ECLI:CZ:US:2022:4.US.3362.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3362/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 11 Tdo 698/2021-1629, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2021 č. j. 1 To 142/2020-1554 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2020 č. j. 33 T 2/2020-1463, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným, že - ve stručnosti uvedeno - v přesně nezjištěné době, nejméně od srpna 2016 do 7. 9. 2017, se po předchozí vzájemné dohodě s P. H., proti kterému bylo trestní stíhání pro jeho úmrtí zastaveno, podílel na výrobě pervitinu, a to z léků obsahujících pseudoefedrin, které byly P. H. dovážené z Polské republiky, přičemž stěžovatel se s ním o takto vyrobený pervitin dělil a nejméně ve dvou případech ho prodal S. L. Uvedený čin stěžovatel spáchal přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen (rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 2. 2014 sp. zn. 21 T 263/2013). Toto jednání stěžovatele krajský soud právně posoudil jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a za tento zločin a zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 1 T 9/2018, který vůči němu nabyl právní moci dne 10. 5. 2018, mu podle §283 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovateli dále uložil trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu. Současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li, vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku krajského soudu není trestným činem, jak jej kvalifikovaly obecné soudy, neboť nenaplňuje znaky takového trestného činu stanovené v §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a to konkrétně "spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech". V popisu skutku je rozvedena toliko jeho spolupráce s P. H., a nikoliv již se svědkyní M. B. J., jakožto třetí osobou nezbytnou pro organizovanou skupinu, a dále pouze spolupráce P. H. se jmenovanou. Stěžovatel o zapojení M. B. J. v době páchání trestné činnosti nevěděl, proto u něj nešlo o vědomou (judikaturou požadovanou) součinnost tří osob při realizování dané trestné činnosti. Absentuje zjištění, že M. B. J. (coby pracovnice lékárny prodávající medikamenty bez ohledu na to, kdo je nákupčím a jak je užije) měla povědomí o existenci jakékoli organizované skupiny, či dokonce o svém členství v ní. Stěžovatel nebyl srozuměn s tím, že léky pocházely z Polské republiky (a tedy že údajná organizovaná skupina působila ve více státech), nevěděl a ani nechtěl vědět, jak a od koho je P. H. získává, a tedy neměl povědomí o zapojení osoby v zahraničí (M. B. J.) do dané trestné činnosti. Stěžovatel zpochybňuje i závěr obecných soudů, že přijal roli při dělbě úkolů vedoucí ke zvýšení šancí na úspěch při páchání trestné činnosti, neboť jednal toliko ve vlastním zájmu. Domnívá se, že lze-li přijmout závěr o jeho zapojení do činnosti organizované skupiny, nečinil tak jako její člen (nebyl natolik zapojen, aby to bylo možné označit za vyšší formu trestné součinnosti), nýbrž jako osoba spolupracující s takovou skupinou, která neměla potřebný počet členů.
6. Dále stěžovatel upozorňuje na extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy. Poukazuje na obsah výpovědí svědkyně E. B. a P. H. a na tomto podkladě zpochybňuje správnost jejich hodnocení soudy. Polemizuje se závěry soudů o své vědomosti, že P. H. zajišťoval nákup léků Cirrus v Polské republice od další osoby, jakož i o jejich dohodě o takovém nákupu. Současně namítá, že soudy pominuly část výpovědi P. H. učiněné u hlavního líčení dne 12. 9. 2018, podle které stěžovatel pouze věděl, že vozí léky z Polské republiky, a blíže se o to nezajímal, což podle jeho přesvědčení spolehlivě vyvrací skutkový stav přijatý krajským soudem a "posvěcený" vrchním soudem, že P. H. se daného jednání dopouštěl s jeho vědomím. Rozporuje též závěr soudů o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně E. B. a důvody, které je k takovému závěru vedly. Stěžovatel zdůrazňuje výpovědi svědkyň L. F. a E. B., ze kterých vyplynulo, že předmětná varna byla do označeného rodinného domu dovezena pouze několik hodin před zásahem policie.
7. Podle stěžovatele obecné soudy pochybily rovněž tím, že vycházely z výpovědi, kterou spoluobviněný P. H. učinil v řízení před Okresním soudem v Bruntále (následně shledaným věcně nepříslušným). Výslech nemohl být zopakován před krajským soudem z důvodu jeho úmrtí.
8. Stěžovatel za nepřípustný důkaz označuje svoji výpověď z přípravného řízení (ze dne 22. 11. 2017), neboť ji učinil pod vlivem pervitinu, o čemž vyslýchající policista věděl a zneužil toho. Soudy dospěly k závěru, že touto látkou nebyl ovlivněn v míře opodstatňující závěr o jeho nezpůsobilosti k výslechu. Tento poznatek se však opíral pouze o sdělení policisty, který výslech prováděl. Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na odbornou zprávu MUDr. Ladislava Procházky, znalce pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, alkohologie, ze které se podává, že předmětnou výpověď nelze označit za dostatečně věrohodnou. Přesná míra ovlivnění výpovědi však již dodatečně zjistitelná není.
9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady rovnosti stran v trestním řízení, neboť ke zpřísnění právní kvalifikace jeho jednání došlo až v řízení před soudy, konkrétně před Okresním soudem v Bruntále, který svým postupem suploval roli státního zastupitelství. Posléze stěžovatel argumentuje, že výše trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, je zjevně nepřiměřená povaze a dopadům jím spáchané trestné činnosti. Souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let je trestem, jenž bývá obvykle uložen za násilné (tragické) trestné činy či trestné činy s daleko větší společenskou škodlivostí. Účel předmětné kvalifikované skutkové podstaty představuje postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti a se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno, a nikoliv sankcionování příslušnou trestní sazbou takové trestné činnosti, jako je ta jeho, spočívající ve výrobě celkového množství 240 gramů pervitinu (o jehož polovinu se navíc podělil s P. H.) jen proto, že měl povědomí o tom, že léky opatřené pro tuto výrobu pocházely z Polské republiky, nadto když daná "organizovaná skupina působící ve více státech" se skládala jen ze tří osob a působila ve velmi omezeném území příhraničního česko-polského regionu. Stěžovatel se nijak nepodílel na nákupu a přeshraničním transportu léků, na distribuci vyrobeného pervitinu a ani na organizaci těchto činností, a jeho činnost spočívala toliko ve výrobě této drogy, resp. pomoci P. H. s její výrobou, s tím, že následně si polovinu vyrobené drogy ponechal výlučně pro svou potřebu, nikoli pro další distribuci či zpeněžení, a takto svým jednáním ohrozil jen sebe samotného. Tvrdí, že za těchto skutkových okolností nesehrála "organizovaná skupina působící ve více státech" žádnou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti, a že výše uloženého trestu odnětí svobody je drakonická, a to i kdyby u něj byly přítomné soudy vytýkané vlastnosti (sklony k protiprávnímu jednání, nekritický postoj k drogám), o jejichž odstranění podle zpráv o průběhu výkonu trestu odnětí svobody založených ve spise usiluje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovný přezkum důvodnosti obhajoby stěžovatele, ani přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], či důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládají extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
14. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se s názorem krajského soudu o vině stěžovatele ztotožnil, zdůraznil obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti.
15. Obecné soudy se otázkou, zda stěžovatel "spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", náležitě zabývaly (srov. body 110. až 116. a 119. rozsudku krajského soudu, bod 14. usnesení vrchního soudu a body 25. až 31. usnesení Nejvyššího soudu). V obecné rovině konstatovaly, že nešlo o nahodilé a spontánní jednání zúčastněných, nýbrž o plánovitou a kontinuální činnost založenou na vždy stejném způsobu domluvy těchto osob o zajištění předmětných léků, včetně konkrétního množství a provedení výroby pervitinu, a na pravidelnosti vzájemné spolupráce s vidinou další, svou formou shodné, součinnosti. Součástí této dohody bylo podle zjištění soudů i opatřování léků od třetí osoby v Polské republice, tj. od svědkyně M. B. J. (srov. bod 119. rozsudku krajského soudu). Vybočení z ústavněprávních kautel nepředstavují závěry obecných soudů, podle kterých není určující, že nebyl s ní v přímém kontaktu, neznal její jméno a nevěděl s jistotou, zda je skutečně zaměstnankyní lékárny. Nejvyšší soud v souvislosti s §17 písm. b) trestního zákoníku výstižně připomenul, že požadavek vědomosti k tomuto znaku ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku se uplatní pouze u pachatele, nikoli u svědkyně.
16. Ústavní soud neshledává extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními ani u hodnocení výpovědí svědkyň L. F. a E. B., resp. obviněného P. H. (srov. zejména body 68., 72. a 74. rozsudku krajského soudu).
17. Ke stěžovatelově námitce, že výpověď P. H. v řízení před Okresním soudem v Bruntále představuje nepřípustný důkaz, lze konstatovat, že krajský soud přistoupil k přečtení jeho výpovědi postupem podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, avšak jako důkaz v tomto řízení použil pouze výpověď, která byla provedena až po 22. 11. 2017, kdy bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a to při zachování jeho práva na kontradiktornost. Proto byly přečteny pouze výpovědi z přípravného řízení, u nichž byl přítomen obhájce stěžovatele, a dále výpověď z hlavního líčení, které byl přítomen i stěžovatel disponující možností P. H. klást dotazy a vyjádřit se. Tyto výpovědi P. H. přitom nepředstavují jediný důkaz, neboť soudy vycházely též z jeho prvotní výpovědi po sdělení obvinění.
18. Ústavněprávní rozměr nemá ani stěžovatelova námitka, že jeho výpověď ze dne 22. 11. 2017 je nepřípustným důkazem, jelikož ji učinil pod vlivem pervitinu. Soudy zdůraznily, že stěžovatel (zadržený dne 21. 11. 2017) měl možnost se před výslechem poradit se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby, přičemž samotnou výpověď učinil v jeho přítomnosti, jakož i obhájkyně tehdy spoluobviněného P. H. Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a usneseních ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 688/05, ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 3785/14, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 977/15 a ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3929/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), a to i s odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.
19. Krajský soud respektoval §220 odst. 1 až 3 trestního řádu, neboť rozhodl jen o skutku, který byl uveden v žalobním návrhu, a upravil (redukoval) jeho popis toliko v návaznosti na úmrtí spoluobviněného P. H. a výsledky dokazování, přičemž přihlížel jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení. Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.
20. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Taková situace však nenastala. Krajský soud odůvodnil výši trestu v bodech 120. až 126. svého rozsudku a vrchní soud předmětné závěry uznal za věcně správné v bodě 16. svého usnesení. Nejvyšší soud v bodech 35. a 36. usnesení konstatoval, že nenastaly podmínky, za nichž by bylo namístě konstatovat, že uložený trest je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Ústavní soud tyto závěry považuje za ústavně konformní. Obecné soudy položily důraz zejména na význam chráněného zájmu, který byl daným činem dotčen, s tím, že v posuzovaném případě nešlo o "pouhou" pomoc stěžovatele spoluobviněnému P. H. s výrobou pervitinu a stěžovatel se dané velmi závažné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody s dohledem za stejnou trestnou činnost (výměra tohoto trestu odnětí svobody činila čtyři roky). Za situace, kdy soudy u stěžovatele neshledaly žádnou polehčující okolnost, a naopak konstatovaly, že se opakovaně dopouští vysoce škodlivého protiprávního jednání (jehož se navíc s postupem doby dopouští i sofistikovanějším způsobem s cílem ho zefektivnit), nekriticky se staví k drogám a jejich nelegální výrobě a konzumaci, nelze výměru stěžovateli uloženého trestu odnětí svobody považovat za excesivní.
21. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
22. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu