ECLI:CZ:US:2022:4.US.3348.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3348/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jaroslavy Šafránkové, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2022 č. j. 25 Co 255/2022-154 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. května 2022 č. j. 31 C 172/2020-126, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Didiera N'Djili Ngimbiho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny a právo na legitimní očekávání nabytí majetku spadající pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky požadující zaplacení odměny za poskytnuté služby ve výši 43 788 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi (v řízení zastoupeného opatrovníkem jako osoba neznámého pobytu) povinnost zaplatit stěžovatelce 4 150 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Obvodní soud zjistil, že stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi poskytovala právní pomoc ve věci jeho pobytu na území České republiky, za což sjednali hodinovou odměnu stěžovatelky ve výši 3 800 Kč za každou započatou účelně vynaloženou hodinu k vyřízení věci a kromě toho se vedlejší účastník zavázal hradit stěžovatelce režijní paušál ve výši 800 Kč za každý úkon právní služby. Obvodní soud došel k závěru, že stěžovatelka vzdor poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neprokázala provedení a účelnost všech jí tvrzených úkonů právní služby, zejména účtovaných porad s klientem. Soud tak vyšel z toho, že stěžovatelka prokázala jen sedm úkonů právní služby, za které byl vedlejší účastník stěžovatelce povinen zaplatit celkem 32 200 Kč. Vedlejší účastník stěžovatelce zaplatil zálohu na právní služby ve výši 28 050 Kč, proto stěžovatelce dluží jen částku 4 150 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání obou účastníků řízení (vedlejší účastník podal odvolání jen do výroku o náhradě nákladů řízení a stěžovatelka podala odvolání proti zamítavému výroku a též do výroku o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu ve věci samé (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů České republice - obvodnímu soudu za obě fáze řízení, přičemž o výši a splatnosti této částky bude rozhodnuto obvodním soudem v samostatném usnesení (II. a III. výrok). K odvolacím námitkám stěžovatelky městský soud zejména uvedl, že neprokázala uskutečnění tvrzených porad s klientem (vedlejším účastníkem), přitom ho mohla požádat o potvrzení uskutečnění těchto porad na konci právního zastoupení. V odůvodnění dále městský soud podrobně poukázal na rozpory v tvrzení stěžovatelky, kdy a za jakých okolností se porady s vedlejším účastníkem měly uskutečnit, a byla-li stěžovatelka městským soudem upozorněna na další pochybení ve vyúčtování odměny za poskytnuté právní služby vůči vedlejšímu účastníkovi, pak uvedla, že odměnu účtovala jen za některé činnosti. Prokazovala-li stěžovatelka uskutečnění porad s vedlejším účastníkem pomocí jí vedeného advokátního spisu nebo diáře, městský soud poukázal zejména na to, že poznámky stěžovatelky jsou mnohdy nečitelné, byly zjevně zpětně doplňované (takže například u konkrétního termínu je uvedeno poskytnutí právní pomoci více klientům, nikoliv jen vedlejšímu účastníkovi), a stěžovatelka vedlejšího účastníka ve svých podkladech označuje pokaždé jinak. Dále městský soud poukázal na časový rozpor mezi tím, kdy měla stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi poskytovat právní pomoc, a kdy poskytnutí takové pomoci bylo reálné na základě údajů zjištěných soudem z veřejné listiny. Stěžovatelka též věrohodně neprokázala, kdy došlo k ukončení poskytování právních služeb vedlejšímu účastníkovi; i s ohledem na to dospěl městský soud k závěru, že ze smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem neplyne oprávnění stěžovatelky požadovat po vedlejším účastníkovi placení záloh (který jí je ovšem opakovaně poskytl) a že ani po skončení smluvního vztahu stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi neposkytla řádné vyúčtování poskytnutých služeb (podle městského soudu stěžovatelka zaslala vedlejšímu účastníkovi až 4. 11. 2019 zálohovou fakturu). Na základě toho městský soud uzavřel, že doposud nebylo prokázáno, že by stěžovatelce vznikl nárok na plnění za provedené činnosti ve prospěch vedlejšího účastníka, neboť mu takové služby zatím nebyly řádně vyúčtovány; už z tohoto důvodu se městský soud nemohl podrobněji zabývat správností stěžovatelčina nároku na plnění.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že došlo k tak extenzivnímu porušení podústavního práva, že to dosahuje ústavněprávní intenzity, neboť výklad obecných soudů v její věci je nepřípadný a porušuje mimo jiné princip legitimního očekávání. Stěžovatelka se domnívá, že všechny nároky uplatňované v soudním řízení po vedlejším účastníkovi doložila svými podklady z advokátního spisu. Konkrétně rozporuje městským soudem tvrzený nesoulad, kdy měla vedlejšímu účastníkovi poskytovat právní pomoc při jeho zadržení cizineckou policií a tím, kdy vedlejší účastník měl být reálně zadržen. Otázky vzbuzuje také závěr městského soudu, že obvodní soud mlčky uzavřel, že je mezinárodně příslušný k projednání a rozhodnutí daného sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Věrohodnost stěžovatelkou tvrzených porad s vedlejším účastníkem podle jejího názoru plyne z toho, že porady byly uskutečňovány zejména v návaznosti na postup orgánů veřejné moci v řízení o pobytu vedlejšího účastníka na území České republiky.
5. Dále stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že kdyby vedlejšímu účastníkovi předkládala k podpisu potvrzení o konání jednotlivých porad, mohlo by to vážně narušovat jejich vzájemnou důvěru jako důvěru mezi advokátem a jeho klientem. Poskytla-li stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi během jednoho roku sedm porad, měly obecné soudy zohlednit složitost daného případu, která si uvedené porady vyžadovala. Vedlejší účastník e-mailem potvrdil, že mu faktura od stěžovatelky za poskytnuté právní služby byla doručena, proto nemůže obstát závěr městského soudu, že stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi nedoložila řádné vyúčtování svých služeb. Dochází-li z tohoto důvodu městský soud k názoru, že žaloba stěžovatelky je předčasná, stěžovatelka se domnívá, že předčasná není a naopak, kdyby žalobu nepodala, hrozilo by promlčení jejího nároku. Ostatně ani obvodní soud stěžovatelku o předčasnosti žaloby nepoučil, a to ani v kontextu toho, že by k prokázání včasnosti měla doplňovat důkazy nebo tvrzení. Závěr městského soudu o předčasnosti žaloby stěžovatelka považuje v souladu s judikaturou Ústavního soudu za nepředvídatelný. I podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 33 Cdo 5240/2016) vznikne advokátovi právo na jeho odměnu zánikem právního vztahu založeného smlouvu o poskytování právních služeb. Městský soud naopak v napadeném rozsudku nesprávně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. 29 Odo 846/2003, když tento rozsudek se týkal smlouvy o díle a není tak aplikovatelný na odměnu advokáta. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za překvapivá, a nikoliv řádně odůvodněná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Ústavní soud shledal, že městský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě poukázal na rozpory a nedostatky v podkladech, kterými stěžovatelka hodlala podpořit svá tvrzení o uskutečnění některých úkonů právní služby, které měla vedlejšímu účastníkovi poskytnout. K tomu dodává, že mu vzhledem k jeho výše popsanému postavení nepřísluší, aby přistoupil ke zrušení napadených rozsudků jen proto, že se stěžovatelka snaží při polemice s těmito závěry předložit v ústavní stížnosti další argumentací mající svědčit pro závěr, že některé nárokované - a obecnými soudy posléze neuznané - úkony byly ve prospěch vedlejšího účastníka provedeny a lze je z hlediska ochrany jeho práv považovat za účelné. Ústavní soud dále odkazuje na podrobně vylíčená skutková zjištění obecných soudů, že některé podklady vztahující se k vedlejšímu účastníkovi poskytnuté právní pomoci byly nečitelné, nesrozumitelné nebo si vzájemně odporovaly.
9. Na správnosti rozsudku městského soudu nemůže bez dalšího nic změnit jedno z jeho úvodních konstatování, že vzhledem k odůvodnění rozsudku obvodního soudu lze mít za to, že tento soud před posouzením věci samé musel zhodnotit, zda je k projednání věci příslušný z hlediska mezinárodního práva soukromého; ostatně sama stěžovatelka uvedenou příslušnost soudů České republiky k projednání a posouzení dané věci nikterak věcně nezpochybňuje, toliko letmo napadá uvedené souhrnné konstatování městského soudu vůči jím přezkoumávanému rozsudku obvodního soudu.
10. Obdobně nekonkrétní, a tím rovněž bez náležité ústavněprávní relevance, je rovněž dosti obecné konstatování stěžovatelky, že některé jí tvrzené úkony právní služby, které obecné soudy v napadených rozsudcích zpochybnily, mají být prokazovány jejich návazností na postup orgánů veřejné moci v řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi; ani takto zcela obecně tvrzená vzájemná souvislost mezi postupem v daném řízení a stěžovatelkou nárokovanými úkony právní služby přesvědčivost napadených rozsudků nemůže zpochybnit.
11. Neopodstatněnou je i námitka stěžovatelky, že požádala-li by vedlejšího účastníka o potvrzení jednotlivých porad, které mu jako klientovi poskytla, pak by to údajně narušovalo jejich vzájemnou důvěru. Taková argumentace nemůže podle Ústavního soudu obstát již proto, že požádala-li by stěžovatelka vedlejšího účastníka o uvedená potvrzení během řízení, v němž ho zastupovala, nemohla by předpokládat, zdali bude vedlejší účastník i s ohledem na její právní podporu v řízení úspěšný nebo nikoliv, a tedy nemohla vědět, který z účastníků původního řízení a v jakém rozsahu bude soudem zavázán, aby nahradil úspěšnému účastníkovi řízení náklady s tímto řízením spojené. Potvrzení o konání porad mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nelze vykládat tak, že by mělo jít o podklady k povinnosti směřující proti vedlejšímu účastníkovi. Proto je nelze hodnotit jako projev nedůvěry spočívající v tom, že by jimi stěžovatelka měla předjímat, že jí vedlejší účastník nároky spojené s poskytnutím právních služeb nebude chtít uhradit. Argumentuje-li stěžovatelka složitostí dané věci, pak ale podrobnější vztah mezi jí tvrzenou složitostí a například nutností pravidelně s vedlejším účastníkem konat porady neobjasňuje.
12. Městský soud také v napadeném rozsudku na základě podrobného studia spisového materiálu předkládaného stěžovatelkou, vysvětlil, že stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi jí nárokované plnění spojené s poskytnutím právních služeb nedostatečně vyúčtovala, když soudu doložila toliko vystavení zálohové faktury, a to navíc po skončení poskytování právních služeb, nedoložila tedy vystavení celkového závěrečného vyúčtování. V této souvislosti tak nemůže obstát ani odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5240/2016, neboť ani městský soud v napadeném rozsudku nijak nerozporuje, že právo na odměnu advokátovi vznikne mimo jiné zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb, tedy například splněním závazku advokáta zastupovat klienta v řízení. Je totiž rozdíl mezi tím, zda má právní zástupce právo na úhradu plnění souvisejícího s právní službou, kterou poskytl klientovi, a tím, zda se klient dostal v souvislosti s úhradou takového plnění vůči ke svému (bývalému) právnímu zástupci (advokátovi) do prodlení a zda tedy - v návaznosti na to - se lze úspěšně v rámci soudního řízení domáhat uložení povinnosti ke splnění takto právním zástupcem nárokovaného plnění. Sporná není samotná otázka, zdali stěžovatelce vzniklo - řečeno slovy rozsudku sp. zn. 33 Cdo 5240/2016 - vůči vedlejšímu účastníkovi právo na odměnu, ale zdali taková odměna je splatná, respektive zda je vedlejší účastník s úhradou takové odměny v prodlení. Tyto předpoklady se městský soud podle Ústavního soudu snažil stěžovatelce zprostředkovat i prostřednictvím svého odkazu na odůvodnění rozsudku sp. zn. 29 Odo 846/2003 řešícího mimo jiné otázku, od kterého okamžiku může zhotovitel díla požadovat po jeho objednateli zaplacení ceny díla, ale nikoliv už (jen) jednotlivé zálohy se zhotovením díla spojené.
13. Z výše provedené rekapitulace je zřejmé, že pro obecné soudy bylo podstatné, že stěžovatelka provedení některých úkonů právní služby ve prospěch vedlejšího účastníka neprokázala, a proto s nimi nemůže spojovat úhradu, která by jí měla být přiznána. Upozornil-li městský soud v závěrečných pasážích odůvodnění napadeného rozsudku na skutečnost, že za daného stavu lze žalobu stěžovatelky v podstatě hodnotit jako předčasnou (protože vedlejšímu účastníkovi doposud nepředložila řádné vyúčtování), pak v daném kontextu nemůže představovat ústavněprávní diskrepanci ani stěžovatelkou tvrzená okolnost, že ji obvodní soud o údajné předčasnosti jejího žalobního žádání nepoučil; neúspěch stěžovatelky v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (resp. převážný neúspěch) totiž spočívá na zcela jiných skutkových zjištěních a z nich dovozených právních závěrech, tedy nikoliv výlučně na tomto doplňujícím konstatování městského soudu, o němž stěžovatelka tvrdí, že pro ni bylo překvapivé.
14. Obecné soudy rovněž podle Ústavního soudu neporušily legitimní očekávání stěžovatelky na zmnožení jejího majetku, když stěžovatelka neuvádí - např. ve srovnání s obdobnými právními spory - že by mohla legitimně očekávat, že její žalobě bude bez dalšího vyhověno. Uvedený závěr vyplývá již z toho, že obecné soudy věrohodnost prokázání poskytnutí některých úkonů právní pomoci pro vedlejšího účastníka hodnotily na základě stěžovatelkou předkládaných důkazů, když již z toho důvodu nutno považovat uvedený spor za dosti specifický právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu a stěžovatelka tak nevysvětluje, ve srovnání s jakými jinými případy soudy doposud řešenými, by mohla legitimně předpokládat, že její žalobě bude vyhověno.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu