ECLI:CZ:US:2022:4.US.3493.21.2
sp. zn. IV. ÚS 3493/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 23 Co 180/2021-90 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. května 2021 č. j. 12 C 27/2021-65, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2021 č. j. 17 Co 101/2021-95 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. května 2021 č. j. 63 C 2/2021-64 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. října. 2021 č. j. 23 Co 187/2021-97 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. května 2021 č. j. 306 C 1/2021-55, za účasti Krajského soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Okresního soudu v Příbrami, Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se třemi samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud usnesením ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3493/21, III. ÚS 3494/21, II. ÚS 3495/21 její ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. IV. ÚS 3493/21.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "OS Ústí") pověřením ze dne 28. 4. 2014 č. j. 34 EXE 913/2014-13, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "OS Rychnov") pověřením ze dne 12. 1. 2015 č. j. 18 EXE 49/2015-14 a Okresní soud v Příbrami (dále jen "OS Příbram") pověřením ze dne 17. 8. 2015 č. j. 23 EXE 2279/2015-28 k návrhu stěžovatelky jako oprávněné pověřily JUDr. Zdeňka Zítku, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor"), a nařídily provedení tří samostatných exekucí k vymožení peněžitých pohledávek stěžovatelky z úvěrových smluv podle vykonatelných rozhodčích nálezů.
3. OS Příbram usnesením ze dne 21. 2. 2019 č. j. 23 EXE 2279/2015-95 k návrhu povinného zastavil jím nařízenou exekuci a uložil stěžovatelce uhradit povinnému náklady exekuce. OS Příbram shledal, že úvěrová smlouva, jakož i rozhodčí doložka v ní obsažená, odporuje dobrým mravům, a proto nebyla dána pravomoc k jejímu vydání jako exekučního titulu. Obdobně rozhodly (zastavily exekuci a uložily stěžovatelce nahradit povinnému náklady exekuce) OS Ústí usnesením ze dne 28. 4. 2019 č. j. 34 EXE 913/2014-13 a OS Rychnov usnesením ze dne 14. 9. 2021 č. j. 18 EXE 49/2015-40 s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 26 Cdo 3631/2015 či ze dne 16. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2897/2017).
4. Stěžovatelka se proto žalobami domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 17 750,80 Kč u OS Ústí, 38 219,30 Kč u OS Rychnov a 34 100,50 Kč u OS Příbram jako náhrady škody odpovídající výši nákladů, k jejichž úhradě byla stěžovatelka zavázána, za nesprávný úřední postup jmenovaných soudů spočívající v pověření k provedení uvedených exekucí. Stěžovatelka tvrdila, že jmenované soudy pochybily, pověřily-li soudního exekutora provedením exekucí, které později za nezměněných skutkových okolností zastavily. O vadách exekučního titulu měly jmenované soudy vědět již při pověření soudního exekutora podle zásady iura novit curia. Jmenované soudy zamítly žaloby stěžovatelky napadenými rozsudky.
5. Podle OS Ústí nešlo o nesprávný úřední postup, neboť soud ve fázi pověření a nařízení exekuce nezkoumá všechny obsahové aspekty exekučního titulu. K tomu je oprávněn až k návrhu povinného a podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 jde u posouzení souladu úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky s dobrými mravy o podrobné zhodnocení skutkových okolností každé věci, a je třeba provádět dokazování; k tomu v této procesní fázi prostor není. OS Ústí dále zdůraznil, že stěžovatelka si měla být vědoma judikatury Nejvyššího soudu, ze které vyšel při zastavení exekuce. Přesto sama neučinila žádný krok, který by k zastavení exekuce vedl.
6. Podle OS Rychnov nemohlo jít o nesprávný úřední postup, jelikož k závěru o nezpůsobilosti exekučního titulu pro neplatnost úvěrové smlouvy soud může dospět toliko po podrobném dokazování k návrhu povinného; z dosavadních skutkových okolností nešlo obdobný závěr učinit. Zkoumal-li by soud dané okolnosti ve fázi, kdy není soudní exekutor provedením exekuce pověřen, byl by odkázán na součinnost povinného a hrozilo by zmaření exekuce; návrh na zastavení exekuce směřuje právě k tomu, aby měl povinný možnost brojit proti exekuci, aniž by ohrozil její provedení.
7. Podle OS Příbram při pověření soudního exekutora soud zkoumá pouze formální náležitosti návrhu a nezkoumá například, kdy povinný splnil dluh, zda vymáhané právo zaniklo, ani zda je vedení exekuce v souladu s dobrými mravy; jde o hmotněprávní institut, jehož uplatnění lze zkoumat až k námitce povinného. Soud neprovádí ani věcný přezkum správnosti rozhodčího nálezu a soustředí se toliko na pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2897/2017). Soud proto postupoval v souladu se zákonem a nešlo o nesprávný úřední postup. Kromě toho je nutné vznik nákladů stěžovatelky přičítat jí samotné, neboť se účastnila řízení, ve kterém bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, které se týkalo skutkově obdobné věci a které bylo vydáno předtím, než OS Ústí zastavil exekuci.
8. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "KS Hradec"), Krajský soud v Praze (dále jen "KS Praha") a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "KS Pardubice") potvrdily uvedené rozsudky k odvolání stěžovatelky napadenými rozsudky. Podle KS Hradec stěžovatelka sice v odvolání tvrdila, že odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci má objektivní povahu; to však znamená, že se nezkoumá zavinění. Neznamená to ale, že exekuční soud (veřejná moc) odpovídá za újmu oprávněného, pověřil-li soudního exekutora k provedení exekuce a tatáž exekuce byla později zastavena. Rozhodné je, že OS Ústí nepostupoval v rozporu s právními předpisy, neboť okolnosti, pro kterou exekuci zastavil, vyšly najevo až po provedení dokazování k návrhu povinného. KS Hradec vyšel z právního názoru obsaženého v judikatuře Nejvyššího soudu, podle kterého se při dodatečném zjištění nesprávně vyznačené doložky právní moci předpokládá, že nesprávného úředního postupu se dopustil ten subjekt, který doložku vyznačil, nikoli exekuční soud (srov. např. usnesení ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3618/2008 či rozsudek ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 633/2017).
9. Podle KS Praha je správný závěr, že exekuční soud při pověření soudního exekutora k provedení exekuce zkoumá toliko procesní předpoklady exekučního řízení, což odpovídá i zákonné patnáctidenní lhůtě k pověření a nařízení exekuce. Daná fáze exekučního řízení je spíše "formálním procesem", vychází se toliko z exekučního návrhu a dalších listin poskytnutých oprávněným. Jde-li o zkoumání tzv. materiální vykonatelnosti exekučního titulu, zkoumá se, zda exekuční titul obsahuje adekvátní označení povinného a oprávněného a obsahu vymáhané povinnosti. Exekuční soud však nezkoumá možnou existenci důvodů pro zastavení exekuce, ani například pravomoc nalézacího subjektu, správnost údajů na rozhodčí doložce apod. K těmto skutečnostem je totiž třeba provádět dokazování a nelze k závěrům o nich dospět v 15denní lhůtě. OS Příbram proto při pověření soudního exekutora postupoval podle zákona a nemohlo jít o nesprávný úřední postup. Bylo proto nadbytečné zkoumat další předpoklady náhrady škody. Konečně KS Praha poučil účastníky řízení, že proti napadenému rozsudku je přípustné dovolání.
10. Podle KS Pardubice nese stěžovatelka újmu spočívající v povinnosti nahradit náklady exekuce ze svého, neboť exekuci nezastavila a tím škodě nezbránila; to se podává z jejího procesního postoje, poněvadž přes znalost judikatury trvala na probíhající exekuci. Stěžovatelka jako profesionálka v oboru "poskytování úvěrů a jejich následného vymáhání" měla znát vývoj judikatury a sama buď iniciovat zastavení exekuce či souhlasit s jejím zastavením, a tím se vyhnout povinnosti k náhradě nákladů řízení povinnému. Proto nelze shledat příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem OS Rychnov a vznikem škody.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka tvrdí, že jí náleží náhrada škody vzniklé v souvislosti s postupem exekučních soudů při pověření soudního exekutora k provedení uvedených exekucí. Stěžovatelka tvrdí, že důvodně očekávala, že exekuční soudy postupovaly správně; přesto byly exekuce později zastaveny. Exekuční soud přitom před pověřením soudního exekutora zkoumá exekuční titul, což odráží jeho kontrolní funkci. Nedisponoval-li by takovou pravomocí, mohl by se oprávněný obrátit na soudního exekutora bez ingerence soudu a toliko na svoji odpovědnost; takto však systém exekucí v České republice nastaven není. Exekuční soud na jedné straně chrání povinného před nezákonným vedením exekuce a na straně druhé zaručuje oprávněnému, že jsou k vedení exekuce splněny všechny zákonné podmínky. Stěžovatelka proto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2907/2016, podle kterého exekuční soud při nařízení exekuce a pověření soudního exekutora zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Stěžovatelka z toho dovozuje, že obecné soudy v jejích věcech tuto otázku posoudily v počáteční fázi exekučního řízení nesprávně.
12. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že odpovědnost za újmu při výkonu veřejné moci je objektivního charakteru, což se podává např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3106/2012 a ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 25 Cdo 972/2018. Zvlášť z posledně uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka dovozuje, že u odpovědnosti za škodu objektivní povahy postačí prokázat vznik újmy. Přeneseno do podmínek nyní posuzované věci to značí, že rozhodnutí o zastavení exekucí představují závazné podklady, že nikdy neexistoval formálně a materiálně vykonatelný exekuční titul; není rozhodné, co soud byl či nebyl oprávněn učinit, ani co mohl či nemohl poznat, poněvadž "ani pečlivý postup není liberačním důvodem". Exekuční soudy "objektivně" učinily nesprávný závěr a pochybily. Obecné soudy popřely principy odpovědnosti při výkonu veřejné moci, poněvadž její povahu v posuzovaných věcech posoudily jako subjektivní.
13. Stěžovatelka konečně zdůrazňuje, že exekuční soudy podle judikatury Nejvyššího soudu u problematiky nemravných rozhodčích doložek a úvěrových smluv přezkoumávají pravomoci rozhodce a existenci exekučního titulu. Není přitom možné, aby exekuční soud zprvu shledal, že exekuční titul je vykonatelný a později autoritativně určil, že tomu tak nikdy nebylo. Z toho důvodu se stěžovatelka dovolává principu důvěry v akty orgánů veřejné moci, který je zaručen ústavním pořádkem České republiky [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) a ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18 (N 48/93 SbNU 155); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka důvodně očekávala, že exekuční soudy při pověření soudního exekutora postupovaly v souladu se zákonem. Zásada iura novit curia znamená, že soud "má znát právo" (před soudem platné právo není předmětem dokazování) a jeho postup musí obstát i ve světle budoucí judikatury.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Na uvedeném nic nemění ani nesprávné poučení KS Praha v napadeném rozsudku (sub 9 in fine). Napadený rozsudek KS Praha se týká nepeněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč, dovolání je proti němu nepřípustné podle §238 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a co do procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem se u něj uplatní totéž jako u napadených rozsudků KS Hradec a KS Pardubice.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
18. Stěžovatelka svoji argumentaci v ústavních stížnostech zakládá na námitkách, které již uplatnila v řízeních předcházejících vydání napadených rozhodnutí. Z napadených rozhodnutí se podává, že se jimi obecné soudy řádně zabývaly a s argumentací v nich obsaženou se náležitě vypořádaly; stěžovatelka napadeným rozhodnutím ostatně nevytýká nedostatečné odůvodnění.
19. Závěry obecných soudů nejsou excesivní ve smyslu systematiky právní úpravy a role exekučního soudu v exekučním řízení (sub 11). Obecné soudy v napadených rozhodnutích v zásadě vycházely z předpokladu, že exekučnímu soudu v počáteční fázi exekučního řízení při pověření soudního exekutora náleží povinnost zkoumat vykonatelnost exekučního titulu. Avšak s ohledem na (krátkou) patnáctidenní lhůtu k pověření a nařízení exekuce, omezený rozsah doložených podkladů a absenci stanoviska povinného není exekuční soud povinen se zabývat důvody zastavení exekuce pro rozpor úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky s dobrými mravy, neboť takové posouzení vyžaduje podrobné zhodnocení skutkového stavu na základě dokazování a k návrhu povinného. Exekuční soud proto obdobnou povinnost v počáteční fázi exekučního řízení nemá.
20. Jakkoli Ústavní soud není oprávněn ke sjednocování judikatury obecných soudů a výklad podústavního práva mu zásadně nenáleží, nelze přehlédnout, že obdobná východiska odpovídají rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Podle ní ve fázi nařízení exekuce soudy nezkoumají platnost či neplatnost vlastního hmotněprávního jednání; takový přezkum jsou oprávněny učinit ve fázi rozhodování o zastavení exekuce (srov. bod 12 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2534/2020). Kromě toho, nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom, že exekuční soud bez možnosti zkoumat hmotněprávní jednání již ve fázi pověření soudního exekutora ztrácí svou kontrolní funkci. I ve fázi pověření exekuční soud zkoumá náležitosti exekučního titulu a další předpoklady nařízení exekuce. Samotná skutečnost, že složitější otázky jsou řešeny v pozdějších fázích k návrhu povinného, je legitimní, poněvadž reflektuje zásadu hospodárnosti řízení, umožňuje-li soudnímu exekutorovi započít exekuční činnost co nejdříve a případný přezkum dalších otázek ponechává na iniciativě povinného.
21. Napadená rozhodnutí nejsou excesivní ani z hlediska posouzení povahy odpovědnosti za újmu při výkonu veřejné moci (sub 12). Stěžovatelka nesprávně interpretuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 972/2018, tvrdí-li, že u odpovědnosti za škodu objektivní povahy postačí prokázat vznik újmy. V uvedeném rozhodnutí jde o výklad povahy odpovědnosti vlastníka zvířete za způsobenou újmu a nijak se nedotýká okolností nyní posuzované věci, ve které jde o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci. Naopak, z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že objektivní povahu uvedené odpovědnosti lze charakterizovat jako "bez ohledu na zavinění", ve shodě s obecnými soudy v nyní posuzovaných věcech (srov. sub 8). Pro vznik odpovědnosti za újmu při výkonu veřejné moci se proto předpokládá kumulativní splnění tří předpokladů, a to: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nimi.
22. Obecné soudy proto nepochybily, soustředily-li se v nyní posuzovaných věcech na posouzení, zda v nich nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, popř. zda existuje příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Pro obecné soudy přitom bylo rozhodné, a to v intencích uvedených obecných východisek, zda byl úřední postup exekučních soudů "nesprávný", tj. v podmínkách nyní posuzované věci, zda exekuční soudy měly povinnost zkoumat rozpor úvěrových smluv s dobrými mravy již ve fázi pověření soudního exekutora a zda při pověření pochybily.
23. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatelky o porušení principu důvěry jednotlivců v akty orgánů veřejné moci (sub 13). V nyní posuzované věci stěžovatelka spatřuje "sankcionování" v tom, že byla nucena hradit náklady exekuce, kterou iniciovala a která byla později zastavena, a dovolává se dobré víry v akty exekučních soudů o pověření soudního exekutora. Jak se však podává ze shora uvedeného, pověření exekučních soudů nelze považovat za osvědčení toho, že v pozdější fázi nemůže být exekuce zastavena, a to ani s ohledem na tvrzený vývoj judikatury. To se podává již ze skutečnosti, že exekuční soudy neměly při pověření soudního exekutora povinnost posuzovat obsah hmotněprávního jednání povinného a oprávněného. V tomto směru ani k žádnému judikaturnímu vývoji nedošlo, jelikož se z ničeho nepodává, že by dříve existoval takový soudní výklad, podle kterého by exekuční soudy byly povinny jakkoli blíže bez návrhu v dané fázi exekučního řízení zkoumat rozpor úvěrových smluv s dobrými mravy. Stěžovatelka navíc má zřejmě na mysli posun v judikatuře týkající se výjimečného posuzování úvěrových smluv a rozhodčích doložek v exekučním řízení (srov. sub 3. in fine či např. shrnutí judikatury Ústavního soudu v nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 3962/18). Ani její závěry však nesvědčí o tom, že exekuční soudy pochybily, nezabývaly-li se ze své vlastní iniciativy detailním posouzením hmotněprávního jednání při pověření soudního exekutora. Postup exekučních soudů při pověření soudního exekutora proto nemohl u stěžovatelky vyvolat "dobrou víru", že exekuce nemůže být později zastavena.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu