ECLI:CZ:US:2022:4.US.537.22.1
sp. zn. IV. ÚS 537/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 8 Tdo 1134/2021-902 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2021 č. j. 3 To 276/2020-851, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 č. j. 81 T 136/2017-794 stěžovatele uznal vinným dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tyto zločiny ho odsoudil podle §209 odst. 4 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o náhradě škody. Uvedených zločinů se stěžovatel podle okresního soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že ve dvou vymezených obdobích v areálu obchodní společnosti Třinecké železárny, a. s. (dále jen " společnost TŽ"), s úmyslem získat majetkový prospěch, jako zaměstnanec obchodní společnosti Strojírny a stavby Třinec, a. s. (dále jen "poškozená společnost"), prostřednictvím této společnosti nechal objednat u obchodní společnosti ARCIMPEX, s. r. o. (dále jen "společnost ARCIMPEX"), specifikovaný svařovací drát, přestože si byl vědom, že tento materiál nebude použit na zakázkách prováděných poškozenou společností a nebude ani dodáván jejím prostřednictvím jiným obchodním společnostem, následně ho nechal dopsat na interní doklad poškozené společnosti s označením "průvodka", který sloužil jako podklad k vyhotovení dodacích listů a fakturaci za provedené zakázky pro společnost TŽ, na základě čehož byl tento materiál nejprve společností TŽ poškozené společnosti uhrazen, a po zjištění, že tento materiál nebyl dodán, byly platby poškozenou společností vráceny, přičemž ve skutečnosti nebyl při výrobě či opravách prováděných pro společnost TŽ ani pro jinou obchodní společnost v tomto období použit, či jiné fakticky dodán, a s tímto materiálem stěžovatel naložil nezjištěným způsobem ve svůj prospěch, když v konkretizovaných případech osobně potvrdil převzetí materiálu (v jednom případě nechal potvrdit převzetí materiálu skladnicí), přičemž uvedené dodávky byly poškozenou společností řádně uhrazeny, a tím jí způsobil škodu v prvním období ve výši 521 183 Kč a v druhém období ve výši 956 508,75 Kč.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele na stejných skutkových závěrech, které učinil okresní soud, uznal vinným dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), a stěžovatele za ně podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu znovu rozhodl o náhradě škody.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy v zásadním rozporu s provedenými důkazy dospěly k závěru, že se skutky kladené mu za vinu staly a naplňují všechny znaky zločinů podvodu podle §209 trestního zákoníku. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud v pořadí první rozsudek okresního soudu zrušil s odůvodněním, že je nutné objasnit, zda předmětný drát byl skutečně společností ARCIMPEX dodáván. Při rozhodování o druhém odvolání krajský soud zasedal v jiném složení, což představuje porušení práva na zákonného soudce.
6. Stěžovatel oponuje výsledkům provedeného dokazování a závěry soudů s tím, že se nevypořádaly s otázkou, jak bylo možné, aby po dobu tří let byl drát dodáván, skladován a jím pravidelně odcizován, když nikdo ze zaměstnanců tuto skutečnost nezaznamenal a uskladněného drátu si nevšiml. Skutková zjištění stěžovatel označuje za extrémně vadná a učiněná v rozporu s pravidlem in dubio pro reo zejména proto, že v situaci, kdy si zaměstnanci poškozené společnosti nevybavují, že by předmětný drát v areálu viděli, či s ním pracovali, soudy učinily jediný závěr, že jej pro svou potřebu získal stěžovatel, aniž by se zabývaly tím, že by jej z areálu odvezla jiná osoba než stěžovatel, tedy že tak nemohl konat někdo třetí, když si takové skutečnosti nikdo nevšiml.
7. Stěžovatel brojí proti posuzování jednotlivých důkazů, u nichž soudy bagatelizovaly ty, jež měly potvrdit nevěrohodnost a nepravdivost výpovědi svědka I. K., a naopak podtrhnout pravdivost svědeckých výpovědí potvrzujících, že stěžovatel s nimi o drátu hovořil. Nesouhlasí se závěrem, že výpověď svědka I. K. po srovnání s výpověďmi R. Kl. a R. S. nevybočuje z mezí přijatelnosti a neodporuje obsahu výpovědí těchto svědků. Stěžovatel závěry obecných soudů (včetně dovolacího soudu) o věrohodnosti svědka I. K. zpochybňuje. Podle něj bylo prokázáno, že se dohodl se svědkem K., že poškozená společnost bude drát dodávat do provozu společnosti TŽ, přičemž na základě této dohody stěžovatel drát specifikoval, a byl poškozenou společností objednán. Upozornil též na to, že svědek I. K. po celou dobu dodávky drátu pro účely fakturace schvaloval, což potvrzuje jeho obhajobu, že dodávky předmětného drátu po něm požadoval právě I. K., který v té době pracoval na místě technika provozu válcovny TŽ. Krajský soud též dezinterpretoval výpověď svědka Č. R.
8. Dále stěžovatel argumentuje, že objednaný a dodaný drát sloužil k určenému účelu, a tedy jej pro sebe nespotřeboval, o čemž svědčí průvodky, podle nichž došlo ke svařování drátem v poškozené společnosti, jež však soud jako listinný důkaz, z něhož vyplývá, že se s dotčeným drátem muselo pracovat, ignoroval, stejně jako důkazy předložené stěžovatelem v odvolacím řízení, jimiž mělo být prokázáno, že společnost TŽ disponovala příslušnými stroji pro svařování drátem v ochranné atmosféře. Nesrovnalosti nebyly zjištěny ani při vnitropodnikové kontrole. Ze všech takto tvrzených nedostatků stěžovatel dovozuje, že výsledky provedeného dokazování nebylo dostatečně zjištěno, že předmětný drát nebyl ve společnosti TŽ použit, tento závěr je v extrémním rozporu jak s výpovědí I. K., tak s dalšími provedenými důkazy, a proto závěr o tom, že se podvodně zmocnil předmětného drátu, nebyl řádně objasněn a výrok o vině je nesprávný. Nejvyšší soud formalistický přístup soudů nižších stupňů uznal jako správný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; deficit takového odpovídajícího posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
14. Stěžovatel brojí zejména proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu a dokazování k nim.
15. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
17. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 177/04).
18. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v takovém rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
19. Poslední dvě kategorie vad namítá stěžovatel argumentací, že soudy se nezabývaly řádně věrohodností výpovědí svědka I. K. a přehlížely důkazy, které nepodporovaly obžalobu (zejména obsah výpovědí svědků R. K., R. S. a Č. R., resp. výsledky vnitropodnikové kontroly).
20. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, které odkazovaly na řadu důkazních prostředků, jmenovitě na výpovědi svědků R. S., R. L., R. K., R. S., Č. R., I. K., J. M., M. D. a dalších, dále na listinné důkazy, zejména dodací listy a faktury potvrzující dodání svařovacího drátu společností ARCIMPEX do poškozené společnosti, dodací listy a faktury vystavené poškozenou společností, interní doklady s označením průvodka a sdělení společnosti ARCIMPEX, potvrzující, že svařovací drát dodávala poškozené společnosti a že za tyto dodávky proběhla platba převodem z účtu. Na tomto základě obecné soudy považovaly za prokázané, že společnost TŽ předmětný svařovací drát neodebrala, ani jí nebyl dodán poškozenou společností jako součást zpracované zakázky, jak argumentoval stěžovatel. Naopak z dokazování vyplynulo, že byl na průvodky dopsán dodatečně tak, aby se stal podkladem pro následnou fakturaci a dodací listy. Poškozená společnost v posuzovaném období pracovala pro společnost TŽ jako servisní organizace, tj. zajišťovala pro železárny opravy, nikoli dodávky zboží či materiálu, a už vůbec ne stěžovatelem popisovaným způsobem, jak bylo - podle závěrů obecných soudů - svědeckými výpověďmi tehdejších zaměstnanců obou dotčených společností prokázáno a objasněno. Soudy přitom neopomenuly zvažovat žádnou z možností, které přicházely v úvahu, včetně té, zda mohlo dojít k zapracování předmětného svařovacího drátu ve společnosti TŽ omylem.
21. Obecné soudy nepřisvědčily ani výhradám stěžovatele vůči svědkovi I. K., kterého shledaly věrohodným, neboť v průběhu trestního řízení vypovídal celkem třikrát a pokaždé shodně, bez významných odchylek. Patří se zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. K tomu je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na řádný proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu.
22. Soudy na základě výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že šlo plně o iniciativu stěžovatele ve snaze dosáhnout vlastního obohacení uvedením jiných osob v omyl. Důkazy byly vzájemně konzistentní a na rozdíl od verze stěžovatele se neodchylovaly od obsahu většiny ostatních provedených důkazů, s nimiž naopak byly ve vzájemném souladu, případně se vzájemně doplňovaly.
23. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávního rozměru ani v postupu krajského soudu, který se napadeným rozsudkem s názorem okresního soudu o vině stěžovatele ztotožnil (předmětný rozsudek zrušil pouze z důvodu, že v mezidobí od vyhlášení napadeného rozsudku došlo ke změně právní úpravy stanovující novou hranici výše škody v §138 trestního zákoníku). Okresní soud poté, co byl jeho v pořadí první rozsudek zrušen, doplnil dokazování nejen v rozsahu vyžadovaném krajským soudem, ale nad rámec pokynu uloženého jeho předchozím usnesením opětovně vyslechl některé svědky (I. K., K. Z.), jiné vyslechl nově (M. Š. a R. P., T. T. a M. D. coby jednatele společnosti ARCIMPEX), přičemž doplnil dokazování též o řadu listinných důkazů předložených jak samotným stěžovatelem, tak vyžádaných soudem. Na tomto základě okresní soud vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti.
24. Porušením práva na zákonného soudce není okolnost, že o odvolání proti druhému rozsudku okresního soudu rozhodl krajský soud v jiném složení senátu než o prvním odvolání. Stěžovatel neuplatňuje relevantní argumentaci ve prospěch závěru, že tím došlo k porušení rozvrhu práce či jiné diskrepanci.
25. Stěžovatelova polemika s hodnocením důkazů provedeným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy svoje rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily. Uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
26. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem nižších soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.
27. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu