ECLI:CZ:US:2022:4.US.612.22.1
sp. zn. IV. ÚS 612/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, sídlem Sadová 3887/15, Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 30 Cdo 3188/2020-582, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Zdeňka Trčky (podnikající fyzické osoby) a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku rozsudku označeného v záhlaví s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 9 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel, v postavení soudního exekutora, provedl soupis celkem 5 150 litrů vína, které jako věc rychle se kazící prodal mimo dražbu za celkovou cenu 72 000 Kč. Vedlejší účastník, který víno vlastnil, považoval tento postup za nezákonný, jelikož nešlo o věci rychle se kazící, a zároveň byly prodány za neadekvátní cenu. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud"), kde vedlejší účastník podal žalobu domáhající se po stěžovateli a po vedlejší účastnici náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 č. j. 13 C 412/2013-458 vedlejšímu účastníkovi částečně vyhověl a přiznal mu náhradu škody, částečně nárok zamítl, jelikož ho neseznal důvodným. Okresní soud dospěl k závěru, že víno není věcí rychle se kazící, proto stěžovatel postupoval vadně, prodal-li ho mimo dražbu.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 17 Co 165/2019-526 rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl (I. výrok), dovolání vedlejší účastnice částečně zamítl a částečně odmítl (II. výrok), rozhodl, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (III. výrok) a rozhodl, že stěžovatel ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné ohledně výkladu pojmu "věc rychle se kazící", jež nebyla v jeho judikatuře dosud vyřešena, a rovněž pro řešení právní otázky týkající se znění §32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. K tomu uvedl, že zhodnocení, zda je "věc rychle se kazící", vychází především ze skutkového poznání. Musí jít o změnu negativní, hlediskem je zejména hodnota či prodejnost věci, a předpokládaný časový rámec, za nějž dojde ke zhoršení věci, musí být krátký. Při posouzení daného hlediska by měl být brán zřetel též na případnou možnost prodeje věci jako věci, která se rychle nekazí, z hlediska časového a z hlediska dalších nutných nákladů na její uchování.
Vyjde-li najevo, že by se při standardním způsobu prodeje vlivem plynutí času věc zhoršila na neprodejnou, či prodejnou pouze za podmínek horších, než při prodeji mimo dražbu, lze mít za to, že věc se rychle kazí. Nejvyšší soud uzavřel, že podle vypracovaného znaleckého posudku je víno uskladněné v sudech možné dlouhodobě v řádu let uchovávat bez ztráty kvality, je-li víno řádně uchováno a ošetřováno. Podle znaleckého posudku neměly na kvalitu vína vliv znečištěné prostory vedlejšího účastníka. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu nepodložil žádným důkazem tvrzení, že by prodej vín v dražbě nebyl ekonomicky ospravedlnitelným vzhledem k nutným nákladům na uchování vín. Odkaz okresního soudu na zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, podle kterého u vína není stanovena doba jeho trvanlivosti ani datum spotřeby, byl pouze podpůrný, jeho rozhodnutí vycházelo zejména ze znaleckého posudku. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že se na věc použije §32 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, což vyplývá z čl. IV bodu 1. části druhé zákona č. 396/2012 Sb., podle něhož se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů (s výjimkami), a odkázal na svoji judikaturu, v níž dospěl ke stejným závěrům.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele se krajský soud nezabýval námitkami uvedenými v odvolání týkajícími se nedostatku pasivní věcné legitimace, neexistence nesprávného úředního postupu a neexistence vzniklé škody. Nejvyšší soud se touto absencí podstatných náležitostí rozhodnutí krajského soudu nezabýval nebo jejich existenci dotvářel či konstruoval až ve svém rozhodnutí a nepřípustnost dovolání v této části srozumitelně výslovně neodůvodnil.
6. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu týkajícím se §32 exekučního řádu. Navrhl, aby Ústavní soud překonal svůj dosavadní právní názor vyjádřený v usnesení ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3275/14 a revidoval závěr uvedený v usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 971/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), jež považuje za neústavní.
7. Stěžovatel rovněž brojí proti závěru Nejvyššího soudu, který souhlasil s krajským soudem, že víno není věcí rychle se kazící. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nahradil odůvodnění krajského soudu vlastní úvahou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek, jehož I. výrok je napaden ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno.
10. Ústavní soud na úvod konstatuje, že ústavní stížnost je nepřehledná a nejsou z ní dostatečně zřejmé důvody, pro které ji stěžovatel podal. Ústavněprávní argumentace v ní uvedená je spíše povrchní, a to přestože je stěžovatel zastoupen advokátem. Ústavní soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele dotvářel chybějící argumentaci (usnesení ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 41/20).
11. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil nepřípustnost dovolání v části, v níž tvrdil, že se krajský soud nezabýval jeho námitkami, je nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na soudní ochranu, když soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Namítá-li stěžovatel, že před obecnými soudy nebyly vypořádány jeho námitky o nedostatku pasivní věcné legitimace, neexistence nesprávného úředního postupu a neexistence vzniklé škody, poznamenává Ústavní soud, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že soudy se těmito otázkami zabývaly (viz rekapitulace rozhodnutí krajského soudu v bodě 5. napadeného rozsudku). Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, z jakého důvodu jsou tyto úvahy nedostatečné. Jak již bylo uvedeno, není úlohou Ústavního soudu za stěžovatele jeho argumentaci domýšlet.
12. Stěžovatel po Ústavním soudu požaduje přehodnocení jeho právního názoru k výkladu §32 exekučního řádu, který vyjádřil v usneseních sp. zn. I. ÚS 3275/14 a sp. zn. II. ÚS 971/11. V těchto řízeních vystupoval stěžovatel rovněž jako účastník řízení. V ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které vznesl v těchto řízeních, a pouze obecně vyjadřuje nesouhlas s těmito usneseními. Ústavní soud jeho argumentaci již dvakrát nepřisvědčil a dostatečně vysvětlil, proč tak učinil. Pouhé stěžovatelovo setrvání na svém názoru bez náležité právní argumentace prezentované v ústavní stížnosti není dostatečné na to, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní názor na výklad §32 exekučního řádu; neshledává důvod právní názor vyslovený ve výše uvedených usneseních opakovat, proto na odůvodnění daných usnesení pouze odkazuje.
13. V posouzení otázky, zda je možné víno považovat za věc rychle se kazící, Ústavní soud neshledal na úvaze Nejvyššího soudu neústavnost. Nejvyšší soud uvedl, že podle znaleckého posudku je sudové víno schopno udržet si svoji kvalitu po dobu několika let, a reagoval i na stěžovatelovu výtku, že by prodej vína v dražbě byl nákladnější, když uvedl, že pro takový závěr stěžovatel nevznesl žádný důkaz. Tento závěr podle Ústavního soudu nijak nevybočuje z rámce, ke kterému je Ústavní soud oprávněn přihlížet. Ústavní soud připomíná, že o jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2863/21]. Kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti. Ústavní soud neshledal v předcházejících postupech soudů takovou kvalifikovanou vadu, která by vedla k jeho kasačnímu zásahu.
14. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu