ECLI:CZ:US:2022:4.US.498.22.1
sp. zn. IV. ÚS 498/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Horáčka, zastoupeného Mgr. Maximem Melkonovem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 1871/2021-293, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Pochybení spatřoval v postupu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") při provedení zápisu fúze sloučením obchodní společnosti JD BEER INVEST, a. s., s obchodní společností SunSolar Energo, s. r. o., a v postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") při provedení výmazu obchodní společnosti SunSolar Energo, s. r. o. (v průběhu řízení sdělil, že žalovanou částku požaduje z titulu nesprávného úředního postupu krajského soudu). Obvodní soud konstatoval nesprávný úřední postup krajského soudu spočívající v porušení §4 odst. 4 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přeměnách"), protože však zjistil, že stěžovatel neprokázal, že tvrzená škoda mu vznikla výlučně v důsledku tohoto postupu, rozsudkem ze dne 24. 10. 2019 č. j. 17 C 4/2017-211 žalobu o částku 589 282,32 Kč s příslušenstvím zamítl (I. výrok), řízení co do částky 579 371,58 Kč pro zpětvzetí zastavil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).
3. K odvolání stěžovatele proti I. a III. výroku rozsudku obvodního soudu městský soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2021 č. j. 15 Co 204/2020-270 potvrdil rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že veškerá stěžovatelem vytýkaná pochybení rejstříkového soudu vyústila ve vydání rozhodnutí, a to o zápisu fúze, aniž by byl vymazán údaj o likvidaci, a o výmazu nástupnické společnosti, avšak žádné z těchto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Ztotožnil se také s úvahou obvodního soudu, že stěžovatel se měl a mohl domáhat zrušení zápisu o výmazu nástupnické společnosti a pokračování v její likvidaci, a že stěžovatel měl postupovat podle §75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nevyužil-li stěžovatel tento postup, bylo jeho nekonání příčinou vzniku škody.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že spatřoval jeho přípustnost na vyřešení dvou otázek hmotného práva, a to, zda je možné odmítnout nárok na náhradu škody nesprávným úředním postupem, vyústil-li tento postup do vydání nezákonného rozhodnutí, které nebylo zrušeno, protože poškozený nemohl zrušení dosáhnout, neboť nebyl účastníkem řízení [část I a) a I b), první odrážka], a zda lze do skončení ochranné lhůty uvedené v §35 odst. 1 zákona o přeměnách provést výmaz společnosti z obchodního rejstříku [část I b), druhá odrážka]. V textu dovolání též stěžovatel uvedl (str. 4), že důvod přípustnosti (sc. odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) uplatňuje i ve vztahu k použití §75b odst. 2 obchodního zákoníku; konkrétně jde o otázku, zda se mohl domáhat obnovení likvidace po výmazu společnosti, jejíž likvidace ze zákona skončila z důvodu sloučení, a zda nepoužití tohoto postupu je důvodem k odmítnutí nároku poškozeného na náhradu škody. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že stěžovatelem předestřená otázka nezakládá jeho přípustnost. Konstatoval, že městský soud závěr o nedůvodnosti žaloby založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě postačí pro zamítnutí žaloby, avšak stěžovatel v dovolání napadl toliko závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí, nikoliv závěr, že požadovaná škoda nebyla v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem, respektive s tvrzeným nezákonným rozhodnutím. Tento fakt podle Nejvyššího soudu sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby. Nenapadal-li stěžovatel podaným dovoláním řádně a současně všechny důvody, které vedly městský soud k tomu, že nárok stěžovatele shledal nedůvodným, nemůže být stěžovatelovo dovolání shledáno přípustným, neboť takové dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozhodnutí. Zbylé námitky stěžovatele (zda lze do konce ochranné lhůty uvedené v §35 odst. 1 zákona o přeměnách provést výmaz společnosti z obchodního rejstříku, zda se stěžovatel mohl domáhat obnovení likvidace po výmazu společnosti, jejíž likvidace skončila z důvodu sloučení, a zda nepoužití tohoto postupu je důvodem k zamítnutí stěžovatelova nároku na náhradu škody) se podle Nejvyššího soudu týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není ze zákona přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel, po stručné rekapitulaci průběhu řízení, připomíná, že dovolání odůvodnil mimo jiné tím, že městským soudem použité rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97 není aplikovatelné, neboť nebyl účastníkem zmíněných řízení vedených u rejstříkového soudu, a tudíž nebyl aktivně legitimován požadovat zrušení či změnu předmětných rozhodnutí. Další dovolací důvod směřoval proti závěru o přerušení příčinné souvislosti, kterou městský soud spojoval s povinností stěžovatele postupovat podle §75b odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, a domáhat se zrušení výmazu nástupnické obchodní společnosti SunSolar Energo, s. r. o., v likvidaci, a obnovení likvidace, když tohoto postupu podle názoru stěžovatele nelze užít, neboť k ukončení likvidace došlo ze zákona (stěžovatel v této souvislosti odkazoval v dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 29 Cdo 159/2017). Je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, neboť mu bylo neoprávněně upřeno právo na věcné projednání jeho dovolání. Nejvyšší soud mu vytkl, že - ač městský soud své rozhodnutí postavil na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby - v dovolání napadl pouze závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí a nenapadl závěr o příčinné souvislosti vzniku škody s tvrzeným nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím. Takový závěr však podle stěžovatele neodpovídá skutečnosti (stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje pasáže dovolání, v nichž uplatňuje důvod jeho přípustnosti i ve vztahu k použití §75b obchodního zákoníku). Vzhledem k tomu, že městským soudem zmíněná otázka přerušení příčinné souvislosti se bezprostředně váže na použití §75b obchodního zákoníku, a aplikaci tohoto ustanovení stěžovatel napadl, nelze odmítnout jeho dovolání z důvodu nepřípustnosti, neboť tento důvod naplněn nebyl. Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost znamená porušení práva stěžovatele na soudní ochranu [stěžovatel v této souvislosti odkazuje příkladmo na nález ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18 (N 162/91 SbNU 25)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Taková situace v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nenastala.
8. Městský soud dospěl k závěru, že ve stěžovatelově věci neexistuje zrušené rozhodnutí, které by mohlo být odpovědnostním titulem podle zákona č. 82/1998 Sb. a zároveň případná pochybení rejstříkového soudu nemohou být ve smyslu téhož zákona hodnocena jako nesprávný úřední postup, neboť tato pochybení se odrazila v jeho rozhodnutích. Tato východiska městský soud vyjádřil - podle Ústavního soudu přiléhavým způsobem - odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97. Není přitom podstatné, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož vzešla rozhodnutí rejstříkového soudu, jež měla stěžovateli podle jeho tvrzení způsobit škodu. Možnost náhrady škody (újmy) způsobené orgány veřejné moci není bezbřehá a záleží na zákonodárci, který vymezí množinu pochybení, za něž stát ponese odpovědnost. Není proto přiléhavé, zastává-li stěžovatel právní názor, že by se na jeho případ mělo v intencích zákona č. 82/1998 Sb. nahlížet tak, jakoby rozhodnutí rejstříkového soudu neměla být vůbec vydána (srov. k tomu úvahy na 3. straně dovolání). Závěr městského soudu, že ve stěžovatelově případě není dán odpovědnostní titul, jak ho předpokládá zákon č. 82/1998 Sb., protože chybí zrušené rozhodnutí soudu, a zároveň při existenci soudních rozhodnutí, v nichž se pochybení soudů reálně odrazila, nelze uvažovat ani o odpovědnosti za nesprávný úřední postup, je ústavně konformní. Jako doplňující je v daném kontextu nutno chápat úvahy městského soudu o tom, že byť by byl ve stěžovatelově věci dán některý ze dvou odpovědnostních titulů, musela by být žaloba rovněž zamítnuta, neboť stěžovatel se ani nepokusil napravit pochybení rejstříkového soudu postupem podle §75b odst. 2 obchodního zákoníku (pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že akceptuje tuto úvahu městského soudu, když použití daného ustanovení ve stěžovatelově případě nebrání ani stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 159/2017, ani znění obchodního zákoníku; pozn. stěžovatelův názor, že předpokladem postupu podle tohoto ustanovení je předchozí likvidace společnosti, je právně vadný, neboť podle něj lze postupovat i tehdy, když obchodní společnost byla zrušena a zanikla bez likvidace, v takovém případě by soud rozhodl o zrušení zápisu o jejím výmazu a o vstupu do likvidace).
9. V tomto kontextu nutno chápat odůvodnění napadeného usnesení, v němž Nejvyšší soud zdůrazňuje určující důvod pro rozhodnutí městského soudu spočívající v podobě chybějících odpovědnostních titulů a v závěru dodává, že na vyřešení otázky, zda se stěžovatel mohl domáhat obnovení likvidace po výmazu společnosti, rozsudek městského soudu nezávisí.
10. Neopodstatněná je stěžovatelova výtka, že mu Nejvyšší soud neoprávněně upřel právo na věcné projednání jeho dovolání. Městský soud totiž dovodil, že stěžovateli nevznikla škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem krajského soudu. K tomuto důvodu zamítnutí žaloby stěžovatel v dovolání, byť je přesvědčen o opaku, neformuloval žádnou relevantní otázku hmotného nebo procesního práva, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. V dovolání (viz výše bod 4.) vymezil otázku o jeho možnosti domáhat se obnovení likvidace po výmazu společnosti, a Nejvyšší soud ji důvodně vyhodnotil jako otázku, na které rozsudek městského soudu nezávisí.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu