ECLI:CZ:US:2022:4.US.448.22.1
sp. zn. IV. ÚS 448/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavní město Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 21 Cdo 1244/2020-321, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Věry Doubkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že v řízení o neplatnost výpovědi podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2019 č. j. 21 Cdo 5710/2017-216 zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 486/2016-173 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že u stěžovatele je rozhodnutí o organizačním uspořádání Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") a o jeho změnách vyhrazeno Radě hlavního města Prahy (dále jen "rada"). Ředitel magistrátu je oprávněn samostatně rozhodovat o organizačních změnách, na jejichž základě se může stát zaměstnanec zařazený do magistrátu nadbytečným ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce (nejde-li o organizační změny, s nimiž je spojeno zřizování či rušení odborů magistrátu a změna celkového počtu zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu), stanoví-li to organizační řád magistrátu. Ředitel magistrátu je oprávněn samostatně rozhodnout jen o takové změně organizačního uspořádání magistrátu, kterou nedochází ke změně celkového počtu zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu, jak byl tento počet stanoven radou podle §68 odst. 2 písm. u) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze"). Měl-li by se zrušením pracovního místa snížit celkový počet zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu, pak by o takové změně nemohl rozhodovat ředitel magistrátu a výpověď z pracovního poměru, která by byla založena na takto vzniklé nadbytečnosti, by musela být hodnocena jako neplatná.
3. V návaznosti na tento právní závěr Nejvyššího soudu rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 62 Co 486/2016-270, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 1. 2016 č. j. 23 C 253/2013-135 zamítající žalobu vedlejší účastnice na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí pro nadbytečnost a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud doplnil dokazování výslechem svědkyně (ředitelky personálního odboru magistrátu), ze kterého zjistil, že zrušené pracovní místo sice fakticky zaniká, avšak zůstává takzvaně v rezervě tak, aby mohlo být například reagováno na vzniklou potřebu vytvoření nového pracovního místa a dospěl k závěru, že organizační opatření (rozhodnutí ředitele magistrátu o zrušení, mimo jiné, místa vedlejší účastnice) nemělo vliv na změnu celkového počtu systemizovaných míst na magistrátu. Ředitel magistrátu tak nezasáhl do oprávnění rady stanovit celkový počet zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do magistrátu plynoucí jí z §68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze.
4. Následné dovolání vedlejší účastnice shledal Nejvyšší soud přípustným a důvodným, proto napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku městského soudu i rozsudek obvodního soudu a určil, že výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnici dopisem stěžovatele ze dne 20. 8. 2013 z důvodu podle §52 písm. c) zákoníku práce je neplatná (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). V odůvodnění, mimo jiné, zdůraznil, že k předpokladům pro dání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce patří, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán zaměstnavatele přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami. Obecný soud se může za takové situace v eventuálním řízení zabývat jen tím, zda rozhodnutí o organizační změně bylo skutečně přijato, a zda je učinil zaměstnavatel (fyzická osoba nebo příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby). V rozsudku č. j. 21 Cdo 5710/2017-216 Nejvyšší soud uvedl, že ředitel magistrátu podle zákona o hlavním městě Praze radě podává jen návrh organizačních opatření, není oprávněn zřizovat a rušit odbory, oddělení nebo jiné organizační útvary magistrátu, popřípadě jednotlivá pracovní místa. Změny organizačního uspořádání magistrátu (nejde-li o organizační změny, s nimiž je spojeno zřizování a rušení odborů magistrátu a změna celkového počtu zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu, který stanoví rada, neboť jsou vyhrazeny radě) přesto mohou být v samostatné kompetenci ředitele magistrátu, stanoví-li to organizační řád magistrátu vydaný radou. Ředitel magistrátu tak může být oprávněn na základě organizačního řádu magistrátu samostatně rozhodovat o organizačních změnách, vzhledem k nimž se může stát zaměstnanec zařazený do magistrátu nadbytečným (nejde-li o organizačních změny, s nimiž je spojeno zřizování a rušení odborů magistrátu a změna celkového počtu zaměstnanců). Na vytvoření nového pracovního místa je možno podle Nejvyššího soudu usuzovat teprve tehdy, až zaměstnavatel v souvislosti s nově vzniklou reálnou potřebou výkonu určitých pracovních činností k formálně zřízenému pracovnímu místu přiřadí odpovídající pracovní náplň. Rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení pracovního místa realizované zaměstnavatelem tím způsobem, že dotčenému pracovnímu místu odejme jeho stávající označení a pracovní náplň a formálně jej nadále ve své organizační struktuře eviduje jako pracovní místo takzvaně v rezervě pro své případné budoucí personální potřeby, je organizačním opatřením, které fakticky směřuje ke snížení stavu (počtu) zaměstnanců. Jde tak o nové organizační opatření, které vede k nepřípustnému snížení počtu zaměstnanců zařazených do magistrátu, když takové rozhodnutí - jak již uvedeno - je podle §68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze vyhrazeno toliko radě. V rozporu s výlučnou kompetencí rady rozhodovat o stanovení počtu zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu je účelový postup spočívající v přiřazování zrušených pracovních míst do tzv. rezervy. Za dané situace rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele za účelem zvýšení efektivnosti práce učinil ve věci vedlejší účastnice někdo, kdo k tomu nebyl v poměrech zaměstnavatele oprávněn. Výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnici je proto pro rozpor se zákonem neplatná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve odkazuje na §68 odst. 2 písm. f) zákona o hlavním městě Praze, podle něhož je radě vyhrazeno na návrh ředitele magistrátu zřizovat a rušit odbory magistrátu a vydávat organizační řád magistrátu. Podle §68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze je radě vyhrazeno rozhodovat o stanovení počtu jeho zaměstnanců zařazených do magistrátu. Podle stěžovatele je v této souvislosti výklad §68 odst. 2 písm. f) a u) zákona o hlavním městě Praze Nejvyšším soudem svévolný, a tedy neústavní. Smyslem rozdělení pravomocí rady na vyhrazené a nevyhrazené je podle stěžovatele toliko okolnost, aby pravomoci vyhrazené nemohly být přesunuty na jiný orgán, když jejich výkon musí přímo náležet orgánu nadanému legitimitou získanou prostřednictvím voleného zastupitelstva. Tento základní princip je při výkladu příslušných ustanovení zákona o hlavním městě Praze, který zastával stěžovatel v řízení před obecnými soudy, podle jeho názoru dodržen. Z toho ale podle něj vyplývá, že ředitel je vázán pouze celkovým počtem zaměstnanců (pracovních míst) zařazených do magistrátu, který mu stanoví rada. Rada nepochybně vykonala svou výlučnou pravomoc podle §68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze úplným a jednoznačným způsobem, stanovila-li celkový počet systemizovaných míst; přitom tak učinila při vědomí, jakým způsobem jsou místa v organizační struktuře magistrátu zařazena. Počtem zaměstnanců je podle stěžovatele potřeba rozumět počet systemizovaných pracovních míst, nikoliv počet konkrétních fyzických osob na těchto místech pracujících. Z pohledu rady není podstatné, zda je konkrétní místo obsazeno konkrétním zaměstnancem. Zařazování pracovních míst do rezervy přitom nic nemění na pravomoci rady rozhodovat o počtu zaměstnanců magistrátu a nadále jí náleží i možnost tento počet aktivně a efektivně ovlivňovat. Z tohoto úhlu pohledu rada může kdykoliv celkový počet zaměstnanců magistrátu změnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Taková situace v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nenastala.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti neformuluje konkrétní argumenty k tomu, proč je podle jeho mínění výklad zvolený Nejvyšším soudem neústavní a svévolný. Úkolem Ústavního soudu přitom není podávat bez dalšího výklad podústavního práva (v této věci zejména zákona o hlavním městě Praze) jen proto, že v konkrétním případě existuje několik výkladových variant. Do výkladu přijatého obecnými soudy by Ústavní soud mohl zasáhnout jedině tehdy, považoval-li by ho za v jakémkoliv směru neústavní. Přitom výklad zastávaný v posuzované věci Nejvyšším soudem zjevně konvenuje smyslu a účelu pravidla, rozhodl-li se zákonodárce, že to má být právě rada, kdo stanoví organizační strukturu magistrátu a počet jeho zaměstnanců. Jinak řečeno, výklad Nejvyššího soudu vliv rady na chod magistrátu v této oblasti (v její výhradní pravomoci předvídané zákonem) nijak neoslabuje, ba naopak posiluje. Skutečnost, že takový výklad neodporuje smyslu a účelu zákona, podporuje podle Ústavního soudu také Nejvyšším soudem opakovaně zmiňované východisko, že oprávnění ředitele magistrátu rozhodovat o některých organizačních změnách musí vycházet z organizačního řádu; nejsou-li konkrétní oprávnění pro ředitele v tomto vnitřním předpise vydaném radou zanesena, ředitel magistrátu je nemůže vykonávat, což zároveň neznamená žádnou diskrepanci.
9. Lze souhlasit s námitkou stěžovatele, že radě je lhostejno, jaká konkrétní osoba reálně vykonává systemizovanou pozici. Ovšem Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nenaznačuje opačné stanovisko. Výklad zastávaný stěžovatelem ve svém důsledku znamená, že zákon sice radě svěřuje právo a povinnost stanovit organizační strukturu magistrátu a strukturu jeho zaměstnanců, mohlo by se ovšem stát, že jednáním ředitelem magistrátu, bez bezprostředního vlivu rady, se tato struktura stane jen tabulkovým schématem (Nejvyšší soud v této souvislosti hovoří o "prázdné slupce"); takový stav shora naznačenému smyslu a účelu zákona neodpovídá. Zároveň stěžovatel v ústavní stížnosti nedoložil, že by eventuální praxe, při nichž by rada nepotřebná pracovní místa reálně zrušila a tím změnila celkový počet zaměstnanců zařazených do magistrátu, negativně ovlivnila chod samotné rady nebo magistrátu.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu