ECLI:CZ:US:2022:4.US.46.22.1
sp. zn. IV. ÚS 46/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem, sídlem Libušina 49/3, Praha 2 - Vyšehrad, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2021 č. j. 101 Co 163/2021-657 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. března 2021 č. j. 25 Nc 4/2020-484, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a M. R. a nezletilých L. R. a T. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí jejich rozpor s čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče stěžovatele (otce) a vedlejší účastnice (matky) tak, že v každém lichém týdnu v roce budou v péči stěžovatele a v každém sudém týdnu v roce v péči vedlejší účastnice; dále byly stanoveny podmínky předávání nezletilých a odlišný rytmus péče v průběhu letních prázdnin (I. výrok). Stěžovateli byla uložena povinnost počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku na dobu před rozvodem a následně i počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů na dobu po rozvodu přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 4 000 Kč měsíčně, se splatností vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice (II. výrok). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 1 500 Kč měsíčně, se splatností vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele (III. výrok). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (IV. výrok).
3. K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice proti II. a III. výroku rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že jej v II. výroku změnil pouze tak, že výživné se stanovuje s účinností od 1. 12. 2019 nadále a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů a je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky; ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu v tomto výroku potvrdil (I. výrok). Vyměřil nedoplatek stěžovatele na výživném za dobu od 1. 12. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 110 000 Kč pro prvního nezletilého a ve výši 88 000 Kč pro druhého nezletilého a stanovil jeho podmínky jeho splatnosti (II. výrok). Rozsudek okresního soudu v napadeném III. výroku změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna s účinností od 1. 12. 2019 nadále a s účinností od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 1 500 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 1 000 Kč měsíčně se splatností vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele (III. výrok). Krajský soud dále vyměřil nedoplatek vedlejší účastnice na výživném za dobu od 1. 12. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 33 000 Kč pro prvního nezletilého a ve výši 22 000 Kč pro druhého nezletilého a stanovil podmínky jeho splatnosti (IV. výrok). O nákladech řízení před soudy obou stupňů krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (V. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Soudy dle stěžovatele rezignovaly na jakákoliv pravidla pro určování jeho příjmu, když vycházely z jeho příjmových poměrů v roce 2014. Stěžovatel však doložil, že v současnosti již není schopen příjmů v dřívější výši dosahovat, k čemuž předložil celou řadu důkazů; těmi se však soudy nezabývaly a nijak se s nimi nevypořádaly, což vedlo k tomu, že výdělkové možnosti stěžovatele byly určeny zcela neadekvátně. Stěžovatel rozporuje dílčí závěry soudů, za absurdní označuje jejich tvrzení, že by měl být schopen provozovat truhlářskou činnost ve své dílně nad rámec svého hlavního pracovního poměru (všeobecný technický pracovník u obchodní společnosti A) či že je nebo může být i nadále činný v obchodní společnosti B, která vykazuje dlouhodobě ztráty. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že ačkoliv krajský soud neshledal důvody pro snížení výživného u stěžovatele, vedlejší účastnici její vyživovací povinnost snížil, aniž toto rozhodnutí dostatečně vysvětlil. V řízení před krajským soudem pak došlo též k ohrožení, ne-li k porušení práva na nezávislého a nestranného soudce, když "z objektivního hlediska byl v [tomto] řízení... zjevný nepřátelský vztah vůči stěžovateli." K tomu stěžovatel odkazuje na věc vedenou pod sp. zn. St 61/2021, týkající se jeho stížnosti adresované předsedovi odvolacího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ačkoliv stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu, stížnostní námitky směřují výhradně proti těm výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti rodičů přispívat na výživu nezletilých.
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
8. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí, jehož právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, které je založeno na libovůli, resp. které jinak popírá právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. S ohledem na nastíněné meze přezkumu rozhodnutí v rodinných věcech Ústavní soud konstatuje, že soudy se i přes stěžovatelův nesouhlas nedopustily pochybení, které by mohlo založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
10. K výhradám stěžovatele směřujícím proti způsobu, jakým bylo rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti k nezletilým vedlejším účastníkům, nutno konstatovat, že ponechávají zcela stranou některá zásadní zjištění, jimiž soudy odůvodnily svůj závěr o schopnosti stěžovatele platit výživné ve stanovených částkách. Okresní soud konstatoval, že nebylo možno uvěřit stěžovatelovu tvrzení o výši jeho průměrného čistého příjmu, udávaného ve výši zhruba 14 000 Kč, neboť to nebylo věrohodné jednak s ohledem na jeho výdaje (jak na jeho vlastní potřeby, tak ve prospěch nezletilých, tj. na jejich záliby, dary atp.), jednak s ohledem na skutečnost, že potvrzení o výši jeho příjmů jsou vystavována obchodní společností B, v níž je však jediným společníkem a jednatelem právě stěžovatel (viz blíže bod 34 odůvodnění rozsudku okresního soudu). K tomu krajský soud doplnil, že z výpisů z účtu stěžovatele a účtu jmenované obchodní společnosti jakožto jeho zaměstnavatele vyplývá, že stěžovatel nerozlišuje platby do podnikání a platby na úhradu svých potřeb, když jsou mu kupříkladu na jeho běžný účet zasílány platby týkající se jeho podnikatelské činnosti, avšak pouze některé jsou převáděny na účet obchodní společnosti, naopak na účet obchodní společnosti byly za rok 2018 vloženy prostředky v celkové výši 750 000 Kč s označením "půjčka máma", další finanční dary od jeho matky mu jsou pak poskytovány i na jeho osobní účet. Krajský soud dále zjistil, že ačkoliv stěžovatel deklaroval jako svůj jediný příjem platby od obchodní společnosti B, ne všechny platby od této společnosti přicházející na stěžovatelův účet odpovídaly jeho tvrzeným příjmům, když je několikanásobně převyšovaly, v jiných měsících naopak mzda stěžovatele nebyla na jeho účet vůbec připsána. Tato konkrétní zjištění, jež (spolu s dalšími zjištěními) soudy vedla k závěru, že stěžovatel je schopen dosahovat vyššího než pouze jím tvrzeného příjmu, stěžovatel ve své argumentaci ponechává stranou a jejich správnost de facto nerozporuje.
11. Rovněž nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že krajský soud snížil vyživovací povinnost vedlejší účastnice, aniž tento svůj postup vysvětlil. Ústavní soud stěžovatele odkazuje na bod 48 odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něhož se podává, že důvody, které soud vedly k závěru, že je u vedlejší účastnice namístě přistoupit ke snížení její vyživovací povinnosti, spočívaly ve zjištění, že je to převážně ona, kdo hradí běžné potřeby nezletilých, jako jsou obědy, školní pomůcky, kurzy, dentální hygiena atp. Krajský soud přitom nijak nepochybil, promítl-li tyto skutečnosti do rozhodnutí o konkrétní výši vyživovací povinnosti této účastnice.
12. Opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá ani námitka poukazující na nepřátelský vztah (patrně) ve věci rozhodujících soudců krajského soudu. Stěžovatel podal dle svých slov v souvislosti s uvedeným stížnost adresovanou předsedovi krajského soudu; měl-li však i přesto zato, že konkrétní soudce či soudci nejsou schopni v jeho věci rozhodnout nestranně, nebo o takové schopnosti alespoň vzbuzují pochybnosti (jak ve své argumentaci stěžovatel naznačuje), mohl za splnění zákonných podmínek využít postup podle §15a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a vznést námitku jejich podjatosti. Bez ohledu na uvedené má nicméně Ústavní soud za to, že na danou výtku je nutno s ohledem na její obecnost nahlížet nanejvýš jako na prostředek, jímž se stěžovatel rozhodl zdůraznit svou nespokojenost s rozhodnutím krajského soudu.
13. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu