední pokojný stav vztahující se k uskladnění jeho věcí v předmětné bytové jednotce, byl rušen, když mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že by stěžovatel měl v bytě uschovány své věci (proto k tomu nebylo nutno provádět zvláštní dokazování). Na věc rovněž podle Ústavního soudu zásadně nedopadá ani skutečnost, zda vedlejší účastnice u vstupních dveří do bytové jednotky vyměnila zámek či nikoliv; vedlejší účastnice totiž uskladnění stěžovatelových věcí nerozporuje a omezení přístupu k nim pro stěžovatele spočívá jen v tom, že zjevně nemůže kdykoliv samostatně vstupovat do domácnosti vedlejší účastnice. Takové omezení je však podle Ústavního soudu - při porovnání toho, že na straně jedné je ochrana obydlí a soukromí vedlejší účastnice a na straně druhé stěžovatelovo právo nebýt rušen v uskladnění věcí - adekvátní, když stěžovatel nepřináší v tomto ohledu přesvědčivou argumentaci, že by právě takovým omezením bylo narušeno jeho právo, jehož ochrany se před obecnými soudy domáhal. Obecné soudy rovněž k žalobě stěžovatele přistupovaly v souladu s relevantní zákonnou úpravou, pro věc rozhodnou, jakož i v souladu s navazující judikaturou Ústavního soudu.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastník odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu