ECLI:CZ:US:2022:4.US.452.22.1
sp. zn. IV. ÚS 452/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2021 č. j. 6 Tdo 1077/2021-306, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2021 č. j. 10 To 105/2021-283 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. února 2021 č. j. 2 T 67/2020-248, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zaručených čl. 40 odst. 2 Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení §2 odst. 2 trestního řádu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za tento přečin popsaný ve výrokové části rozsudku stěžovatele odsoudil podle §146 odst. 1 za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku k samostatnému peněžitému trestu, přičemž podle §68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku byl peněžitý trest uložen ve výměře 100 celých denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, tj. celkem ve výši 50 000 Kč. Okresní soud dále rozhodl o nároku na náhradu škody podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Poškozeného J. Č. podle §229 odst. 1 trestního řádu s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením v ústavní stížnosti dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud poukázal na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných okresním soudem a krajským soudem a jimi provedeného dokazování, kterých se stěžovatel dovolával.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že okresní soud postupoval v rozporu se základními zásadami trestního řízení zakotvenými v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 trestního řádu. Trestní řízení nesplnilo požadavek korektního a férového soudního řízení a je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, soud měl v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch. Stěžovatel považuje právní posouzení skutku ublížení na zdraví za nesprávné, a to zejména z důvodu, že na poškozeném nebyly shledány žádné stopy jakéhokoli násilného jednání a skutkové verze stěžovatele a poškozeného se značně rozcházejí. Poukazuje na extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Dle jeho tvrzení je v rozporu popis brachiálního násilí značné intenzity, kterému neodpovídají zranění na těle poškozeného, což nevyplynulo z lékařské zprávy při propuštění z nemocnice, z výpovědi a znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny, ani výpovědi svědka P. Zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného, který byl pod vlivem alkoholu a v tomto stavu mohlo dojít k narušení psychomotoriky, snížení zábran, možnému nárůstu agresivity, a bylo mu známo, že na rybníku se rybařit nesmí. Poškozený je členem rybářského svazu, bydlí nedaleko od místa incidentu, a přesto měl v kbelíku u sebe několik ulovených kaprů.
6. Podle stěžovatele okresní soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853) a stěžovatele nespravedlivě odsoudil, což nenapravil krajský soud ani Nejvyšší soud, a proto se stěžovatel obrací na Ústavní soud, aby nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve přezkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři množiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy mohou nabýt takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
11. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
12. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně uplatněny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
13. Třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. vady, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
14. Stěžovatelovy námitky, že v řízení před obecnými soudy existuje extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzení, a že se nezabývaly řádně věrohodností výpovědí poškozeného a přehlížely výpovědi, které nepodporovaly obžalobu, jsou podle svého obsahu zařaditelné do posledních dvou uvedených vad důkazního řízení. Ústavní soud však shledal, že nejsou důvodné, protože obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou ústavněprávně konformním způsobem.
15. Krajský soud se ztotožnil i s dovozenou právní kvalifikací, nemohl přiznat důvodnost námitkám stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel popsaným jednáním nepochybně spáchal přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud taktéž řádně zhodnotil intenzitu násilí, rozsah poranění, výši majetkové škody i ostatní okolnosti skutku, včetně motivu. Pro posouzení byly provedeny všechny odpovídající důkazy (lékařské zprávy, znalecké zkoumání) a skutečnosti z nich vyplývající ve spojení se skutečnostmi podávajícími se z výslechu poškozeného soudy formulovaly do závěru o vině stěžovatele. Zásadní bylo podle soudů zjištění, že poškozený byl napaden způsobem popsaným ve výroku rozsudku, neboť tomu odpovídá nejen jeho výpověď, ale i svědka V. Dle znaleckého posudku poranění popsaná poškozeným a zachycená v lékařské zprávě odpovídají průběhu děje tak, jak popisuje právě poškozený. Skutečnost, že ošetřujícím lékařem poškozeného byl jeho otec, nezpůsobuje procesní nepoužitelnost konkrétní lékařské zprávy a soudy se s námitkou stěžovatele vypořádaly v odůvodnění v rámci hodnocení důkazů. Ze žádné jiné skutečnosti nevyplynuly pochybnosti nad obsahem lékařské zprávy, navíc otec neměl konkrétní důvod nepostupovat ve věci poškozeného objektivně. Naopak násilné jednání stěžovatele mohlo snadno poškozenému způsobit mnohem závažnější následky, než byly uvedeny v lékařské zprávě. Okresní soud neuvěřil obhajobě stěžovatele a řádně se vypořádal s jeho tvrzeními, které označil poněkud fantaskní. Přestože si poškozený chtěl u rybníka udělat piknik spojený s neoprávněným chytáním ryb, to ale stěžovatele neopravňovalo k slovnímu a fyzickému násilí na poškozeném, daná skutečnost naopak dobře vysvětluje motiv stěžovatele, který v žádném okamžiku nechtěl zjistit totožnost poškozeného nebo zadržet poškozeného do příchodu policie či rybářské stráže, ale jen se mu chtěl pomstít na těle a věcech právě proto, že rybařil v jím pronajatém rybníce.
16. Ústavní soud shledal, že již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, jak ohledně právního hodnocení případu, tak i ohledně skutkových závěrů obecných soudů. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, o čemž svědčí i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Soudy náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o vině stěžovatele. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak napadená rozhodnutí nevykazují tvrzený extrémní rozpor. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily ve shodě s §120 a násl. trestního řádu, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
17. K námitce o porušení pravidla in dubio pro reo Ústavní soud, shodně jako Nejvyšší soud, uvádí, že se jedná o pravidlo procesní, a nikoli hmotněprávní. Navíc porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami odsouzeného stěžovatele. Její aplikace připadá v úvahu pouze tehdy, pokud po provedení všech dostupných důkazů a jejich zhodnocení přetrvávají důvodné pochybnosti o takovém skutkovém ději, který by znamenal naplnění některé ze skutkových podstat trestných činů. Taková situace v posuzované věci podle Nejvyššího soudu rozhodně nenastala.
18. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti, protože posuzovaná věc stěžovatele byla přezkoumána ve dvoustupňovém řízení dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, stěžovatel se ústavní stížností dovolává další revize provedeného dokazování v řízení před Ústavním soudem. Odkazy na judikaturu neshledal Ústavní soud případnou.
19. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu