ECLI:CZ:US:2022:4.US.536.22.1
sp. zn. IV. ÚS 536/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Blechy, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2021, č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-559, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Petry Blechové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí o nákladech řízení s tvrzením, že jím byla porušena práva zaručená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 10. 2019, č. j. 9 C 294/2017-234, bylo zrušeno spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatele k tam blíže specifikovaným nemovitostem (bytová jednotka, podíl na společných částech domu a pozemcích) a určeno výlučné vlastnictví vedlejší účastnice. Vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovateli vypořádací podíl ve výši 2 516 900 Kč a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 248 993,80 Kč, jakož i náklady státu (za znalecký posudek) ve výši 27 510 Kč. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud s odkazem na §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 28 Co 202, 203/2020, 28 Co 76/2021-391, ve znění doplňujících usnesení, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích ve věci samé, ve výroku o uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit vypořádací podíl změnil pouze jeho výši na 2 301 530 Kč. Ve výrocích o nákladech řízení změnil výši nákladů, kterou je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici, na 227 201,70 Kč. Výrok o nákladech státu změnil tak, že zavázal stěžovatele a vedlejší účastnici k povinnosti zaplatit každý částku 13 755 Kč, a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 64 759,20 Kč. Nákladové výroky odůvodnil tak, že při rozhodování o nákladech řízení postupoval obvodní soud správně podle §142 odst. 1 a §148 občanského soudního řádu. Pro posouzení plného či částečného úspěchu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví shledal za rozhodující to, zda soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který navrhla žalobkyně. Vedlejší účastnice byla jakožto žalobkyně v řízení úspěšná, a proto jí byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Nákladové výroky, tj. výrok I., co do uložení povinnosti zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 227 201,70 Kč, a výrok III. rozsudku městského soudu, ukládající povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 64 759,20 Kč, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2081/21, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud postupoval v rozporu s nálezem ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, podle kterého v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být vlastnické právo každého ze spoluvlastníků v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny chráněno stejnou měrou. Plný úspěch a neúspěch procesních stran podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Vyhoví-li však obecný soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví a následně rozhoduje o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů žádnému z účastníků podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Jelikož městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by ústavně konformním způsobem vyložil důvody, které jej k tomuto závěru vedly, přistoupil Ústavní soud ke zrušení nákladových výroků.
3. Městský soud o nákladech řízení rozhodoval opětovně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 12. 2021, č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-559. Výrokem I. změnil rozsudek obvodního soudu tak, že výše nákladů, které je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici, činí 227 201,70 Kč, jinak jej ve výrocích o nákladech řízení potvrdil. Výrokem II. uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 75 733,90 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel považuje nákladové výroky napadeného usnesení městského soudu za zjevně nespravedlivé, neústavní, nepředvídatelné a překvapivé. I přesto, že ve věci již jednou rozhodoval Ústavní soud, který stížnosti stěžovatele vyhověl nálezem ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2081/21, městský soud tento nález fakticky ignoroval a o nákladech řízení rozhodl stejně jako v předchozím rozhodnutí. Namítá, že úvahu o šikanózním výkonu práva městský soud nezaložil na provedení relevantních důkazů. Stěžovatel nebyl náležitě poučen ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu o změně právní kvalifikace pro přiznání nákladů řízení vedlejší účastnici. Brojí též proti tomu, že městský soud založil své rozhodnutí na vyjádření vedlejší účastnice ze dne 21. 10. 2021, které mu nikdy nebylo doručeno a nemohl tak na ně potřebným způsobem reagovat. Dále se vyjadřuje k jednotlivým skutečnostem (jednáním), které v souhrnu krajský soud považoval za zneužití procesních práv.
5. Stěžovatel tvrdí, že se městský soud nesprávně vypořádal při rozhodování o nákladech řízení se specifickou povahou sporu (řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví), a jeho rozhodnutí je tak v rozporu s posledními nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2081/21 a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/2020.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. V judikatuře Ústavního soudu se uplatňuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu. Zásahy Ústavního soudu jsou v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení spíše výjimečné (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000).
9. Podle naznačených ústavněprávních principů Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem městského soudu, který o nákladech řízení před obvodním soudem, jakož i městským soudem, rozhodl obdobně jako v případě předchozího rozsudku, který byl Ústavním soudem zrušen.
10. Městský soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, s přihlédnutím ke shora uvedeným nálezům Ústavního soudu, uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve smyslu §142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť shledal existenci takových okolností, které tento postup odůvodňují. Za ony výjimečné okolnosti považoval obstrukční přístup stěžovatele, zneužití procesních práv stěžovatelem prodlužováním řízení a navyšováním nákladů řízení, jakož i širší související okolnosti věci, což podrobně rozvedl v bodě 15. napadeného usnesení. Dovodil tak nezájem stěžovatele o vyřešení věci, jakož i neochotu ke smírnému řešení. Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud napadené rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnil, oproti stěžovateli neshledal rozpor ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2081/21, kterým bylo předchozí rozhodnutí v posuzované věci zrušeno, ani s nálezem ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/2020, naopak má za to, že napadené rozhodnutí je s nimi plně v souladu. Ústavní soud v uvedených nálezech sice v obecné rovině preferuje v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví aplikaci §142 odst. 2 občanského soudního řádu s určením, že oba účastníci řízení byli částečně úspěšní a náhrada nákladů řízení proto nenáleží žádnému z nich, nevylučuje však při posouzení konkrétních okolností aplikaci §142 odst. 3 občanského soudního řádu, které umožňuje náhradu nákladů řízení přiznat. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
11. Další námitky stěžovatele s ohledem na odlišnou povahu řízení o nákladech řízení Ústavní soud shledal jako nedůvodné. Jen lze dodat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud rozhodl na základě dosud zjištěného skutkového stavu, k jehož objasnění postačovaly dosavadní tvrzení a důkazy. Výslovně uvedl, že při rozhodování vyšel z vyjádření stěžovatele k žalobě ze dne 27. 12. 2017 (uplatněný nárok neuznává, označená bytová jednotka neexistuje, nevhodná doba podání návrhu, podání návrhu k újmě stěžovatele, nepřipojení znaleckého posudku stanovující cenu bytu k žalobě, zrušení není v zájmu nezletilých dětí, návrh na přerušení řízení či na odložení zrušení spoluvlastnictví), z odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku obvodního soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví (opětovné setrvání na nesprávném označení nemovitosti, spoluvlastnictví dalších dvaceti osob, jež nejsou účastníky řízení, absence ceny nemovitosti v žalobě), jakož i z dalších okolností, které vyšly najevo v průběhu řízení (vedlejší účastnice jako většinový vlastník opustila s dětmi předmětný byt pro nevhodné chování stěžovatele, užívání předmětného bytu stěžovatelem nad rámec spoluvlastnického podílu, neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení, atd.).
12. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech městského soudu nejsou ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti ihned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu